Nemocný muž na Bosporu. Turecká ruleta s S-400 a F-35

28. června 2019  13:20
Lukáš Dyčka, Baltic Defence College v Tartu
Vztahy mezi dvěma státy s (početně) největšími armádami Aliance se v průběhu minulého týdne dostaly na své historické minimum – a nejspíše bude ještě hůř. Příčinou je, alespoň navenek, probíhající turecký nákup ruského protiletadlového systému S-400 a v odpovědi na něj americké ukončení účasti Ankary v programu F-35.  
Turecký prezident Erdogan | foto: tccb.gov.tr

Celá kauza je přitom optikou médií poměrně jednoduchá. Turecké rozhodnutí z roku 2017 koupit od Ruska protiletadlový systém S-400 vyvolal v USA od počátku silný politický odpor, který vygradoval oznámením o vyřazení Turecka z účasti v programu „neviditelných“ letounů F-35 ke konci července 2019, pokud se Ankara obchodu s Moskvou nezřekne.

Je přitom zajímavé, že ve skutečnosti nejde ani tak o to, že by se americký spojenec rozhodl koupit ruský zbraňový systém. Takových příkladů je z minulosti známo více. Jižní Korea si v devadesátých letech pořídila tanky T-80U a bojová vozidla pěchoty BVP 3. Řecko pak přibližně ve stejnou dobu PVO systém S-300.

Turecké odpoutání

Nákup S-400 je ve skutečnosti symbolem odpoutání Turecka od západu a počátek samostatných mocenských ambicí země na Bosporu, ke kterým jí může spíše pomoci Rusko a Čína, než demokraticky orientované NATO a EU.

Blízkovýchodní spojenci USA s Moskvou obchodují bez větších skrupulí dodnes a nezdá se, že by to americkému vývozu zbraní nějak výrazněji vadilo.

A konečně o závislosti postkomunistických zemí NATO na technice sovětského původu se pak kriticky hovoří spíše s ohledem na její zastaralost a teprve potom v souvislosti s rizikem dodávek náhradních dílů od potenciálního nepřítele.

V každém případě však žádný z těchto případů nikdy nepředstavoval větší překážku pro dobré vztahy s USA. Proč tomu tak tedy je v případě Turecka a S-400?

Pro Spojené státy jsou v tomto případě problematické dva momenty. Oficiálně udávaný a nejčastěji zmiňovaný důvod, že by S-400 mohl získávat pro Rusy citlivá data o F-35 přitom zní logicky, relevantně a uvěřitelně.

Klíčovou proměnnou je Erdogan

Nelze se ale zbavit pocitu, že se jedná o technický „detail“, který by byl řešitelný při dobré vůli na obou stranách. Navíc Rusové mají tento systém rozmístěn v Sýrii, na Krymu či v Kaliningradské oblasti a vzhledem k jeho dosahu budou schopni časem zjistit data o amerických letounech i bez cizí pomoci.

Samozřejmě vyloučit Turecko z programu F-35 je za této situace v zásadě správné rozhodnutí. Vyloučit je ale ostentativně kvůli S-400 je naopak rozhodnutí špatné. Zakrývá totiž celou podstatu problému se současnou tureckou politikou a až příliš okatě připomíná hledání záminky.

Jestliže totiž Trumpův přístup „America first“ je sice pro Evropu a NATO nepříjemný, ale lze se s ním smířit, dokud USA poskytují kredibilní bezpečnostní garance, pak podobná politika tureckého prezidenta Evropanům nic podobného nepřináší.

Další články autora

Koneckonců ani kdysi tak opěvovaná spolupráce zamezující nelegální migraci přes Turecko do Evropy jednak stejně nikdy příliš dobře nefungovala a jednak je po uklidnění situace v Sýrii pramálo relevantní, protože mnohem aktuálnější migraci z Afriky neřeší nijak.

Druhým – a mnohem pádnějším důvodem pro výrazné ochlazení vztahů mezi oběma zeměmi je totiž vcelku reálná obava, že nákup S-400 je ve skutečnosti symbolem odpoutání Turecka od západu a počátek samostatných mocenských ambicí země na Bosporu, ke kterým jí může spíše pomoci Rusko a Čína, než demokraticky orientované NATO a EU.

Klíčová proměnná v této rovnici pak ale není ani S-400 a ani F-35, ale jmenuje se Erdogan. Samotné ochlazení vztahů mezi oběma významnými členy NATO totiž není v historii až tak nic moc nového.

Pozorovat je bylo možné už například v průběhu krize na Kypru v roce 1964 a znovu 1974, či při americké invazi do Iráku v roce 2003. Teprve však éra prezidenta Erdoganavje obdobím, kdy neshody přicházejí při každém výraznějším regionálním problému. Ať už se jedná o sankce proti Iránu, intervenci v Libyi, občanskou válku v Sýrii, vztah k Egyptu či Rusku – Ankara i Washington se téměř vždy nacházejí na opačné straně barikády.

Nákup S-400 tak představuje pouhou kapku v celém poháru špatných vztahů obou zemí za poslední dekádu – dost možná ale kapku poslední. V tomto kontextu je pak vyřazení z programu F-35 nutno chápat spíše jako korekční prostředek. Tedy především jako trest turecké ekonomice a ukázku toho, co Turecko čeká, pokud prezident Erdogan svůj kurz dramaticky neupraví.

Nerudovské „Kam s ním?“

Problémem této nátlakové metody ale je, že základ ideologie současné vládnoucí turecké elity tvoří inherentní antiamerikanismus. Podle průzkumu z roku 2017 se totiž 7 z 10 Turků cítí ohroženo americkou politikou a toto číslo neustále roste přibližně od roku 2013.

Lze si tak dovodit, že americký tlak na Turecko Erdogan celkem efektivně využije k mobilizaci mas a pro svou vlastní podporu. Cílem by tak mělo být spíše cílit na režim samotný ale jinak se pokusit udržet zemi na orbitě Aliance.

V minulosti v takové situaci efektivně zafungovala armáda, která ochotně protiváhu politické elitě hrála vždy, když se ji vládnoucí klika pokusila od západu odpoutat.

Po neúspěšném puči v roce 2016 však taková možnost patrně zmizela a Washington se tak fakticky sám nechal vmanipulovat do situace, kdy sankcemi musí postihnout Turecko celé. Přitom naprosté většině turecké společnosti je pravděpodobně jedno, jestli její armáda získá S-400 nebo F-35. Co naopak jedno není, bude dopad sankci a ekonomického propadu, pokud turecké firmy na programu F-35 přestanou participovat.

Politická prohra

Kromě dohody s USA nemá turecký prezident Erdogan jinou dobrou možnost. Bohužel pro něj, vzhledem k tomu, kolik politického kapitálu už ale investoval do svého protiamerického postoje, by se jakýkoliv ústupek rovnal politické prohře.

Podle dostupných propočtu totiž 937 částí letounu měl produkovat turecký letecký průmysl. Z toho přibližně 400 mělo být jedinečných. Tento výpadek zakázek bude pro objem výroby, stejně jako pro technologické schopnosti domácích zbrojovek velkou ránu.

Dílčí problém to ale samozřejmě bude představovat i pro USA a firmu Lockheed, která musí najít náhradní dodavatele součástek. To pak může odhadem zpozdit výrobu až 75 letounů o dva roky. Co naopak problémem ale nebude, je odbyt pro stovku Tureckem objednaných F-35. O typ je totiž eminentní zájem a země jako Polsko, Řecko a Singapur už se hlásí jako vážní zákazníci. Navíc k tomu se mluví polooficiálně i o Maďarsku či Rumunsku. Vyřešit tedy „kam s nimi“ pro USA nebude zcela jistě nijak složité.

Ústupek bude politickou prohrou

Pro Ankaru je situace o poznání méně růžová. Nabízí se v podstatě pouze možnost pokusit se vyvinout domácí náhradu amerických „neviditelných“ letounů. Na pařížském aerosalonu v pondělí 17. června 2019 narychlo představený turecký model TF-X má však k výrobě daleko a oficiálně oznámené datum vzletu prototypu na rok 2023 není ničím jiným, než sci-fi.

Druhou možností je krátkodobá spolupráce s Ruskem a nákup jeho typu Su-57. Vezmou-li se v potaz nedostatky tohoto typu a fakt, že z jeho zdlouhavého vývoje odstoupil i dřívější klíčový indický partner, pak nejde o nic jiného, než další utopickou vizi, která má pouze posílit vyjednávací pozici Turecka.

Faktem totiž zůstává, že kromě dohody s USA nemá turecký prezident Erdogan jinou dobrou možnost. Bohužel pro něj, vzhledem k tomu, kolik politického kapitálu už ale investoval do svého protiamerického postoje, by se jakýkoliv ústupek rovnal politické prohře.

Hodiny však stále tikají a do konce července 2019 je stále dlouhá doba. Lze tedy s jistou dávkou optimismu předpokládat, že dveře potenciálnímu urovnání celé situace nejsou stále uzavřeny. Tak či onak se ale na celou situaci hodí přísloví „Great sins cast long shadows“ – protože je těžko představitelné, že by si Ankara s Washingtonem své hříchy skrývající se za S-400 a F-35 odpustily snadno.

A přitom bez toho by i při nějaké současné dohodě stačilo jen čekat, kdy a kde onen plný pohár špatných vztahů USA a Turecka přeteče příště.

Lukáš Dyčka
autor působí na Baltic Defence College v Tartu

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.