Bezesporu není náhoda, že se tyto spory vedou o hranice na moři. Pouze ty totiž nejsou přesně vymezeny. A přitom každý se domáhá držení různých ostrůvků, lagun či atolů, aby mohl vymezit svou výlučnou hospodářskou zónu (exclusive economic zone - EEZ).

Kudy vedou hranice EEZ není otázka nijak nová, ostatně první informace o bohatých nalezištích nerostných surovin v Jihočínském či Východočínském moři jsou staré půl století. Jenže teprve nyní hegemon východní Asie (ČLR) disponuje dostatečným kapitálem, technologiemi a také vůlí, aby mohla začít s těžbou a své těžební plošiny efektivně bránit.

V celém regionu západního Tichomoří již desítky let probíhají závody ve zbrojení. Do nich se s větší či menší intenzitou zapojila Čína (Čínská lidová republika), Filipíny, Indonésie, Malajsie, Tchaj-wan (Čínská republika, Republic of China - ROC), Vietnam a v omezené míře také Brunej. V důsledku toho nikde jinde na světě nedochází k tak prudké proměně rovnováhy moci, jejíž součástí jsou také oba státy Korejského poloostrova, Japonsko a přirozeně Spojené státy americké.

Situace je o to vážnější, že východoasijské státy mezi sebou vedou teritoriální spory. Nicméně tady je nutné zdůraznit, že se nezdá pravděpodobné opakování scénáře podobnému z dob druhé světové války. Žádný východoasijský stát si nenárokuje celé území svého souseda a neupírá mu právo na vlastní existenci, jak to svého času činilo imperiální Japonsko. Předmětem sporu v současné době není kontinentální území jmenovaných států, nýbrž neosídlené ostrůvky a kusy skal, které trčí jen několik málo metrů nad hladinou moře. V některých případech se vedou spory o pouhé mělčiny, které nepřesahují hladinu moře nebo dokonce o hranici na volném moři.

Nejkonfliktnější je oblast Jihočínského a Východočínského moře, kde bychom nalezli celkem osm sporných lokalit, o které se pře celkem osm zemí (viz Tabulka č. 1). Výjimečné postavení v těchto sporech má Čína. Ta jako jediná ve svých nárocích vychází ze svých historických map – tzv. devítibodové linie –, nikoli existujícího mezinárodních smluv o mořském právu. V důsledku toho Čína figuruje ve všech osmi sporných lokalitách.

Důvody, proč se možnost vypuknutí konfliktu ve východní Asii jeví jako poměrně aktuální, jsou přinejmenším dva. Spouštěcím mechanismem obou se stal bezprecedentním nárůst moci Čínské lidové republiky (viz Tabulka č. 2). Ta byla po stovky let sužována politickou i hospodářskou nestabilitou, avšak od poloviny 20. století byla sjednocena a posledních přinejmenším dvacet letech roste její HDP v průměru téměř deset procent ročně. Růst čínského HDP umožňuje vládě v Pekingu investovat značné sumy do modernizace svých ozbrojených složek. Číňané vědí, že jejich moc je na vzestupu a dávají to svým sousedům důrazně znát.

Například v roce 2010 v Hanoji na konferenci Regionálního fóra ASEANu. Americká ministryně zahraniční Hillery Clintonová vyslovila obavu z horšící se bezpečnostní situace v Jihočínském moři a upozornila, že svobodu moří musí dodržovat všechny státy, včetně Číny. Čínský ministr zahraničí Jang Ťie-čch’ její slova pojal osobně. Nejprve uraženě opustil sál, pak se po necelé hodině se vrátil a na adresu zemí s přístupem k Jihočínskému moři prohlásil: „Čína je velká země a ostatní země jsou malé. A to je prostě fakt“.

Druhým důvodem, proč v Jihočínském moři a okolí roste konfliktní potenciál, je rostoucí strategický význam této oblasti a nevyjasněné hranice výlučných hospodářských zón. Jihočínské moře představuje pro Čínu totéž, co pro Řím představovalo Středomoří nebo pro Spojené státy Karibik. Je to jedno z center námořní dopravy, přes které propluje polovina ročního objemu zboží přepraveného po moři. Nachází se zde také velké zásob ryb a v neposlední řadě i nerostné suroviny. Podle amerického serveru U. S. Geological Survey (USGS) se zásoby ropy v roce 2012 v Jihočínském moři odhadovaly na 12 miliard barelů ropy a 160 bilionů kubíků (m³) zemního plynu. A Čína je vysoce závislá do dovozu zemního plynu i ropy. Problém je v tom, že mnohé z těchto surovin se nachází v EEZ, tj. v pásmu 200 mil od pobřeží daného státu. Tyto hranice vyplývají z Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu. Čína je ale neuznává, zatímco ostatní (menší) státy z regionu se jí řídí.

Jedno z pravidel, kterými se mezinárodní společenství při uznávání teritoriálních nároků řídí, je schopnost státu dokázat své trvalé osídlení. A tak většina států začala v úsecích svého nárokovaného záboru budovat výzkumná či vojenská zařízení. V roce 2002 se všechny strany s přístupem k Jihočínskému moři zavázaly, že nebudou jednostranně rozšiřovat své osídlení. Ovšem jak odhaluji satelitní snímky, Čína ve svých aktivitách pokračuje i nadále. Jak asi budou reagovat ostatní státy? A jak dlouho budou Spojené státy nečinně přihlížet? To nikdo nedokáže říci. Ale je to další z důvodů, proč máme dobrý důvod se obávat o udržení statu quo v celém západním Tichomoří.

Jak reagují státy, které se nacházejí v orbitu Číny, na měnící se podmínky? To je jedno z témat, kterým se odborníci na dění v tomto regionu často zabývají. Odpovědět není snadné, protože ty teorie mezinárodních vztahů, které byly zformulovány v době studené války, nám nenabízí uspokojující odpověď. Dříve se předpokládalo, že stát, který se cítí mocenským vzestupem svého souseda ohrožen, má dvě základní možnosti: buď se bude snažit moc silnějšího vyvážit tím, že s ostatními menšími státy vytvoří proti-koalici (balancing), anebo silnějšímu ustoupí a jeho požadavkům bude vycházet vstříc (bandwagoning). Třetí a méně častou eventualitou je, že stát na svou zahraniční politiku rezignuje a vyhlásí neutralitu.

Sledujeme-li vývoj v západním Tichomoří od skončení studené války, zjišťujeme, že ani jeden stát nejedná striktně dle logiky: buď vzestup Číny vyvažovat, nebo Číně bezvýhradně ustupovat. Téměř každý se na jedné straně snaží navázat s Čínou co nejbližší vztahy, protože každý by rád participoval na čínském hospodářském růstu. Na druhé straně téměř každý má oprávněné obavy, že hospodářský růst Čínu příliš posiluje. A tak vedle snahy posilovat růst obchodu s Pekingem můžeme pozorovat, že okolní státy hledají jakékoli možnosti, jak zajistit, aby nedošlo k destrukci existujících pořádků. Moc Číny je zkrátka příliš lákavá, než aby se jí dalo odolat, ale současně hluboce znepokojující, než aby byla ignorována. Otázkou je, co mají malé, resp. slabší státy dělat, aby zachovaly prosperitu a stabilitu zároveň.

Tady se odpovědi jednotlivých aktérů rozcházejí. Obecně ale můžeme říci, že hledají „zlatou“ střední cestu, tzn., že vedle úzkých kontaktů s Čínou, vytváření vazby s dalšími státy, které jsou schopny vliv Číny omezit. V praktické řeči to znamená, že dělají vše proto, aby v jejich regionu zůstaly aktivní světové mocnosti, potažmo významné světové instituce, které sehrávají v mezinárodní politice nezastupitelnou roli. A o koho je tedy v současné době takový zájem?

Na prvním místě jsou to bez jakýchkoli pochyb Spojené státy americké. Pouze ty disponují dostatečnými vojenskými a hospodářskými kapacitami, aby byly schopné aktivity v mořích kolem Číny regulovat. Bez nich by se existující řád zcela zhroutil. Vlády Austrálie, Japonska a Jižní Koreji smlouvu o obraně s USA již podepsaly (resp. obnovily). Nedávno se k nim připojily také Filipíny a dohodu o strategické spolupráci navázal také Singapur a Vietnam.

Velmi perspektivním partnerem se jeví Indie – její rozloha, populace, ale hlavně hospodářské úspěchy posledních let jí přímo předurčují k tomu, aby se stala světovou mocností. Nicméně Indie se zatím teprve „rozkoukává“. V potaz musíme brát také to, že od Jihovýchodního moře jí dělí tisíce kilometrů, takže její aktivity budou spíše omezené. Přesto Indie sdílí přímou hranici s Čínou, takže její zájem o stabilitu v regionu se bude dále zvyšovat.

Jednou z východoasijských velmocí představuje Rusko. Jeho největší předností jsou dobré vztahy s mnoha vládami z dob studené války (Indonésie, Vietnam, Severní Korea, zčásti též Malajsie). Vláda v Moskvě má poměrně velké ambice s modernizací své Tichomořské flotily a základnou ve Vladivostoku. Nicméně role Ruska do budoucnosti zůstává velmi nejasná. S ohledem na prudce klesající ruskou populaci na Dálném východě Moskva rozhodně nebude mít zájem dostat se do větších sporů s Pekingem. Přesto Rusové zůstanou „žádoucí“ přinejmenším jako dodavatelé kvalitních zbraňových systémů.

V neposlední řadě bychom neměli ignorovat důležité regionální organizace, jako APEC, ASEAN, Východoasijský summit, Asijsko-tichomořské fórum a další. Jejich význam je nedocenitelný v několika rovinách: slouží jako diskuzní fórum, kde dochází k artikulaci zájmů, prohlubují vzájemnou hospodářskou závislost nebo mohou sloužit jako mediátor při řešení vzájemných sporů. Čím více budou Čína a ostatní státy zapojeny do „sítě“ norem a pravidel těchto institucí, tím více se jimi budou řídit. A pokud toto bude fungovat, pak můžeme očekávat, že se bude snižovat i konfliktní potenciál.

Jak se bude situace v západním Tichomoří vyvíjet, nedokáže s určitostí říci nikdo. V současné době je dobré zůstat ostražitý, protože situace je vážná. Na druhé straně pokud zájem o spolupráci převýší zisky očekávané z konfliktu, pak není důvod podléhat panice. Jak praví jedno přísloví: očekávejme to nejhorší, ale doufejme v to nejlepší.

Pavel Hlaváček
autor působí na Západočeské univerzitě v Plzni