Václav Havel se stal symbolem novodobého českého státu, symbolem boje proti komunistickému režimu i totalitě obecně.
V devadesátých letech byl symbolem svobody. Takovou „dobrou značkou České republiky“, kdy i váha naší země na mezinárodní scéně díky Václavu Havlovi byla výrazně vyšší, než by malé zemi ve středu Evropy mělo náležet.
Měl odvahu, vizi a odhodlání bojovat za lepší budoucnost své země.
Čelil mnoha protivenstvím a i přesto ve všech koutech světa inspiroval celou generaci lidí toužících po důstojnosti. A jak po jeho smrti podotkl americký prezident Barack Obama, nakonec dokázal nenásilným odporem „zatřást základy impéria a ukázat, že morální vůdcovství je mocnější než jakákoliv zbraň“.
Proti komunistickému režimu vystupoval Havel už od poloviny 60. let. Po sovětské okupaci a hlavně během normalizace se stal vůdčí postavou umlčované opozice. Za své postoje byl pronásledován úřady, nesměl publikovat a pracoval jako dělník. Byl neustále sledován a šikanován tajnou policií.
Přesto se v lednu 1977 stal jedním ze zakladatelů a prvním mluvčím občanské iniciativy Charta 77. Komunistický režim ho několikrát odsoudil a ve vězení strávil skoro pět let. Právě z této doby si odnesl vážné zdravotní problémy. Dál ale zůstal hlavním představitelem občanského odporu, o kterém se vědělo i v zahraničí.
Po brutálním zásahu policie proti studentům 17. listopadu 1989 vstoupil Havel do politického života a stal se vůdcem nově vzniklého Občanského fóra, které s komunisty vyjednalo konec jejich diktatury.
Dne 29. prosince 1989 byl zvolen prezidentem Československa. Na jedné z velkých demonstrací na Václavském náměstí v Praze Havel prohlásil v roce 1989 slavnou větu: ‚Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí‘. Jak sám později poznamenal, sklízel za tato slova přes dvacet let posměch.
O tři roky později se mu ale nepodařilo zabránit rozpadu státu. Od roku 1993 byl dvě funkční období prezidentem České republiky. Zemi vyvedl z Varšavské smlouvy a přivedl do NATO. Prosazoval i vstup do Evropské unie.
Havel se přitom vždy díval pomyslně za roh. Varšavská smlouva ještě existovala, sovětská vojska ještě okupovala svá kasárna v ČSFR, ale prezident Havel letěl do Bruselu a jako první státník nové demokratické Evropy pozdravil 21. března 1991 nejvyšší orgán Severoatlantické aliance.
Jen záhy poté poprvé nahlas avizoval, že se NATO samo musí v nových podmínkách změnit. Jako první se zasadil, aby spojenci mezi členské země NATO přijali pobaltské země a s nimi pak pozvánku dostaly na summitu v Praze ještě další čtyři státy včetně Slovenska. Na první vrcholné schůzce spojenců v postkomunistické zemi šlo o dosud největší rozšíření Aliance. Rusku navzdory.
