V nynějším konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou Moskva nedovolila nepříteli získat iniciativu, vždy držela kontrolu nad dynamikou konfliktu a umně vedla také informační válku, všímá si Visingr. Tato poučení Rusko vyvodilo z gruzínského konfliktu.

Anexe Krymu představuje podle Visingra technicky vzato také boj o sporné území, její provedení ale mělo podle zcela odlišný charakter. Ruský postup byl mnohonásobně efektivnější a profesionálnější, byť mu hodně napomohl také špatný stav ukrajinské armády (navíc oslabené právě probíhající reformou, v důsledku níž byla rovněž zrušena základní služba), nezkušenost nového vedení země a výrazně proruské nálady většiny obyvatel Krymu.

Za posledních šest let Moskva masově investovala do svých ozbrojených sil, a tak na Krymu otestovala nejmodernější vybavení vojáků včetně nových neprůstřelných vest, kombinéz, přileb, ale i špičkové optické zaměřovače zbraní a kompaktní šifrované vysílačky.

Další technické novinky typu obrněných automobilů kategorie MRAP nebo bezpilotní letouny sice Rusko na Krymu nepoužilo, ale pracuje na jejich pořízení a zavádění do výzbroje svých sil. Schopnosti námořnictva významně zlepší nákup dvou výsadkových obojživelných lodí francouzské výroby třídy Mistral.

Jak však upozorňuje Visingr, nová vojenská technika staví Moskvu před nová dilemata. Rusové nemají s její výrobou mnoho zkušeností, a musí tak spolupracovat se zahraničím, především ze Západem. Tomu se ovšem chce současný ruský ministr obrany Sergej Šojgu co nejvíce vyhýbat. Zastavení dodávek zbrojního materiálu z Ukrajiny do Ruska, ale situaci Rusům příliš neulehčuje. 

Zatím to vychází, ale...

Zatím Rusku jeho nová strategie nazývaná „válčení nové generace“ (New Generation Warfare) na Ukrajině vychází. Je však otázkou, jak by obstála proti silnějšímu protivníkovi, než jakým je Ukrajina.

„Tato strategie se vyznačuje řadou specifických zvláštností, mimo jiné tím, že nedojde k žádnému vyhlášení války či otevřenému začátku vojenských operací, takže přechod mezi mírem a konfliktem je postupný a nejasný. Ruský přístup také sází na neochotu protivníka začít střílet první,“ upozorňuje Visingr.

Navíc je podle něj potřeba, aby se u nepřítele nacházela dostatečně velká skupina nespokojených obyvatel, která by se přidala na jeho stranu. Strategie tak může fungovat zejména v ruském „blízkém zahraničí“.

Nelze sice říci, že by ruští generálové vymysleli cosi absolutně nového, co zde nikdy dříve v žádné formě neexistovalo. "Válčení nové generace" vykazuje příbuznost s řadou dalších koncepcí či strategií, ať už se jedná o stále citované "Umění války" od čínského myslitele Sun-c’, koncept "válčení čtvrté generace", současný čínský systém "Unrestricted Warfare" či koneckonců také novou strategii Pentagonu, formulovanou v roce 2012.

"Zásluha Rusů spočívá hlavně v tom, že různé prvky zmíněných přístupů propojili do komplexního celku a použili v praxi. Objevují se prognózy, že právě takhle možná budou vypadat války 21. století, tedy že se vrátí konflikty států o sporná území. Budou však vedeny tímto skrytým, v podstatě asymetrickým a nekonvenčním způsobem," předvídá Visingr.