Zatímco spojenci v rámci NATO značně váhavě přistoupili k navyšování výdajů na obranu, pro země dlouhodobě usilující o změnu současného mezinárodního uspořádání se průběh krize stal impulsem k dalšímu urychlení rozsáhlých modernizačních programů jejich armád a prohloubení vzájemné spolupráce.

Tmelícím prvkem pro tyto revizionistické mocnosti se stal odpor k politice Spojených států amerických a jejich přetrvávající roli světové velmoci zasahující do jejich sfér vlivu a omezující jejich regionální a globální ambice. Zájem o společný postup pak podpořily i sankce, jimž ze strany USA jako trestu právě za tyto ambice aktuálně čelí. Výsledkem je nebývalé zintenzívnění vojenské spolupráce Ruska, Číny a Íránu, jehož dopad na mezinárodní bezpečnost lze v současné chvíli jen stěží předvídat, ale v žádném případě jej není možné podceňovat.

Strategičtí partneři Rusko a Čína

Vztahy mezi Ruskem a Čínou jsou založeny na strategickém partnerství, které se dlouhodobě odráží především v hospodářské a vojenské oblasti. Významným milníkem pro posílení vzájemné spolupráce se v uplynulých letech stala světová hospodářská a finanční krize, jejíž důsledky obě země přivedly k prohloubení vazeb právě v hospodářských odvětvích, primárně pak v oblasti energetiky.

Vzájemně výhodná spolupráce postavená na potřebě dlouhodobého a spolehlivého zajištění odbytu energetických surovin na straně jedné a dodávek na straně druhé vedla k uzavření dohod o realizaci hned několika infrastrukturních projektů. Ve finanční oblasti pak přiměla partnery k rozhodnutí nahradit do budoucna ve vzájemném obchodu americký dolar zúčtováním v národních měnách.

Ukrajinská krize potřebu rusko-čínského sbližování dále znásobila. Nejenže přinesla uzavření přelomové dohody o dodávkách ruského plynu do Číny po příštích 30 let (počínaje rokem 2018) v celkové hodnotě 400 mld. dolarů, ale vedla k otevření zcela nové éry v dosavadní vojenské spolupráci obou států zveřejněním plánu významné intenzifikace vztahů právě v této oblasti. S cílem posílit interoperabilitu armád bylo dohodnuto podstatné navýšení počtu společných vojenských cvičení. Kromě pozemních cvičení, která obě země pořádají již od roku 2005, jsou plánovány také společné manévry námořních sil v Pacifiku a ve Středozemním moři. Dále se tak rozšíří již zavedená spolupráce v oblasti vzdělávání a výcviku, výměny informací a vzájemných konzultací na armádní úrovni.

Prohloubení se však dotkne i tradiční spolupráce v oblasti vojenského průmyslu. Změna mezinárodní situace přiměla Rusko k přehodnocení jeho dosavadního zdrženlivého postoje k prodeji některých vyspělých zbraňových systémů Číně, stejně tak jako k budování společných podniků za účelem vývoje nových typů zbraní. Politický zájem tak převážil nad obavami z okopírování ruských technologií čínskými partnery, spojenými s negativními zkušenostmi z minulého desetiletí (případ bojových letounů typu Suchoj).

Svůj přístup ke spolupráci v této oblasti však mění i Čína, která si uvědomuje přínos, jenž posílení vzájemné důvěry na tomto poli může zemi přinést. V běhu jsou tak jednání o prodeji ruského protiraketového systému S-400 Číně a čínských elektronických komponentů pro satelitní systém Glonass Rusku. Úspěšné završení tohoto obchodu otevře zcela jistě prostor pro vzájemně prospěšné sdílení i dalších vyspělých vojenských technologií a rozvoj společných projektů v této citlivé armádní oblasti. Indikátorem vztahů bude skutečnost, zda Moskva kývne na dlouholetý požadavek Pekingu na dodání moderních bojových letounů Su-35.

Prohlubování této spolupráce by však nebylo možné realizovat bez klíčového zastřešení v politické rovině. Tím jsou společné zájmy na zajištění bezpečnosti a stability v euroasijském a asijsko-pacifickém regionu, které dle názoru obou zemí ohrožuje politika USA, jejímž cílem je obě velmoci hospodářsky a vojensky obklíčit. Jako důkaz jsou vnímány americké projekty směřující k posílení hospodářské a vojenské spolupráce USA s asijskými i evropskými partnery (v poslední době zvláště TPP a TTIP), z nichž jsou Čína i Rusko vyloučeny, stejně tak jako americká podpora „barevným revolucím“ v jejich nejbližším sousedství, která destabilizuje situaci v těchto regionech.

Specifickou roli v tomto případě hraje otázka Severní Koreje, kde není v zájmu ani jednoho z partnerů úplný kolaps režimu a sjednocení Korejského poloostrova pod vedením amerického spojence z jeho jižní části. Zvýšenou aktivitu v podpoře severokorejského režimu vyvíjelo v posledním roce zvláště Rusko prostřednictvím návrhů na prohloubení vzájemné spolupráce v hospodářské oblasti, která však získala i významný politický rozměr v podobě vyhlášení roku 2015 „rokem přátelství“ mezi oběma národy a pozváním vůdce Kim Čong-una na květnové oslavy konce druhé světové války v Moskvě.

Kromě posilování bilaterální spolupráce jsou Rusko a Čína odhodlány využít k potlačení americké dominance a vlivu i možnosti, jež jim nabízí širší regionální spolupráce, ať již v rámci formátu BRICS, kde spoléhají zejména na podporu Indie, tak v rámci Šanghajské organizace spolupráce, kterou společně v roce 2001 zakládaly právě kvůli rostoucímu americkému vlivu ve Střední Asii. 

Obnovené partnerství Ruska a Íránu

Vztahy mezi Ruskem a Íránem byly, obdobně jako v případě Číny, dlouhodobě založeny zejména na spolupráci v hospodářské a vojenské oblasti. Jejich slibný rozvoj byl však zastaven v roce 2010 poté, co sankce OSN uvalené na Írán vedly k přerušení vojenské spolupráce ze strany Ruska, konkrétně k zastavení dodávek těžkých zbraní íránské armádě, včetně kontraktu na dodání protiraketového systému S-300.

Ukrajinská krize a sankce uvalené na Rusko však znamenaly zásadní zvrat a přinesly klíčový impuls pro restart vzájemných vztahů. Ten se nejprve realizoval v hospodářské oblasti v podobě podpisu smlouvy o výstavbě dvou nových jaderných bloků v íránské jaderné elektrárně v Búšehru, dlouhodobě nejviditelnějším projektu rusko-íránské spolupráce, jejíž první blok byl íránskou stranou převzat do užívání v roce 2013. Dohoda zároveň obsahuje i příslib výstavby dalších čtyř jaderných bloků v zatím neupřesněné lokalitě, stejně tak jako záměr produkovat jaderné palivo pro tyto bloky přímo na íránské půdě.

Podepsáno bylo také memorandum o rozšíření hospodářské spolupráce v dalších odvětvích, v nichž se očekává realizace oboustranně výhodných obchodů. Mnohem větší dopad na vzájemné vztahy však mělo uzavření historicky přelomové mezivládní dohody o vojenské spolupráci, která je oběma stranami považována za základ nového dlouhodobého a těsného partnerství. Podle této dohody by měla být zásadním způsobem prohloubena spolupráce v oblasti společných cvičení a výcviku, boje proti terorismu, separatismu a extremismu, stejně tak jako při operacích na udržení míru. Obě strany také dospěly k urovnání sporu ohledně dodání protiraketového systému S-300. Přestože detaily nebyly oznámeny, předpokládá se, že Rusko tento původně slíbený systém Íránu dodá nebo mu dokonce nabídne jeho modernější verzi S-400.

I v tomto případě by však posilování spolupráce nebylo možné bez zásadní shody obou zemí na politickém poli. Rusko i Irán sdílí svůj kritický pohled na roli USA ve světě a jejich vměšování do vývoje v jiných regionech, zvláště pak do vnitřních záležitostí zemí na Středním východě, které dle jejich názoru vedlo k podstatnému zhoršení bezpečnosti a stability v tomto regionu. Takovým příkladem je Sýrie, kde Rusko a Írán patří mezi dlouholeté podporovatele režimu Bašára al-Asada, v němž spatřují na rozdíl od USA stabilního partnera pro rozvoj spolupráce v politické, hospodářské i vojenské rovině. Prohloubením své vojenské spolupráce tak obě země vysílají jasný signál, že jsou připraveny společně této americké intervencionistické politice čelit, a to výhledově i v rámci regionálních formátů spolupráce. Írán je čekatelem na členství v Šanghajské organizaci spolupráce, jejíž předsednictví zastává v současné době právě Rusko, které udělá zcela jistě vše pro to, aby ambice jeho blízkého partnera konečně došly naplnění.

Ostrakizovaní partneři Čína a Írán

Dlouholeté partnerství Číny a Íránu vychází z podobného historického osudu dvou velkých národů, jejichž civilizace zásadním způsobem ovlivňovaly po staletí vývoj v rozsáhlých regionech, ale ve 20. století shodně zaznamenaly významný mocenský pokles a ostrakizaci na mezinárodní scéně.

Těžiště vzájemných vztahů i těchto dvou zemí tvoří primárně oboustranně výhodná spolupráce v hospodářské a vojenské oblasti. Zatímco pro Čínu byl od počátku klíčový přístup k íránským zásobám ropy a plynu, Írán uvítal čínské průmyslové výrobky a investice do infrastrukturních projektů, a to nejen v energetickém sektoru. Specifický rozměr získalo partnerství obou zemí v oblasti vojenských technologií a vývoje nových zbraní. Čína zásadním způsobem pomohla nastartovat íránský jaderný program.

V roce 1992 obě země uzavřely bezprecedentní dohodu o jaderné spolupráci, jejíž naplňování skrytě pokračovalo i po následném zostření mezinárodních sankcí. Díky Číně si Írán osvojil rovněž výrobu chemických zbraní. Velmi rozvinutá je také spolupráce v oblasti vojenského průmyslu. Čína se podílela na vývoji řady vyspělých íránských konvenčních zbraní, dodávala komponenty a poskytovala i samotné technologie. Po nových sankcích OSN z roku 2010 nahradila Rusko v pozici hlavního íránského dodavatele zbraní a zbraňových systémů.

Ukrajinská krize a vývoj na mezinárodní scéně v posledním roce tuto spolupráci dále zintenzívnily. Obě země deklarovaly zájem na posílení vzájemných vojenských vazeb se zvláštním důrazem na oblast námořní spolupráce. Plánováno je nejen zvýšení počtu vzájemných návštěv válečných lodí, ale také společný výcvik a prohloubení technologické spolupráce, z níž by mělo profitovat především íránské námořnictvo. V hospodářské oblasti bylo potvrzeno klíčové postavení Íránu v čínském projektu „nové hedvábné stezky“, který by měl prostřednictvím dohod o volném obchodu a rozsáhlé modernizace infrastruktury propojit přes Střední Asii Čínu s Evropou.

V politické rovině obě země spojuje sdílené negativní vnímání dominantní pozice USA ve světě a odpor k zásahům, jimiž tato velmoc dlouhodobě omezuje jejich mocenský a hospodářský rozmach. Vzhledem ke své velikosti a globálním ambicím vystupuje Čína v tomto případě jako ochránce zájmů menšího a regionálně orientovaného Íránu, kterému zajišťuje na mezinárodní scéně všestrannou pomoc a podporu, a to včetně stále probíhajících jednání o jeho jaderném programu.

Příležitost pro změnu mezinárodního řádu

Rusko, Čína a Írán mají dlouhodobý společný zájem na omezení amerického vlivu ve světě a přetrvávající dominance USA na mezinárodní scéně. Usilují o nový světový řád, v němž budou uznány jejich globální a regionální ambice, včetně nezbytných sfér vlivu v přilehlých státech. O tyto sféry vlivu jsou ochotny se rozdělit, protože jejich priority nejsou v kontradikci. Zatímco pro Rusko zůstává klíčovou vlivovou oblastí východní Evropa, pro Čínu je to východní Asie a tradiční zájem Íránu je obrácen na Střední východ.

Úspěšný ruský postup na Ukrajině znamenal pro jejich snahy nový impuls. Povzbuzeny chabou reakcí západních spojenců, neochotných vstoupit do přímého válečného konfliktu, zintenzívnily své vzájemné kontakty a koordinaci s cílem připravit se na vhodný okamžik pro realizaci svých představ o novém mezinárodním uspořádání, v němž USA již nebudou hrát dominantní roli.

Sbližování těchto revizionistických mocností západní spojenci v čele s USA dlouhodobě podceňují poukazováním na jejich potenciální budoucí rivalitu a střet politických či hospodářských zájmů. Pro tuto chvíli se však pro všechny tři země jedná o vzájemně výhodné spojenectví. Postiženy mezinárodními sankcemi našly východisko a přínos ve vzájemné spolupráci, jejímž důsledkem je jejich rostoucí vojenská síla a modernizace výzbroje armád, připravených na jakýkoliv budoucí válečný střet, který mezinárodní vývoj může přinést.

Martina Heranová
autorka působila na Odboru bezpečnostní politiky MZV ČR a spolupracuje s Revue Politika