Abychom hned na počátku zdůraznili, v jak nezřetelném a nejasném prostředí se pohybujeme, je třeba dodat několik informací. Britové chtějí Unii měnit/vést takovým směrem, aby referendum nakonec ani nemuselo být vypsáno. Je ve hvězdách, zda se jim něco takového vůbec může podařit, ale dosavadní historie ukazuje, že britští premiéři jsou schopni reagovat pružně a dosáhnout kompromisů. Margaret Thatcherová a její "britský rabat" či John Major a rozhodnutí setrvat u libry a odmítnout euro, jsou (přinejmenším z britského pohledu) pozitivními důkazy.
O co Británii jde?Pro geopolitickou úvahu o možném britském exitu si je třeba položit otázku kam a proč vlastně Británie na počátku 21. století patří/chce patřit a co všechno si (ne)může dovolit? |
Daleko důležitější však je, že Británie roku 2017 nemusí být podobná – a to v geografickém významu toho slova - té současné. Premiér Cameron totiž již na rok 2014 slíbil referendum o možné nezávislosti Skotska. Británie se na scéně dějin "vynořila" roku 1707 díky sjednocení Anglie (která již předtím vstřebala Wales) a Skotska. Pokud by se Skotsko rozhodlo pro nezávislost, jejíž možná podoba je v tento okamžik neznámá, tak referendum v roce 2017 bude konáno v Anglii, Walesu a Severním Irsku (tedy v něčem, co bude Spojeným královstvím zbytkové Británie a Severního Irska). Protože Skotsko je více proevropské, než Londýn, naskýtá se i možnost, že otázka konání referenda nakonec bude vázána na výsledek skotského referenda, které proběhne o tři roky dříve… Opusťme však pole spekulací o budoucnosti Británie a přesuňme se k vlastnímu tématu.
Pro geopolitickou úvahu o možném britském exitu si je třeba položit otázku kam a proč vlastně Británie na počátku 21. století patří/chce patřit a co všechno si (ne)může dovolit? Za logické východisko považujeme období, kdy se Británie do Evropy rozhodla vstoupit, které Dean Acheson přiléhavě glosoval slovy: "Británie ztratila své impérium a teď neví, kam se postavit".
Tehdejší britské pocity skvěle vyjadřuje výrok zástupce britské vlády, když se loučil se svými kolegy, kteří připravovali římské smlouvy, kdy údajně pronesl: "Vracím se do Londýna. Jako serióznímu státnímu úředníkovi je mi trapné mařit čas a nezdůvodnit skromné výdaje, které mi má vláda hradí. Se zájmem a sympatiemi jsem sledoval vaši práci. Musím však říci, že budoucí smlouva, o níž mluvíte a kterou máte vypracovat, za a) nemá žádnou naději na uzavření, za b) bude-li uzavřena, nemá žádnou naději na ratifikaci, za c) bude-li ratifikována, nemá žádnou naději na plnění. Nota bene: Pokud by byla plněna, byla by ostatně pro Velkou Británii zcela nepřijatelná. Mluví se tam o zemědělství, což nemáme rádi, o clech, což odmítáme, a o institucích, což nám nahání hrůzu. Pane předsedo, pánové, na shledanou a mnoho úspěchů."
Britové tehdy ještě věřili ve svou svrchovanost a soběstačnost, v zahraniční politice dávali přednost vztahům s USA a NATO a byli si vědomi závazků vůči Commonwealthu – včetně mimořádně důležité skutečnosti, že právě s těmito zeměmi měli přednostně obchodovat. Impérium, ale zejména důležité země Britského společenství – tedy Austrálie, Jižní Afrika, Kanada a Nový Zéland, z Británie reálně činily specifického a mimořádně vlivného aktéra. Od okamžiku, kdy Británie poprvé umožnila zámořskému území samosprávu, tedy od Durhamovy zprávy a zavedení odpovědné vlády v Kanadě v průběhu 40. let 19. století, se však reálná schopnost Londýna ovládat zámořská území v podstatě neustále zmenšovala, až se po II. světové válce vytratila zcela a zbyl jí vliv pouze neformální. Byla to právě zásadní proměna britského světa, která hrdý Albion nakonec přiměla orientovat se na Evropu.
Přečtěte si související texty na natoaktual.cz: |
Středoevropané vědí, že Británie byla vítěznou mocností II. světové války a jedinou důležitou zemí v Evropě, která sama dokázala odrazit nacistickou agresi, ale netuší, že neúspěch v Asii poznamenal britskou roli ve světě podstatně více než úspěch v Evropě. Kapitulace Singapuru v únoru 1942 byla nejenom největší porážkou britských vojsk v dějinách (měřeno počtem zajatců), ale začátkem konce výjimečné role Británie ve světě. Krátce předtím, po potopení bitevní lodě Prince of Wales a křižníku Repulse, vyšel v deníku Melbourne Herald text tehdejšího ministerského předsedy Austrálie, Johna Curtina, jež je mnohými považován za nekrolog jednotné zahraniční a obranné politiky Impéria a tím i Impéria samotného: "...Bez jakýchkoli zábran dávám jasně najevo, že Austrálie hledí k Americe bez sebemenších výčitek vyplývajících z našich tradičních svazků se Spojeným královstvím. Víme, jakým problémům Spojené království čelí. Víme, že nad ním visí neustálá hrozba invaze. Víme, jaké nebezpečí vyplývá z rozptýlení sil. Ale víme také, že Austrálie může padnout a Británie se i nadále udrží. Proto jsme odhodláni učinit vše proto, aby Austrálie nepadla, a uplatníme veškerou svou energii na vypracování plánu, jehož úhelným kamenem budou Spojené státy a který naší zemi přinese určitou sebedůvěru, že se dokáže udržet, dokud se karta neobrátí v neprospěch nepřítele."
Vždy proti hegemoniiZ historického hlediska bezesporu platí, že od okamžiku, kdy se z Británie stal globální aktér byla britská politika vždy založena na bránění nástupu hegemona. Jen tehdy se totiž mohla plně věnovat světu, což jí přinášelo nesrovnatelně více užitku. |
Když Británie zakotvila u břehů Evropy co o ní věděla a jak se k ní chovala? Jen málokterý slogan vystihuje britskou pozici tak výstižně, jako slova ministerského předsedy Palmerstona: "Nemáme žádné trvalé spojence, nemáme ani trvalé nepřátele, máme jen trvalé zájmy." Z geopolitického hlediska bezpochyby platí, že se Británie stala světovou supervelmocí díky kombinaci své jedinečné schopnosti ovládat moře a udržovat takový stav na kontinentě, aby Evropě nevládla jen jedna velmoc. Tuto roli balancéra, který se vždy postaví proti mocnosti usilující o hegemonii, svému poněkud natvrdlému politickému nadřízenému, Jamesi Hackerovi, mistrovsky objasnil sir Humphrey Appelby, jeden z hlavních hrdinů oblíbeného seriálu Jistě, pane ministře/premiére: "Posledních pět set let sledovala Británie svou politikou jediný cíl – vytvořit rozdělenou Evropu. Proto jsme bojovali s Holanďany proti Španělům, s Němci proti Francouzům, s Francouzi a Italy proti Němcům a s Francouzi proti Italům a Němcům. Jinými slovy: rozděl a panuj. A ministerstvo zahraničí nevidí žádný důvod ke změně, když to až doteď tak dobře fungovalo. O tomhle jsem pochopitelně věděl, ale myslel jsem, že to je už dávná minulost. Humphrey je přesvědčen, že to je i současná politika. Považovali jsme za nutné rozvrátit EEC, vysvětloval Humphrey, a proto jsme tam museli vstoupit. Snažili jsme se to už předtím udělat zvenku, ale to se nepodařilo (narážka na neúspěšný pokus se založením EFTA). Teď, když jsme uvnitř, podařilo se nám poštvat Němce proti Francouzům, Francouze proti Italům, Italy proti Holanďanům… a ministerstvo zahraničí je šťastné. Je to jako za starých časů. Byl jsem šokován. Myslel jsem si, že my všichni, kdo veřejně vystupujeme proevropsky, skutečně věříme v ideál sjednocené Evropy. Řekl jsem to Humphreymu a ten se jen zasmál. Zeptal jsem se ho: "Když v evropské ideály nevěříme, tak proč se snažíme, aby v EEC bylo více států?""Pořád ze stejného důvodu," dozvěděl jsem se. "Je to jako s OSN. Čím víc tam je členů, tím víc hádek tam můžeme vyprovokovat a tím bezmocnější a impotentnější se OSN stává."
Z historického hlediska bezesporu platí, že od okamžiku, kdy se z Británie stal globální aktér byla britská politika, jak uvedl sir Humphrey, vždy založena na bránění nástupu hegemona (Nizozemské povstání proti Habsburkům, Napoleonské války, I. a II. světová). Jen tehdy se totiž mohla plně věnovat světu, což jí přinášelo nesrovnatelně více užitku. Jak se ale Británie, či spíše Anglie, chovala v dobách, kdy ještě světovým aktérem nebyla? Už tehdy, a prvně se tak stalo již ve 13. století, si Angličané uvědomili, že pro jejich prosperitu je nesmírně důležité, aby s kontinentem mohli volně obchodovat, což se nejlépe dařilo prostřednictvím svobodných přístavů ležících na protilehlém pobřeží, které nese historický název Nizozemí.
Přečtěte si další materiály Michaela Romacova pro natoaktual.cz: |
Jeden z nejstabilnějších rysů anglické/britské politiky vůči Evropě je, že kdokoli se pokusí zmocnit Nizozemí, stane se nepřítelem Anglie, protože bez ohledu na to, jak moc (ne)byla Anglie světová, vždy potřebovala kontakt s Evropou. Naposledy se tento rys projevil za I. světové války, kdy teprve porušení neutrality Belgie bylo důvodem pro vstup do války na straně Francie. Do té doby totiž britský kabinet za podstatně závažnější bezpečnostní hrozbu než atentát na arcivévodu Ferdinanda a z ní vyplývající mobilizaci v Rakousku, Rusku či Německu, považoval horšící se situaci v Irsku.
Letadla a vzducholodě, které se v průběhu I. světové války začaly masově používat, přiměly část britského politického establishementu, za všechny lze jmenovat Stanley Baldwina, uvažovat v alespoň západoevropském měřítku, neboť se ukázalo, a II. světová válka to potvrdila, že obranná linie ostrova již neprobíhá průlivem La Manche, ale spíše podél Rýna. Intenzivně pociťovaný sovětský tlak pak měl za následek, že Británie v letech 1945 – 1994 udržovala v rámci NATO stálé vojenské uskupení v Německu, známé jako druhá armáda na Rýně (British Army on the Rhine – BAOR).
A právě toto konstatování nás vede k závěru, že perspektiva britského vystoupení z Unie nedává valný smysl. Dnešní Británie sice stále je významným státem – politicky, ekonomicky i vojensky, ale je jen stínem někdejšího giganta – a i ten potřeboval s Evropou být v kontaktu. Britská potřeba vyvažovat tu evropskou mocnost, která se chtěla stát hegemonem, mělo svou logiku zejména proto, že silná Evropa by Británii neumožňovala angažovat se ve světě. Od svého vstupu však Británie je součástí sjednocující se Evropy.
Dle dostupných informací je více než 50 % britských výrobků a služeb exportovaných do Evropy a nikdo jim v tom, ať již v Nizozemí či jinde, nebrání. Co Británii, vedle kritiky byrokracie a dalších nešvarů, které však jsou nejefektivněji řešitelné zevnitř, vadit může, je skutečnost, že Británie ve sjednocující se Evropě není jedničkou. Z hlediska počtu obyvatel i výkonností ekonomiky je "až" trojkou. Když byla jedničkou, snažila se vždy spojit s trojkou proti dvojce – což většinou byla Francie. Dnešní jednička a dvojka – Německo a Francie, však k sobě mají zatím blíže než na ostrovy.
Na obzoru není žádný projekt Concorde ani Eurotunel, Obamova administrativa dala najevo, že si přeje, aby Británie byla v Evropě a spojení s Ruskem, jako v časech války proti Napoleonovi (protože do Viléma, neřku-li Hitlera má současná situace daleko), je nemyslitelné. Turecko, vedle Ukrajiny, jež je však ve zcela jiné situaci, vlastně poslední velký evropský stát ležící mimo Unii, je příliš velké, silné a ambiciózní, než aby se mohlo stát figurkou na šachovnici britských evropských zájmů a spojit se s větším počtem malých hráčů, jak svého času ukázalo ESVO, je kapacitně nedostačující. Británie tak je "odsouzena" k tomu, zůstat v Evropě, kde její postavení může být nejefektivněji posíleno tím, že ostatním Evropanům, třeba ve spolupráci s Portugalskem, Španělskem, Nizozemím a Francií ukáže, že Evropa má své zájmy ve světě.
V regionálně se sjednocujícím světě, kde neevropské mocnosti – zejména Čína, Indie, Brazílie, hrají čím dál tím silnější roli je totiž jen otázkou času, kdy si i Unie bude muset přiznat, jako svého času NATO, že otázka zní: "Out of area, or out of bussines." Role významného, či dokonce nejdůležitějšího ochránce evropských ekonomických zájmů ve světě, například při ochraně či dokonce obraně, nejfrekventovanější světové námořní cesty, vedoucí od Šanghaje po Suez, po níž se přepravuje 27 % objemu nákladů světového mezikontinentálního obchodu, by Londýn mohla uspokojit.
Michael Romancov
autor působí na Institutu politologických studií FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha