Člověku, který není zasvěcen do dění v jihovýchodní Asii, by se takový výrok mohl zdát příliš pesimistický. Válka? Ale proč právě tady? Vždyť od konce 70 let – kdy Vietnam obsadil Kambodžu a Čína proti němu podnikla několika měsíční „trestnou výpravu“ – zde ve válečných konfliktech zemřelo méně lidí než v Evropě nebo na západní hemisféře. A navíc: Vietnam je přeci komunistická země a její politický režim je velmi podobný tomu, který funguje v Číně. Je vůbec možné, aby se dva ideologičtí spojenci dostali do vzájemného konfliktu? Je další sino-vietnamská válka reálná, nebo se jedná o bezpředmětnou fikci?

Pokud si kdokoli klade tuto otázku, doporučil bych mu nalít si poháru „čistého vína“, třeba vietnamského cuvée (Sauvignon a Merlot) z města Dalat. Anebo pokud by čtenář preferoval něco tvrdšího, panák lahodné Hanojské vodky také stojí zato. Ať už „pravdu“ hledáme v tom či onom alkoholickém nápoji, realita je taková, že vztahy Vietnamu a Číny nebyly od konce studené války nikdy tak špatné, jako je tomu právě teď. Nejde o krátkodobé zhoršení v důsledku jedné nahodilé události. V posledních letech (2011, 2012, 2014) dochází k opakovaným ozbrojeným incidentům, ve kterých umírají lidé. 

K poslední eskalaci napětí došlo minulý rok v květnu, když čínská vláda nechala ve vietnamských pobřežních vodách (ve vzdálenosti pouhých 130 námořních mil od pevniny) vybudovat průzkumnou ropnou plošinu HYSY 981 (čínsky: „Haiyang Shiyou 981“, vietnamsky „Hải Dương 981“.). Z hlediska mezinárodního práva – konkrétně Úmluvy OSN o mořském právu – nebylo jakýchkoli pochyb, že se jedná o nelegální vrt. A aby toho nebylo málo, Čína do oblasti vyslala na 120 svých plavidel, včetně šesti válečných lodí, které znemožňovaly vietnamským rybářům jejich činnost. Během dvou následujících dvou měsíců byly dvě vietnamské lodě potopeny a několik jejich rybářů zraněno. V srpnu 2014 čínská vláda nečekaně plošinu HYSY 981 nechala odstranit, když údajně splnila svůj účel.

Jenže tímto roztržka zdaleka neskončila. Čínské provokace na moři se velmi rychle přenesly i na pevninu. Na několika místech ve Vietnamu spontánně propukly proti-čínské demonstrace, které nejednou přerostly v rabování a vypalování zahraničních společností (kromě čínských firem se útočilo také na japonské, jihokorejské a tchajwanské). Místní čínská komunita (zpravidla dělníci nebo představitelé firem a jejich rodiny) v obavě o své životy začala Vietnam masově opouštět.

Krom značných ztrát materiálních došlo i na ztráty lidské. Přesný počet obětí neznáme, ale střídmé odhady hovoří o dvou desítkách! Vláda v Hanoji připustila pouze dvě úmrtí, přičemž jednou nich byla 67letá aktivistka a členka ilegální Sjednocené budhistické církve Vietnamu, Lê Thi Tuyêt Mai. Ta se upálila v Ho Či Minově městě (Saigonu) přímo před bývalým Prezidentským palácem (dnes Palác sjednocení), na protest proti čínským aktivitám v Jihočínském moři. Na jednom z transparentů, které si přinesla na místo činu, zanechala nápis: „Nabízím své tělo jako pochodeň, které osvítí cestu ostatním vlastencům.“

Do jaké míry tento zoufalý čin vypovídá o pocitech Vietnamů, je těžké vyvozovat. Nemáme k tomu dostatek informací. S jistou dávkou zjednodušení se ale dá říci, že Vietnamci Čínu vnímají podobnou optikou, jako Poláci bolševické Rusko nebo jako jsme my Češi vnímali Německo v meziválečném období. Všechny případy mají jedno společné: šlo, resp. jde o vztah světové velmoci a jeho souseda, jehož mocenské kapacity jsou nesrovnatelné menší. Asymetrii vzájemných vztahů ještě prohlubuje hluboká nedůvěra, která vyplývá z historie opakujících se válek, okupace a útlaku. Nikdo nedokáže přesně říci, jakým způsobem se budou vyvíjet sino-vietnamské vztahy. Můžeme však konstatovat, že Vietnamci mají z čínských ambicí velké obavy a jejich ideologická spřízněnost na tom nic nemění.

Pavel Hlaváček
autor působí na Západočeské univerzitě v Plzni