Na české politické scéně více či méně hlasitě zaznívají obě úvahy. A je nutné říci – obě také mají svou logiku. Jsou legitimní. Byť ta druhá – ve světle skutečnosti, že na Praze měl podle všeho největší zájem Barack Obama – se přece jen zdá být více přitažená za vlasy. I zpravodajství světových agentur o nadcházející vrcholné schůzce v Praze nicméně prošpikovávaly věty typu, že se oba prezidenti sejdou v "bývalém sovětském satelitu, nyní členské zemi NATO" – jakoby bylo nutné takto charakterizovat vztah hostitelské země k oběma velmocím.

Není to však poprvé, co se sovětsko – americký či rusko – americký summit uskuteční na půdě členské země Severoatlantické aliance (a mimo Spojené státy). Před Prahou se již v podobné situaci ocitl islandský Reykjavík v roce 1986, na kterém Ronald Reagan kategoricky odmítl požadavek Michaila Gorbačova zastavit projekt SDI – strategické obranné iniciativy, známé jaké "hvězdné války". Dalším místem byla slovenská Bratislava v roce 2005, kde se uskutečnil summit Bush-Putin.

Praha je výjimečná v tom, že zde, v hlavním městě členské země NATO, ruský a americký prezident podepíší tak významnou smlouvu o omezení strategických zbraní.

Česká vnitropolitická diskuse o výhodnosti či nevýhodnosti takového hostitelství nakonec nevybublala na povrch až tak silně, jak by ve vyhrocenější situaci mohla. I tak je ale především připomínkou toho, jak nejednoznačná je zahraniční politika samostatného českého státu více než sedmnáct let po jeho vzniku. Hlavní politické síly se sice shodnou na potřebě členství v NATO a Evropské unii, jenomže třeba ve vztahu k Rusku se často v názorech rozcházejí i politici ze stejných stran. Pokud jde o politiku vůči Moskvě, záleží na výsledcích voleb i na tom, kdo je zrovna v Praze ministrem zahraničí, premiérem či prezidentem. Jasná představa o tom, do jaké míry (a zda vůbec) má vnitropolitická situace v Rusku za vlády Vladimira Putina – nyní v tandemu s Dmitrijem Medveděvem – vůbec ovlivňovat přístup české diplomacie k Moskvě, chybí. Stejně tak dosud nebyl nalezen správný poměr mezi prosazováním českých ekonomických zájmů na ruském trhu, který vyžaduje nezbytnou politickou podporu, a přirozenou ostražitostí vůči zájmům velmoci, jež nepřestává uvažovat o svých zájmech ve střední Evropě.

Čechy rozděloval Obama i Bush
A také se ukázalo, že dělící čáry v české zahraniční politice nevědomky vytvářeli rovněž oba poslední američtí prezidenti – George Bush i Barack Obama. Ten, kdo se dnes v Česku odvolává na Obamu, evidentně nebyl žádným obdivovatelem Bushem. Platí to i obráceně a je to vcelku logické. Jenže takové "vžívání se" do amerických vnitropolitických sporů je na úkor stabilní české zahraniční politiky vůči Americe, která by měla být nezávislá na tom, kdo právě vládne Bílému domu. I když z oficiálních prohlášení Černínského paláce samozřejmě nic takového nevyčteme.

Mnozí nejspíš pozapomněli, že to byl prezident George Bush mladší, kdo vyzýval Rusy ke společnému budování protiraketové obrany. Druhé prezidentské období Bushe juniora ve skutečnosti mělo s dnešní Obamovou politikou společného podstatně více, než se na první pohled může zdát. Faktem ale je, že části českého politického spektra vadí hlavně Obamův kompromisní přístup k Moskvě. Obavy, že to může být na úkor americké vazby se zeměmi střední a východní Evropy, jsou z tohoto úhlu pohledu už pouze prostým konstatováním faktu. Tuzemští zastánci americké protiraketové obrany ve střední Evropě, včetně brdského radaru, dosud mají v živé paměti Obamovu "zradu", ve které vidí především ústupek Moskvě.

Přečtěte si další původní materiály autora Jana Žižky pro natoaktual.cz: Evropská obrana s Lisabonem nemusí být k smíchu Battle groups: EU není ani trpaslík, ani obr

Tím, že se pochybovači ozvali, zřejmě donutili Washington i Prahu k tomu, aby při různých příležitostech ještě více tak či onak zdůrazňovaly, že hostitelská země je členskou zemí NATO a blízkým spojencem Spojených států. Toto ujišťování se objevovalo jak v prohlášení tiskového mluvčího Černínského paláce, tak ve vystoupeních Američanů. Do jaké míry je možné silnější rétorikou rozptýlit existující obavy ale zůstává otázkou. Velmi důležité je, že se Obama v Praze nakonec setká i s nejvyššími šéfy středoevropských zemí NATO. To musí být pro zastánce americké vazby víc než jen slabá náplast.

Rusko – české přestřelky
Zvýšenou citlivost českých zastánců silné vazby na USA a NATO pak určitě posílily mediální přestřelky mezi Prahou a Moskvou. Ačkoliv právě Rusové z těch či oněch důvodů postupně pouštěli na veřejnost informace o chystaném summitu v Praze, nakonec se karta nesmyslně obrátila: nejmenovaný zdroj z Kremlu v listu Izvěstija Čechům vyčetl jakýsi komplex malého státu, jehož vláda se musela řízeným únikem informace do médií pochlubit světovou událostí, jež se na jeho půdě chystá.

Z této přestřelky je možné vyvodit vcelku jasný závěr: Rusové mají dodnes stále velké problémy chápat realitu v zemích někdejších sovětských "spojenců".

Na druhé straně ale platí i to, že rusofobie části Čechů je leckdy přehnaná a zbytečná. Stejně jako vyvozování dalekosáhlých závěrů z Obamových "libůstek", které vyplývají daleko více z politického marketingu a reality dnešního mediálního světa než zásadního strategického uvažování. Do roka opět v Praze – nezní to přitažlivě? Ani Česko na hostování summitu Obama – Medveděv ale nakonec podle všeho nijak neprodělá.

Jan Žižka
zástupce šéfredaktora deníku E15