Podle závazku plynoucího z přijetí české Bezpečnostní strategie v roce 2003 by mělo každé dva roky docházet k „bezpečnostnímu“ auditu, který bude hodnotit změnu strategického prostředí. Záměrem bezpečnostního auditu je neustále sledovat a vyhodnocovat proměny mezinárodního i lokálního prostředí, což by umožnilo české bezpečnostní a obranné politice rychle reagovat na nové hrozby a rizika.
Zdroje bezpečnostní politiky ČR
Bezpečnostní politika České republiky vychází jak z Ústavy České republiky a dalších ústavních zákonů, tak z několika doktrinálních dokumentů. Mezi nejvýznamnější doktrinální dokumenty patří právě Bezpečnostní strategie státu. Bezpečnostní strategie tvoří základ a definuje východiska bezpečnostní a obranné politiky ČR – definuje „co je to bezpečnost“, „kdo má být chráněn“ a před „kým/čím má být chráněn“. Bezpečnostní strategie ČR však není nezávislým resp. izolovaným dokumentem, nýbrž je svázána také s dalšími dokumenty – zejména s Koncepcí zahraniční politiky ČR a Vojenskou strategií ČR.
Česká bezpečnostní politika a Bezpečnostní strategie ČR však nejsou ovlivněny pouze domácí politikou. Stále významnějším aspektem tvorby bezpečnostní politiky v ČR jsou naše zahraničně politické a bezpečnostní závazky. V roce 1999 se Česká republika stala členem NATO a o pět let později, v roce 2004, se stala členem Evropské Unie. V souvislosti s naším vstupem do NATO musela Česká republika harmonizovat řadu oblastí s členskými státy Aliance i se samotným NATO.
Členství v NATO a EU: výhody i rizika
Bezpečnostní strategie ČR 2003 hovoří o nutnosti denacionalizace bezpečnostní politiky a plného přijetí závazku vyplývajícího z členství v Alianci. Tentýž dokument také zmiňuje, že Česká republika jako člen euro-atlantického společenství bude do budoucna zřejmě čelit podobným hrozbám jako ostatní členské státy NATO – tedy svým členstvím sice ČR získala záruku kolektivní obrany, ale také přijala hrozby a rizika související s členstvím v Alianci.
Členství ČR v Evropské Unii nemá na první pohled tak jednoznačný dopad na bezpečnostní a obrannou politiku našeho státu. Avšak v souvislosti s dalším prohlubováním a rozšiřováním spolupráce v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Evropské bezpečnostní a obranné politiky bude vznikat České republice bezpečnostní resp. obranný závazek. Svým vstupem do EU přijala Česká republika také hrozby a rizika související s členstvím v této organizaci. Na tomto místě je potřeba si položit otázku, zda je bezpečnostní politika ČR (její hlavní cíle, nástroje, mechanismy a v nemenší míře pojetí) slučitelná s bezpečnostní politikou Aliance a EU.
Strategie EU a NATO
Obě organizace přijaly v posledních letech vlastní doktrinální dokumenty – NATO v roce 1999 Strategický koncept Aliance (modifikovaný v Praze v roce 2002), EU v roce 2003 Evropskou bezpečnostní strategii – které definují jejich pojetí bezpečnosti včetně subjektů bezpečnostní politiky a bezpečnostních hrozeb. Jsou však jednotlivé bezpečnostní dokumenty slučitelné?
Jak ukazuje i jen letmý pohled do textu Strategického konceptu Aliance, Evropské bezpečnostní strategie a Bezpečnostní strategie ČR 2003, jedná se o velmi odlišné materiály s velmi odlišným pojetím bezpečnosti a subjektů bezpečnosti (v oblasti hrozeb se všechny tři materiály téměř shodují). Může být v takovém případě spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany mezi všemi zmíněnými aktéry efektivní? Budou ČR, NATO a EU schopni komunikace a spolupráce v oblasti bezpečnostní politiky pokud ji každý ze zmíněných aktérů chápe jako velmi odlišnou oblast?
Jak naznačují zmíněné otázky, bude muset NATO, EU i jejich členské státy překonat ještě řadu problémů a vyjasnit mnoho problémových míst. Tento proces však bude muset probíhat rychleji, než probíhala dosavadní jednání, neboť přetrvávající nejasnosti by posílily citlivost a zranitelnost euroatlantické oblasti, resp. jejích států a obyvatel.
Šárka Waisová
Autorka je vedoucí katedry politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU,
a ředitelka Informačního centra o NATO v Plzni.
