Silná také nepochybně byla úleva na straně těch, kteří dragounskou jízdu připravovali a kterým díky nečekaně vřelému přijetí veřejností napříč celou Českou republikou spadl ze srdce balvan odpovídající váze nejméně jednoho Strykeru. Vrásky a řada nezodpovězených otázek pak naopak patrně přibyly u těch, kteří si průběh přejezdu konvoje představovali přesně opačně.
Česko bohužel stále není mentálně standardní západní zemí. Řadu v zahraničí běžných situací u nás provázejí nadstandardní emoce. Stačí si vzpomenout na zahájení generální rekonstrukce dálnice D1 a s tím spojenou zcela nepřiměřenou hysterii a mediální zájem.
Spontánní přijetíNení nutné opakovat, že na celém přijetí dragounů bylo nejdůležitější, že vlastně nebylo nijak a ničím na celostátní úrovni koordinováno a dálniční mosty lidé s americkými a českými vlajkami obsadili sami od sebe. |
Především média tehdy z této „události“ vytvořila téma, které jakoby bylo v českém prostředí něčím zcela výjimečným od zbytku Evropy. Přičemž ten, kdo aspoň párkrát jel napříč Německem či Rakouskem, viděl, že naopak takovéto rekonstrukce a dopravní omezení nejsou v evropském měřítku vůbec ničím výjimečným. Výjimečný snad je pouze význam, který je těmto událostem v Česku přisuzován. Dalším příkladem bylo zavedení protiruských sankcí, opět katastrofické scénáře v podobě masového propouštění a ekonomického propadu byly hlavními mediálními tématy. A do třetice - dnes již legendární Vrbětice, kdy se z lokálního problému vytvořilo celonárodní strategické téma. Tím však nechci nijak zlehčovat dopad sériových výbuchů pro bezprostřední okolí Vrbětic.
Američané v Česku: přes úspěch příznivců NATO nejsme silný článek |
Na všem uvedeném však je současně i něco pozitivního. Nakonec sice velmi upracovaným, avšak ve finále úspěšným pochodem skrz tyto události krok za krokem, česká společnost postupně dospívá a tyto původně výjimečné situace si osvojuje. Je tak naděje, že strategická pozornost bude jednou upírána opravdu pouze strategickým událostem.
Do výše uvedeného kontextu pak emoce, které evokovala příprava na průjezd konvoje, docela dobře zapadají. Přesto zde lze najít něco zcela nového, a to zmíněnou nebývale silnou a nečekanou podporu konvoji ze strany české veřejnosti.
Není nutné opakovat, že na celém přijetí dragounů bylo nejdůležitější, že vlastně nebylo nijak a ničím na celostátní úrovni koordinováno a dálniční mosty lidé s americkými a českými vlajkami obsadili sami od sebe.
Je důležité si ale uvědomit, že impulsy vedoucí k této nečekané občanské aktivitě od Bohumína po Rozvadov nepřišly z českého prostředí, nýbrž oba dva pocházely zvenčí. S prvním přišli Američané, když se rozhodli část trasy konvoje vést přes české území, a s druhým impulsem pomohli ti, kterým se to ale vůbec nezamlouvalo a plánovali protesty.
Celé to nečekané nadšení možná svým způsobem bylo opožděným připomenutím loňského pětadvacátého výročí 17. listopadu, které v České republice, na rozdíl od zejména Polska a Německa, neproběhlo celonárodně důstojným způsobem.
Atlantičtí Češi?V roce 2007 The Economist napsal, že Česko a Polsko jsou „nejatlantičtější“ země střední a východní Evropy. Vývoj v následujících letech toto tvrzení, co se Česka týče, ne zrovna potvrzoval. |
Snažil jsem se vzpomenout, kdy naposledy se vlastně něco podobného v Česku odehrálo. Vzpomínky mne dovedly až do roku 1990, na historicky první návštěvu amerického prezidenta v Československu. Na první výročí 17. listopadu tehdy do Prahy zavítal George Bush a před zcela zaplněným Václavským náměstím nejenom pronesl nezapomenutelný projev, ale na závěr symbolicky rozezvučel Zvon svobody.
V roce 2007 The Economist napsal, že Česko a Polsko jsou „nejatlantičtější“ země střední a východní Evropy. Vývoj v následujících letech toto tvrzení, co se Česka týče, ne zrovna potvrzoval. Minulý týden pak s kalendářním jarem do Česka vstoupilo na chvíli „atlantické“ obrození a bude velmi zajímavé sledovat další vývoj na všech frontách.
Mimo jiné, zda tento v podstatě i nový voličský potenciál uchopí některá z politických středových stran. Neboť až doposud se tradoval zažitý axiom tvrdící, že volný voličský potenciál leží hlavně od středu nalevo a v předvolebním období pak býval artikulován spíše antiamerickou rétorikou.
Zdá se, že zvuk Zvonu svobody, který se rozezněl v listopadu 1990, ještě neumlkl. I když od jeho rozezvučení v Česku už dospěla nová generace, která zná listopadový étos jen zprostředkovaně. Což přes všechny potíže, kterými procházíme a jimž ještě čelit budeme, je docela dobrá zpráva.
Zbyněk Pavlačík
autor je předsedou Jagello 2000 a ředitelem Informačního centra o NATO v Praze
