I když útoky se většinou odehrávají na 20-25 procentech území země, tato oblast se neustále rozšiřuje a i americký prezident George Bush proto označil Irák za "velmi nebezpečné místo", přičemž předtím byla země považována "jen" za nebezpečnou.
Bagdád je v současnosti jakési betonové město rozdělené na bezpečnostní zóny vysokými betonovými stěnami a obyvatelé se v centru města smí pohybovat jen v betonových tunelech, respektive kordónech.
Přitom bezpečnostní kontrolní stanoviště amerických jednotek jsou na území města rozmístěné velmi hustě.
I přesto taková opatření je však hlavní město Iráku extrémně nebezpečné, Američanům se nedaří zabránit každodenním útokům ani v nejstřeženějších částech města, jak to ukázal i nedávny útok na hotel Al Rašíd, ve kterém přespával náměstek amerického ministra obrany Paul Wolfowitz.
Cílem podobných útoků je dokázat Američanům, že jsou zranitelní kdekoliv a kdykoliv a za jakýchkoliv bezpečnostních opatření.
Protiameričtí povstalci používají klasický povstalecký způsob boje, se kterým si Američané v současnosti neví rady. Jde převážně o útoky na americké konvoje rutinně kontrolující bezpečnost ve městech, zpravidla odpálením výbušniny pod některým z armádních vozidel a následnou iráckou palbou na americké vojáky z úkrytů v civilních objektech.
Americké jednotky v sebeobraně střelbu opětují, přičemž ale velmi často dochází ke zranění, respektive usmrcení civilistů. Součástí amerického pátrání po pachatelích je prohledávání domů, které musí být dostatečně rázné na to, aby byla zachována bezpečnost vojáků.
Tyto nevyhnutelné akce však vyvolávají u iráckého obyvatelstva velmi negativní až nenávistné reakce, což pochopitelně pomáhá povstalcům rekrutovat další bojovníky z řad "ponížených". Tímto stylem boje iráčtí povstalci v podstatě nutí Američany, aby odvedli práci za ně. A to je alfou a omegou každé povstalecké války: diktovat protivníkovi pravidla hry.
Americká armáda je nejlépe vyzbrojenou a nejlépe vycvičenou armádou na světě. Avšak na guerillový způsob boje jsou jednotky absolutně nepřipravené. Jakékoliv bezpečnostní opatření samo o sobě neeliminuje útoky povstalců.
Americké kroky nenaznačují, že by byly součástí promyšlené protiguerillové strategie, ale naopak. Američané pravděpodobně nemají identifikovaného a zmapovaného nepřítele, v podstatě nevědí proti komu bojují.
Nejdůležitějším prvkem strategie americké armády tak musí být práce tajných služeb v každodenním odhalování pachatelů protiamerických útoků, následné získávání informací a identifikovaní struktury povstaleckých jednotek.
Úspěch Spojených států v Iráku bude klíčem pro zachovaní dominantního postavení Ameriky jako supervelmoci garantující světovou bezpečnost. Selhání americké armády by bylo katastrofou nejen pro Blízký východ a proliferaci světového terorismu, ale mělo by jistě dlouhodobé dozvuky i pro postavení Spojených států na globální šachovnici.
Bagdád je v současnosti jakési betonové město rozdělené na bezpečnostní zóny vysokými betonovými stěnami a obyvatelé se v centru města smí pohybovat jen v betonových tunelech, respektive kordónech.
Přitom bezpečnostní kontrolní stanoviště amerických jednotek jsou na území města rozmístěné velmi hustě.
I přesto taková opatření je však hlavní město Iráku extrémně nebezpečné, Američanům se nedaří zabránit každodenním útokům ani v nejstřeženějších částech města, jak to ukázal i nedávny útok na hotel Al Rašíd, ve kterém přespával náměstek amerického ministra obrany Paul Wolfowitz.
Cílem podobných útoků je dokázat Američanům, že jsou zranitelní kdekoliv a kdykoliv a za jakýchkoliv bezpečnostních opatření.
Protiameričtí povstalci používají klasický povstalecký způsob boje, se kterým si Američané v současnosti neví rady. Jde převážně o útoky na americké konvoje rutinně kontrolující bezpečnost ve městech, zpravidla odpálením výbušniny pod některým z armádních vozidel a následnou iráckou palbou na americké vojáky z úkrytů v civilních objektech.
Americké jednotky v sebeobraně střelbu opětují, přičemž ale velmi často dochází ke zranění, respektive usmrcení civilistů. Součástí amerického pátrání po pachatelích je prohledávání domů, které musí být dostatečně rázné na to, aby byla zachována bezpečnost vojáků.
Tyto nevyhnutelné akce však vyvolávají u iráckého obyvatelstva velmi negativní až nenávistné reakce, což pochopitelně pomáhá povstalcům rekrutovat další bojovníky z řad "ponížených". Tímto stylem boje iráčtí povstalci v podstatě nutí Američany, aby odvedli práci za ně. A to je alfou a omegou každé povstalecké války: diktovat protivníkovi pravidla hry.
Americká armáda je nejlépe vyzbrojenou a nejlépe vycvičenou armádou na světě. Avšak na guerillový způsob boje jsou jednotky absolutně nepřipravené. Jakékoliv bezpečnostní opatření samo o sobě neeliminuje útoky povstalců.
Americké kroky nenaznačují, že by byly součástí promyšlené protiguerillové strategie, ale naopak. Američané pravděpodobně nemají identifikovaného a zmapovaného nepřítele, v podstatě nevědí proti komu bojují.
Nejdůležitějším prvkem strategie americké armády tak musí být práce tajných služeb v každodenním odhalování pachatelů protiamerických útoků, následné získávání informací a identifikovaní struktury povstaleckých jednotek.
Úspěch Spojených států v Iráku bude klíčem pro zachovaní dominantního postavení Ameriky jako supervelmoci garantující světovou bezpečnost. Selhání americké armády by bylo katastrofou nejen pro Blízký východ a proliferaci světového terorismu, ale mělo by jistě dlouhodobé dozvuky i pro postavení Spojených států na globální šachovnici.
