A to jak přímo, tak nepřímo vzhledem k možným důsledkům pro zajištění bezpečnosti, jak z hlediska suverenity země, tak z hlediska ochrany a udržitelnosti jejích ústavních principům.

Článek 1. Ústavy říká, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“ a že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“.

Závaznost Ústavy ukládá vládě a potažmo každému členovi vlády Článek 69., kdy slib člena vlády zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení“.

A dále pak článek 77., který dává explicitně odpovědnost i předsedovi vlády: „Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony“.

Plnit ústavní závazek Článku 1 neznamená pouze to, že vláda svrchovanost ČR, její jednotu, demokratické poměry a práva a svobody občanů respektuje a neporušuje, ale také, že je chrání a dokáže ubránit při pokusech o jejich podlomení zevnitř, i při napadení zvenku.

V čem možné narušení ústavního Článku 1. vládou spočívá?

Za prvé. Obrana České republiky je zajištěna kolektivní Severoatlantickou smlouvou, ke které ČR přistoupila, ratifikovala ji a akceptovala ratifikaci dalšími členskými státy. Tím se stala členem NATO. Podle Článku 5. Severoatlantické smlouvy jsou členské státy povinny poskytnout účinnou vojenskou pomoc při napadení některého z členských států.

Přímé předpoklady pro funkčnost kolektivní obrany formuluje Článek 3 Severoatlantické smlouvy, který říká: „aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. Za společnou obranu odpovídá každý stát svými vlastními i společnými schopnostmi obrany“.

Za druhé. ČR vstupem do NATO a později opakovaně na Summitech ve Walesu, Varšavě i v Bruselu deklarovala svůj závazek dosáhnout do roku 2024 výdajů na obranu v úrovni 2% HDP. Zároveň také závazek vybudovat a disponovat příslušnými bojovými a dalšími kapacitami potřebnými k plánované obranyschopnosti NATO.

Ani jeden z těchto závazků Česká republika v požadovaném termínu a výkonnosti nesplní. V konkrétní formulaci Článek 5 Atlantické smlouvy o poskytnutí účinné vojenské pomoci na margo členské země v případě napadení říká: „dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti“.

ČR ovšem není schopna takovémuto smluvnímu závazku dostát a svou povinnost danou Severoatlantickou smlouvou splnit, a to jak v případě vlastního napadení, tak v případě napadení některého ze spojenců.

Za třetí. Česká republika je demokratická země, kde o všech základních otázkách týkajících se vojenské obrany a pomoci rozhoduje parlament, a to vesměs v souladu s přáním voličů a občanů*. Nelze proto přehlížet, že podle nedávných výzkumných zjištění je ochotna poskytnout vojenskou pomoc napadenému spojenci jen menšina občanů ČR. Soustředění na vlastní krátkodobé zájmy oproti dlouhodobým zájmům společné bezpečnosti je v ČR vlastní nejen vládě.

Shrnuto a podtrženo, dnes nemáme schopnost ani kapacitu ubránit se v případě napadení vlastní silou. Jsme plně závislí na pomoci a obraně spojenců, ale neplníme ani své vlastní deklarované závazky k těmto spojencům a nejsme schopni je ani reálně svými vojenskými schopnostmi naplnit. A možná k tomu nemáme ani potřebnou vůli.

Všechny tyto důležité okolnosti pro schopnost zajistit si obranu vznikly hlubokými rozpory mezi deklarovanými závazky a praktickou nečinností vlády ČR. Tudíž v důsledku není zajištěn ani závazek plynoucí z Článku 1. Ústavy České republiky.

Celá situace je o to komplikovanější, že na tuto situaci je vláda ČR pravidelně upozorňována jak spojenci, například USA, kterým ČR opakovaně slíbila jejich dodržení, tak pravidelnými hodnotícími zprávami NATO. Nejde tedy o nedopatření nebo opomenutí. Vláda ČR zanedbává své ústavní i spojenecké závazky vědomě.

Má takové zjištění nějaký praktický důsledek? První je nepochybný. Celou situaci pokud jde o možné nedodržení Ústavy by měl posoudit Ústavní soud. A to pokud jde o závaznost mezinárodních smluv, které Ústava explicitně zmiňuje, tak pokud jde o udržitelnost demokratických a právních poměrů vymezených Ústavou. Podání členů parlamentu by k takovému posouzení mělo vést.

Druhým vážným důvodem je, že ČR zřetelně neplní ani Článek 3. Severoatlantické smlouvy, protože nevynakládá odpovídající úsilí na splnění svých vlastních bojových kapacit a schopnosti pomoci spojencům v nouzi.

Může to znamenat případný pokles ochoty spojenců pomoci nám při napadení? To je extrémně vážná otázka. Při našich historických zkušenostech ji neradno podceňovat. A nelze tajit, že poukazování na naši nedostatečnou výkonnost je v NATO formulováno explicitně.

Jsme tedy obrany schopni a bezpeční pro případ napadení? Plní vláda své ústavní povinnosti plynoucí z Článku 1. Ústavy? Odpověď není ani zdaleka jednoznačná. Jak by asi Ústavní soud rozhodl?

*Podle Článku 43. Ústavy ČR:
(1) Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.
(2) Parlament rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem.

Ivan Gabal
Autor působí jako sociolog a bezpečnostní expert