Je nová koncepce rozvoje armády pro příštích deset let tím pomyslným odrazem ode dna?
Tím byla ve skutečnosti už Koncepce výstavby AČR 2025, která byla schválena v roce 2015 a přinášela zásadní přelom. Do té doby totiž platilo, že síly pro obranu vlastního území se příliš nebudovaly, popřípadě se dokonce redukovaly. Armáda tehdy jednoznačně preferovala expediční kapacity. Někdejší ministr obrany Alexandr Vondra v roce 2010 prohlásil, že si vševojskovou armádu nemůžeme dovolit.
Koncepce z roku 2015 ovšem znamenala právě to budování, resp. obnovování vševojskových kapacit s důrazem na obranu území a nová koncepce na rok 2030 v tom cílevědomě pokračuje. Armáda proto počítá s tím, že musí být připravena bránit území Česka po dobu i několika měsíců i samostatně, tedy bez pomoci spojenců.
Ostatně právě Češi se svou historickou zkušeností musí mít na paměti, že plně spoléhat na pomoc spojenců může být fatální chyba, protože může klidně nastat i situace, že naši spojenci nebudou ochotni nám pomoci, případně sice budou mít ochotu, ale nebudou mít schopnosti. Ačkoli lze ke koncepci mít i výhrady, její základní směr je naprosto správný.
Říkáte výhrady. Jaké? Co podstatného v ní chybí?
Řada formulací se mi jeví jako poměrně vágní a nekonkrétní, ale přece jen platí, že se jedná o nejen odborný vojenský, ale svým způsobem i politický dokument, takže je psaný řečí, která tomu odpovídá. Tyto formulace prostě spadají spíše do diplomatického, nikoliv do armádního jazyka. Ten, kdo umí (chce) číst mezi řádky a pozorně sleduje aktuální zprávy, si zajisté dokáže snadno odvodit, co znamená třeba tvrzení, že členským zemím NATO nebo EU může hrozit narušení územní celistvosti a bezpečnosti. Některé věci se v takovém dokumentu nedají uvést úplně otevřeně, význam je však zřejmý.
Armáda se chce posunout na vyšší úroveň. Zesílí, když politici necouvnou |
Pokud mám ovšem uvést nějakou věcnou výhradu, tak to, že Koncepce 2030 nepočítá s raketomety, přestože v Koncepci 2025 se naznačovalo, že by se tento druh zbraně mohl vrátit. Dělostřelecké raketomety jsou velmi důležité a neměly by se podceňovat, což koneckonců platí i o dělostřelectvu jako celku. V konfliktu na Donbasu se ukázalo, že moderní dělostřelecké zbraně mají na kontě přibližně osmdesát procent všech ztrát na bojišti a převážná většina toho připadá právě na raketomety.
Velení potvrdilo, že se bude intenzivně zabývat tankovým vojskem. Kolik tanků by země velikosti České republiky měla mít?
Absolutní minimum je cosi jako pluk, resp. několik praporů, řekněme stovka tanků. Česko ve skutečnosti zhruba tolik vlastně i má, ovšem velká část se nachází ve skladech. To standardní tvrzení o třiceti tancích je totiž nepřesné, protože máme třicet modernizovaných T-72M4 CZ a několik desítek starých T-72M/M1.
Jiná věc je reálná funkčnost, protože několik „em čtyřek“ už je fakticky mimo provoz a slouží jako zdroj součástí pro ty funkční. Problém totiž spočívá v tom, že pro některé systémy už se dnes nevyrábějí náhradní díly, což se bohužel týká i jinak kvalitního systému řízení palby, takže část českých tankistů teď musí používat zastaralá, resp. nemodernizovaná, ze skladů vytažená vozidla.
Vybrané modernizační programy české armády
|
Armáda počítá s tím, že T-72M4 CZ prodělají dílčí omlazení, resp. prodloužení životnosti, avšak někdy mezi roky 2025 a 2030 se musí najít náhrada. Třicet aktivně provozovaných moderních tanků je každopádně absurdně málo. Není třeba mít tisícovku tanků jako Polsko, ale minimálně ta výše zmíněná stovka by tu být měla, i když opravdu spokojený bych byl až od dvou stovek.
A jsou tanky skutečně stále potřeba?
Rozhodně ano. Někteří novináři a politici s oblibou opakují, že tanky jsou zastaralé „pojízdné rakve“, u čehož takřka vždycky argumentují strašným výpraskem, který schytaly ruské tanky v Grozném. Tam šlo ale o obrovské taktické diletantství, nikoli o chybu tanků jako takových. Zkušenosti zemí NATO z Iráku a Afghánistánu či izraelské zkušenosti z Pásma Gazy ukazují, že vhodně modifikované a správně použité tanky jsou mimořádně efektivní i v asymetrických konfliktech, a navíc rozhodně nelze čekat, že vypuknou již pouze asymetrické války. Musí se počítat i s rozsáhlejším mezistátním konfliktem, což ostatně dělá i aktuální Koncepce.
Tanky představují unikátní kombinaci palebné síly, odolnosti a pohyblivosti a téměř všechny vyspělé země s nimi pořád počítají, dokonce už vznikají projekty nových tanků, takže Armáda ČR by neměla zůstat stranou. Bez tanků se prostě neobejdeme, jelikož tankové útvary by měly tvořit jádro „těžkých“ kapacit pro obranu domácího území.
Jaké možnosti řešení otázky tanků se pro českou armádu tedy nabízejí?
Většina diskusí se zužuje na dvě varianty. Tou první, která má údajně největší podporu i mezi generalitou, je cesta lehkých či středních tanků. V praxi by to znamenalo, že firma, která získá kontrakt na 210 bojových vozidel pěchoty, obdrží navíc opci na několik desítek podvozků, na které se umístí věže s tankovými kanony ráže 105 či 120 mm.
Výsledné vozidlo se dá označit jako lehký až střední tank, nebo pásový prostředek palebné podpory. Jako překlenovací řešení by to určitě nebylo špatné, ačkoliv je nutno připomenout, že takové vozidlo má svá omezení a plnohodnotný tank to není, zejména po stránce odolnosti ne. Druhá cesta by znamenala koupit či pronajmout hlavní bitevní tanky, patrně německé Leopard 2 v nějaké modernizované verzi, ovšem to by přinášelo spoustu problémů. Leopard 2 je velmi těžký, poslední verze váží skoro 70 tun, což by znamenalo velké komplikace s logistikou. Má čtyřčlennou osádku, kdežto T-72 tříčlennou, a tudíž by armáda musela nově cvičit tankové nabíječe.
A v neposlední řadě by takto vznikala výrazná závislost na Německu a jeho obtížně předvídatelné, někdy i zcela nesmyslné politice, takže tuto cestu bych opravdu nedoporučoval.
A existuje kromě těchto možností ještě jiná alternativa?
Ano, ačkoli na první pohled může vypadat podivně. Existuje tank, který splňuje všechny naše požadavky. Je to skutečně nová konstrukce, která za sebou zároveň má i několik let provozu. Tento tank má hmotnost pouze něco nad 50 tun, tříčlennou osádku a velký evoluční potenciál. Mám na mysli jihokorejský K2 Black Panther.
To není zrovna pro evropskou zemi tradiční místo, kde nakupovat zbraňové systémy.
Než někdo namítne, že kupovat techniku od Jižní Koreje je podivné, tak musím zdůraznit, že tato země má obrovské zkušenosti s výrobou a vývozem zbraní a s transfery technologií. Už dodává také evropským zemím, jelikož pro její samohybné houfnice K9 Thunder se již rozhodlo Estonsko, Finsko a Norsko. Polská houfnice AHS Krab má podvozek z K9 a v Polsku se od roku 2018 vážně diskutuje o tom, že by se tam mohla vyrábět „polonizovaná“ podoba tanku K2. A podle některých náznaků už patrně začaly poletovat nějaké „pokusné balonky“ i mezi Soulem a Prahou, protože na veletrhu IDET 2019 v Brně se objevil model tanku K2 s českými znaky.
Na stůl se v období, které nová koncepce řeší, znovu dostane i otázka nadzvukového letectva. Gripen, nebo něco jiného?
Především je nutno říci, že naše zkušenosti s Gripeny jsou vynikající. Je to opravdu povedená konstrukce se slušným poměrem výkon/cena, což se týká pořizovacích i provozních nákladů. Bylo by tedy logické pokračovat s Gripeny, ačkoliv pochopitelně ne s těmi, které máme dnes. Buď bude potřeba současná letadla verze JAS-39C/D důkladně modernizovat, nebo - a to bych pokládal za lepší - by se měly pořídit nové stroje JAS-39E/F Gripen-NG.
Ale přece jen by byla chyba se v úvahách omezit jen na Gripen, protože USA už sondují, zda bychom neměli zájem o jejich špičkové stíhačky F-35 Lightning II. V době, kdy nám vyprší pronájem Gripenů, totiž už poběží plná sériová produkce F-35, cena za kus značně poklesne, letoun bude mít za sebou provozní zkušenosti, dětské nemoci budou vyřešené, takže půjde o zajímavou alternativu, mimo jiné proto, že F-35 nabízí schopnosti, které Gripen prostě nemá.
F-35 si už vybrali Poláci a uvažují o nich Maďaři, takže bych doporučil jednat se Švédskem i s USA a definitivně se rozhodnout až podle konkrétních nabídek. Bez ohledu na typ je však naléhavě třeba počet stíhaček zvýšit, jelikož dvanáct jednomístných bojových strojů (čili jedna letka) je totální „krvavé“ minimum. Měli bychom provozovat 24 stíhaček, resp. dvě letky.
Jak vypadá budoucnost vrtulníkového letectva? Ministerstvo obrany právě podepsalo smlouvu na dvanáct strojů Venom a Viper, ale tím se asi nekončí.
Přesně tak, tento nákup je pouze prvním krokem. Osm víceúčelových UH-1Y Venom a čtyři bitevní AH-1Z Viper znamenají vybudování základní kapacity, samozřejmě však potom musí následovat další analogická akvizice v opačném gardu, tedy čtyři Venomy a osm Viperů, aby tu byl tucet od každého typu. V další fázi by se měly řešit střední víceúčelové stroje, což bude zřejmě znamenat nákup vrtulníků UH-60 Black Hawk.
Úderná pěst armády se začíná rýsovat. O červený baret je obrovský zájem |
A začíná se mluvit o tom, že AČR bude chtít kvůli svému novému výsadkovému pluku zavést rovněž malý počet (čtyři až šest) těžších dopravních helikoptér s nákladní rampou pro transport bojových vozidel. Favoritem tam bude patrně CH-47F Chinook. Ruské Mi-8/17/171 a Mi-24/35 ovšem určitě budou létat ještě řadu let a vlastně bych ani nebyl příliš překvapený, kdybychom si je ponechali daleko déle, než se nyní předpokládá. Pokud se totiž uskuteční ty pesimistické prognózy vývoje situace v Evropě, budeme ještě velice rádi za každý bojeschopný stroj.
Daleko větší důraz velení armády klade i na Aktivní zálohu. Armáda chce mít k dispozici až 10 tisíc záložníků, tedy dvojnásobek než původně. Proč?
Ve skutečnosti to nepřímo ukazuje, že armáda už realisticky počítá i s rozsáhlým ozbrojeným konfliktem, ovšem ne proto, že by ty záložníky chtěla posílat do boje. Musíme si uvědomit, že aktivní záloha se nebudují primárně pro intenzivní bojové nasazení. Musela by nastat opravdu hodně zlá situace, aby na něco takového došlo. Skutečné poslání zálohy je v tom, že v krizové situaci nastupuje v týlu na místa profesionálů, kteří se takto uvolní pro bojové akce.
Lapidárně řečeno, na střežení základen, řízení náklaďáků či plnění nábojových pásů potřebujete nějaký počet vojáků v míru i ve válce, jenže není vůbec třeba, aby to ve válce dělal perfektně cvičený profesionál. Bylo by to plýtvání jeho schopnostmi, zatímco záložníci by k tomu bohatě stačili. Tisíc záložníků, kteří budou plnit tyto podpůrné role, tak zákonitě znamená tisíc profesionálů, které je možno vyslat do intenzivní bojové operace.
Poprvé se objevují také pasáže, že chce armáda spoléhat na autonomní systémy, umělou inteligenci a roboty. Není to ale pozdě?
Nemyslím si, že je to pozdě. O pořizování výkonných bezpilotních letadel se tu mluví už delší dobu a postuluje to i Koncepce 2025, hlasitým zastáncem takových prostředků je také prezident Miloš Zeman, který by tady jistě rád viděl izraelské drony. Ostatně pro to, co vojáci chtějí, by byl izraelský Elbit Hermes 450 takřka ideální volbou, ačkoli je samozřejmě možné, že se nakonec zařadí do služby nějaký bezpilotní stroj domácího původu, například typ CANTAS.
V každém případě je velmi žádoucí mít nějaký taktický bezpilotní letoun, který bude primárně sloužit pro průzkum a pozorování bojiště a vydrží ve vzduchu přinejmenším takových deset či dvanáct hodin, ale bude schopen nést i malé řízené rakety či bomby. Myslím, že nyní bychom asi nevyužili větší „strategické“ drony, tedy něco z kategorie MQ-1 Predator či MQ-9 Reaper, ale kdo ví, třeba později dojde i na to. Nabídka v tomto sektoru trhu se stále rozšiřuje, a proto bude mít česká armáda určitě řadu lákavých možností. Kromě bezpilotních letounů se zřejmě zavedou do služby i nějaké pozemní bojové roboty, např. něco ve stylu experimentální kolové platformy TAROS, která vznikla na Univerzitě obrany.
Realizace všech záměrů ale samozřejmě závisí na financích. Co když armáda na naplánované projekty modernizace zkrátka nedostane dostatek peněz?
To by zákonitě znamenalo vážný problém, protože vojáci už s těmi nákupy pevně počítají, ale osobně nečekám, že na to opravdu dojde. Varování, že na obranu nebude dost peněz, že přijde ekonomická recese a že Česko nedokáže plnit závazek vůči NATO dávat na obranu dvě procenta HDP, jsou produktem „mírového“ uvažování, které předpokládá, že budeme mít na výběr. Ale podle mě takový luxus výběru mít nebudeme a nastanou okolnosti, které nás donutí dávat na obranu možná ještě daleko více, ať se nám to bude líbit nebo ne, protože jedinou alternativou k tomu by byla faktická ztráta suverenity a bezpečnosti.
Musíme se smířit s tím, že další dekádu nebo dvě míru už Evropa neprožije, resp. že nastane rozsáhlý ozbrojený konflikt, kvůli němuž bude nezbytné posilovat vojenské kapacity, třeba i výrazně nad to, co předpokládá Koncepce 2030. Záměrně nechci uvádět žádný konkrétní scénář nebo spekulovat, kdo bude náš spojenec a kdo nepřítel. Měli bychom si totiž uvědomit, že kategorie jako „spojenec“ či „nepřítel“ se mohou v mezinárodní politice změnit hodně rychle. A také bychom si měli uvědomit, že národ, který nechce živit svou armádu, bude muset živit armádu cizí.