Rok 2006 byl předurčen k vyřešení kosovské otázky – již v předcházejících letech však bylo patrné, že kompromis není možný. Srbská ani albánská strana nehodlají odstoupit ze svých požadavků a je zjevné, že se mezinárodní mediátor bude muset nakonec přiklonit na jednu či druhou stranu.
Již na začátku minulého roku jsme měli možnost zaznamenat signály, avizující ochotu k podpoře albánských požadavků: Hashim Thaçi byl i přes svou minulost označen za ideálního lídra kosovských Albánců pro nadcházející rozhovory o budoucnosti provincie zatímco vydáním Ratka Mladiće do Haagu podmiňovala Evropská unie zahájení rozhovorů o přístupu Srbska k prestižnímu evropskému spolku. V listopadu 2005 vydala Kontaktní skupina prohlášení, ve kterém jasně stanovila, že nepřipustí návrat Kosova do poměrů před rokem 1999, rozdělení Kosova nebo spojení Kosova s jinou zemí a avizovala odhodlání podporovat vyhlášení nezávislosti Kosova. Na konci května 2006 publikoval bělehradský deník Politika dokument OSN, ve kterém jsou analyzovány hypotetické scénáře po vyhlášení nezávislosti Kosova a navržena řešení konkrétních problémů. Obdobně i Kofi Annan pokáral v polovině června 2006 etnické Srby za pasivní resistenci při obsazování kosovských institucí a naopak ocenil úsilí předsedy vlády a bývalého bojovníka chorvatské armády a UÇK Agima Çeku za snahu o urychlení procesu implementace demokratických standardů.
Radikalizace kosovských Albánců
Příklon mezinárodního společenství k požadavkům a představám albánské strany měl za následek radikalizaci kosovských Albánců. Dne 25. května 2006 došlo k útoku na konvoj OSN přepravující srbské obhájce akreditované u Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Dva dny před tímto incidentem vyzvala skupina albánských mladíků k bojkotu srbského zboží v provincii – zda tyto události, či vyhlášení nezávislosti Černé Hory byly příčinou odstoupení vedoucího UNMIK S.J. Petersena lze jen spekulovat.
Dosavadní jednání ve Vídni vedená bývalým finským prezidentem M. Ahtisaarim se zabývala mj. decentralizací Kosova, ochranou kulturních a církevních památek či restitucí majetku a snažila se vyhnout nejvíce spornému bodu – budoucímu statusu Kosova. Jednání o této záležitosti jsou naplánována na konec června a je zřejmé, že si Kontaktní skupina nemůže dovolit odebrat pravomoci, které kosovští Albánci postupně získaly v průběhu uplynulých sedmi let. Potenciál albánského radikalismu a jeho vůle k použití násilných forem politického boje totiž zdaleka není vyčerpán, na rozdíl od toho srbského, který veškerou energii vynaložil v průběhu devadesátých let ve válkách v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Kosovu.
Mezinárodní společenství bude zřejmě volit politiku menšího zla s cílem vyhnout se eventuelnímu konfliktu a přistoupí na podmíněnou nezávislost Kosova. Z dlouhodobého hlediska se však takovýmto řešením vytváří nový problém spočívající v postupné radikalizaci srbské společnosti a v delším časovém horizontu nelze vyloučit růst konfliktního potenciálu na srbské straně. Lze jen doufat, že politika cukru a biče – výměnou za Kosovo příslib členství v Evropské unii – uspokojí i radikální část srbské společnosti a že se v rámci absorpční kapacity EU najde i místo pro Srbsko a příslib plnoprávného členství nebude pouhým planým slibem.
Věra Stýskalíková
odborná asistentka Katedry politologie
Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity,
analytička Institutu pro srovnávací politologický výzkum
