Hlavní bezpečnostní roli hrálo NATO
Hledání této pozice má své kořeny už na začátku 90. let, kdy se NATO a EU staly jasně nejdůležitějšími organizacemi pro další zahraničněpolitické směřování zemí střední a východní Evropy (SVE). Obě organizace se ale lišily ve svém zaměření. Evropská unie nebyla připravena na změnu, ke které ve východní a střední Evropě došlo a neměla adekvátní a funkční politické a bezpečnostní nástroje - proto své vztahy se zeměmi SVE rozvíjela především pomocí ekonomických nástrojů. Hlavní bezpečnostní roli při přechodu zemí SVE k demokracii tak hrálo NATO, a především Spojené státy, které adekvátní nástroje měly. Obě organizace neměly přitom zájem si vzájemně konkurovat.
Evropa buduje svou vlastní politiku
Nicméně Evropská unie začala v druhé polovině 90. let rozvíjet svůj vlastní program bezpečnostní politiky prostřednictvím Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP), o které bylo uvažováno také jako o variantě k NATO. Kandidátské státy začaly být do schématu EBOP začleňovány jako od summitu v portugalské Feiře v roce 2000, kdy bylo rozhodnuto, že se budou účastnit jednání politických a vojenských orgánů EBOP. Byla jim také dána možnost účastnit se na vytvoření evropských sil rychlé reakce a účastnit se na operacích EBOP. Na Konventu se při jednáních o bezpečnostní a obranné politice nejvýrazněji z kandidátských zemí profilovaly Polsko a Česká republika, které spolu s ostatními zeměmi SVE odmítaly jakékoliv oslabení nebo zpochybňování transatlantických vazeb, a přímo navrhly soustředit se na spolupráci s NATO.
NATO primárním garantem bezpečnosti
Většina z nových členských států EU získala v průběhu 90. let pocit, že NATO a Spojené státy zásadním způsobem přispěly k jejich nezávislosti, demokratizaci a stabilizaci. Spojené státy jsou zároveň těmito státy považovány za nejdůvěryhodnějšího partnera v době krize. Z pohledu zemí SVE je NATO, organizace poskytující „tvrdou“ bezpečnost, jedinou organizací schopnou zajistit bezpečnost v Evropě. EBOP tak pro ně představuje komplementární doplněk k Alianci, nikoliv její substitut. Jsou připraveny spolupracovat na rozvoji EBOP, za předpokladu, že NATO zůstane primárním garantem bezpečnosti.
Loajalita nových členských států Spojeným státům se bezpochyby prokázala v době irácké krize. Do té doby se mezi starými členy EU a kandidátskými státy neobjevily v podstatě žádné větší spory. Reakce na iráckou krizi, v podobě známých dopisů osmi a desíti, jasně demonstrovala podporu transatlantické vazby kandidátskými státy, a to i přes zřejmý nesouhlas některých členů EU, především Francie.
Je ovšem potřeba zdůraznit, že s výjimkou Iráku se v několika posledních letech žádné zásadní problémy ve vztazích mezi novými a starými členskými státy EU neobjevily. Rozkol kvůli Iráku ani není možné považovat za nějaký precedent pro budoucí spory. Je nepravděpodobné, že by se obdobné spory měly opakovat a jen na základě irácké krize nelze činit žádné dlouhodobější závěry. K jedinému významnějšímu sporu tedy došlo v bezpečnostní oblasti. Ve všech jiných oblastech je proklamovaná solidarita Evropské unie v podstatě i realitou – od obchodních sporů před WTO, přes témata Společné zahraniční a bezpečnostní politika jako je Blízkovýchodní mírový proces, Mezinárodní soudní tribunál, vztah k OSN až ke sporu o Kjótský protokol – nové členské státy podporují společný postoj Evropské unie, a to i proti pozici Spojených států.
Vybírat si nechceme
Neexistují žádná pravidla, k čemu by se jaký stát přiklonil v případě dalšího sporu v bezpečnostní či jiné oblasti. Právě naopak, země SVE ve snaze vyvarovat se problematického výběru mezi „evropským“ a „atlantickým“ postojem“ daly najevo, že si nechtějí příliš vybírat.
Země střední a východní Evropy si nemohou dovolit volit – Spojené státy jsou klíčové pro jejich bezpečnost, Evropská unie je klíčová pro jejich ekonomiku a hospodářský rozvoj. I když hlavním garantem bezpečnosti zůstává pro země SVE Severoatlantická aliance, mají tyto státy díky svým atlantickým vazbám velký potenciál k vyrovnávání rovnováhy mezi NATO a EU/EBOP. Mohou tak zásadním způsobem přispět k tomu, že se transatlantická vazba a evropská integrace budou nadále rozvíjet jako komplementární procesy.
PhDr. David Müller
Autor studuje na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií
Masarykovy univerzity v Brně a působí v internetovém časopise Globalpolitics
