Evropané nejsou ochotni plnit alianční závazky
Za prvé svým načasováním – přišla totiž pouhý den po schůzce po schůzce ministrů obrany členských zemí NATO v nizozemském Noordwijku, na které zástupci hostující země a Spojených států tlačili na své alianční spojence, aby dostáli svým slibům a posílili své jednotky ve společné misi ISAF v Afghánistánu. - více zde V současné době totiž sice v této dlouhodobými válečnými konflikty soužené zemi pod vlajkou NATO působí více než 32 000 vojáků, vojenští plánovači však NATO uvádějí, že aliančním jednotkám chybí zhruba 10 procent potřebných kapacit, včetně vybavení.
Stále také chybí více než 3 000 instruktorů, kteří by vycvičili místní bezpečnostní síly. Americký ministr obrany Robert Gates proto před nizozemskou schůzkou ostatní členské státy NATO poměrně ostře kritizoval: „Nejsem spokojen s tím, že Aliance, jejíž členové mají přes dva miliony vojáků, námořníků, příslušníků námořní pěchoty a letců, není schopna nalézt skromné, dodatečné zdroje, které přislíbila nasadit v Afghánistánu.“ Pohrozil rovněž, že pokud Evropa více nepodpoří misi ISAF v Afghánistánu, Spojené státy mohou stáhnout svých asi 1600 vojáků z Kosova.
Afghánistán je stále nestabilní
Za druhé pak zpráva potvrzuje, že i přes mnohaleté úsilí se NATO dosud stále nepodařilo Afghánistán zcela stabilizovat. Generálové NATO se sice rádi chlubí tím, že alianční jednotky dosud zvítězily v každé afghánské bitvě, bezpečnostní situace se však v posledních měsících spíše zhoršila. Kromě dlouhodobě nestabilních provincií na jihu země totiž převaha konvenčních sil NATO Taliban přiměla k přechodu k asymetrickým taktikám boje, včetně sebevražedných atentátů přímo v hlavním městě Kábulu.
Kvůli rostoucím počtům obětí ve vlastních řadách navíc mnohé členské státy aliance spíše než o posilách uvažují o stažení svých jednotek z mise ISAF. Pod sílícím tlakem veřejnosti a opozičních politických stran uvažují o stažení svých sil dokonce i Nizozemci (1600 vojáků) a Kanaďané (1700), kteří spolu s americkými a britskými jednotkami představují hlavní údernou sílu v bojích proti povstalcům Talibanu na neklidném jihu a východě Afghánistánu. Vzhledem k mnohým dalším vojenským aktivitám USA a Velké Británie a již zmíněné neochotě ostatních členských států NATO k posílení svých jednotek v misi ISAF, by odchod dvou hlavních evropských spojenců představoval katastrofu nejen pro další vývoj bezpečnostní situace v Afghánistánu.
Nedostatek jednotného úsilí
Nedostatek vojáků a techniky však bohužel nejsou jedinými problémy mise ISAF. Podle nejnovější americké doktríny pro boj s nepravidelnými povstaleckými jednotkami je pro úspěch klíčová tzv. „unity of effort.“ V Afghánistánu však tento předpoklad od samého počátku chybí, neboť kromě mise ISAF zde působí i tzv. Joint Task Force 82 složená z elitních jednotek speciálních sil, které v rámci americké operace Enduring Freedom (OEF) likvidují vůdce al-Káidy a Talibanu.
OEF a ISAF sice mají své operace koordinovat, v praxi však velitelé ISAF mnohdy ani nevědí, že jednotky OEF operují v jejich oblasti a když se to dozvědí, jedná se většinou problémy související s přehmaty OEF typu leteckých útoků na civilní cíle. Podobné nehody a chyby pak značně podkopávají úsilí jednotek ISAF o stabilizaci Afghánistánu, kterého nelze dosáhnout bez důvěry a spolupráce obyčejných Afghánců.
Pákistán je klíčovým hráčem
Podle zahraničních analytiků představuje další klíčové selhání NATO neochota Washingtonu přinutit Pákistán, aby přestal tolerovat (a dle mnohých i přímo podporovat) jednotky Talibanu, které operují z polonezávislých kmenových oblastí Severního a Jižního Waziristánu u hranic z Afghánistánem. Po nedávných událostech v Pákistánu se sice ukazuje, že pákistánská armáda a tajné služby sice zřejmě budou více než kdy předtím ochotny zakročit proti nejradikálnějším islamistům, které dosud spíše podporovaly. Otázkou však zůstává, do jaké míry je režim generála Mušarafa vůbec schopen kontrolovat situaci v příhraničních provinciích Pákistánu.
Je tedy zřejmé, že navýšení počtu vojáků mise ISAF samo o sobě úspěch NATO v Afghánistánu nezaručí. Nicméně současný stav, kdy stabilitu a bezpečnost země, která svou rozlohou i velikostí populace předčí Irák, zajišťuje pouze třetina vojenských a policejních jednotek které jsou k dispozici v Iráku, je dlouhodobě neudržitelný. V tomto světle se proto positivně jeví nedávné rozhodnutí české vlády, navýšit během příštího roku počet českých vojáků působících v Afghánistánu ze současných 224 na 335. Náš větší příspěvek však samozřejmě misi ISAF nespasí. Nezbývá proto než doufat, že i ostatní členové aliance si po schůzce ministrů obrany v Noordwijku plně uvědomí fakt, že úspěch mise ISAF je klíčový nejen pro Afghánistán, nýbrž i pro NATO samotné.
Oldřich Bureš
Autor působí jako odborný asistent na
Vysoké škole mezinárodních vztahů a veřejné správy v Praze
