Někteří v Kosovu dohlíželi na klid mezi kosovskými Albánci a srbskou menšinou dvakrát, třikrát i čtyřikrát. Teď mise v Kosovu definitivně končí. Na české základně v Šajkovaci poslední měsíce působila už jen stovka českých vojáků, kteří měli za úkol základnu v areálu tamější vodárny rozebrat a předat místním úřadům.

Ve čtvrtek 27. října odjedou domů zbývající Češi. V Kosovu zůstane na velitelství KFOR do 3. listopadu pouze "likvidační skupina", která dořeší poslední závazky a smluvní vztahy. Poslední vlak s technikou a materiálem bude z Grlice vypraven v pátek a do České republiky dorazí 2. listopadu.

Zástupce společného operačního centra Jaroslav Kankia dopoledne předá symbolické klíče od základny obyvatelům. Zároveň podepíše certifikát o předání základny do jejich rukou. V místech, kde Češi sídlili, bude odhalena pamětní deska. Českou vlajku na kopci nad městem Šajkovac nahradí vlajka Kosova.

"Svůj úkol jste splnili. Teď je na nás, diplomatech, abychom zde v Kosovu vytvořili příznivé podmínky pro příliv podnikatelů ze zahraničí a umožnili této zemi integraci do standardu evropských zemí," poděkoval vojákům během posledního nástupu na základně český velvyslanec v Kosovu Jiří Doležel.

Místní lidé neskrývají, že jim bude každodenní přítomnost českých vojáků chybět. Řada jich našla dobrou práci přímo na základně, nespočtu rodin Češi nezištně pomáhali, kosovským Albáncům i etnickým Srbům v několika enklávách.

Posledních sedm statečných

Jednou takovou je vesnička Sekirača poblíž srbských hranic. "Budete nám tady chybět. Nebýt vás, asi bychom zde už dnes nebyli. Nedokážu si představit, že před domem nezastaví vaše vozidlo a vy nepřijdete na kus řeči. Byli jsme zvyklí na vaši pomoc v nesnázích. Máme strach, jak to bude dále," konstatoval starosta Raša Perovič.

V odlehlé horské vísce žije jen sedm stálých obyvatel. Po jedenáct let zde čeští vojáci prakticky nepřetržitě dohlíželi na jejich bezpečnost a střežili nedalekou hranici. Nad vesnicí kvůli tomu vybudovali zvláštní pozorovací stanoviště přezdívané "Oko". Češi vozili místním humanitární pomoc, zajišťovali zdravotní péči, dováželi potraviny v zimě a pomáhali i třeba na stavbách.

Za tu dobu se mezi starousedlíky a českými vojáky vytvořilo zvláštní pouto, předávané z jednotky na jednotku. Například jeden z posledních obyvatelů Filip Petrovič má dlouhodobé problémy s neléčenou zlomeninou nohy po úrazu v lese. Čeští zdravotníci mu zranění při svých návštěvách pravidelně ošetřovali.

Eskorty dětí i boje na hranicích

Kosovo bylo vždy pomyslným soudkem střelného prachu. O tom se čeští vojáci mohli na vlastní kůži za uplynulých dvanáct let přesvědčit mnohokrát. Například v roce 2008 bezprostředně po jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova museli zasahovat proti srbským demonstrantům během násilností na hranicích.

Srbští veteráni z války o Kosovo tehdy útočili na přechody Gate 3 a 4, pálili pneumatiky a házeli kamení na protest proti vyhlášení kosovské nezávislosti. Z Česka kvůli tomu musely do Kosova posily.

V březnu 2004 zase kosovští Albánci napadli srbskou menšinu. Při násilnostech 30 lidí zahynulo a více než šest stovek jich bylo zraněno, mezi nimi i 61 vojáků mezinárodních sil. Nejméně sedm srbských vesnic, více než 280 domů a třicet srbských kostelů a klášterů bylo vypáleno.

Češi byli tehdy po několik týdnů v nepřetržité akci. Střežili území o rozloze přes 1 150 kilometrů čtverečních, včetně prostoru kolem města Obilic, kde je několik srbských enkláv. Než se situace uklidnila, vozili v obrněných transportérech srbské uprchlíky zpět do jejich domů. Vojenskými náklaďáky pak pomáhali převážet jejich majetek do oblastí, kam utekli před násilnostmi za příbuznými.