V souvislosti s dopady hospodářské krize jsme v posledních letech svědky rostoucího zájmu visegrádských zemí o posilování vzájemné obranné spolupráce s cílem překonat pokles výdajů na obranu rozvojem obranných schopností v rámci multinárodních projektů. Nezbytným předpokladem pro takovou spolupráci jsou ovšem společné bezpečnostní zájmy a jednotné hodnocení bezpečnostních hrozeb, jimž mohou tyto země ve středoevropském prostoru čelit. Jak ale ukázala současná ukrajinská krize, pohled visegrádských partnerů na potenciální bezpečnostní rizika je značně rozdílný a tomuto ideálu dosti vzdálený.

Když před dvěma lety ministři zahraničních věcí a obrany zemí V4 slavnostně podepisovali před summitem NATO v Chicagu společnou deklaraci pod názvem "Responsibility for a Strong NATO" s cílem prezentovat jednotu v klíčových otázkách bezpečnosti a obrany a svou odpovědnost za posilování obranných schopností Aliance, zdálo se, že vzájemná spolupráce v této oblasti nabírá nových obrátek a rozměru majícího potenciál přerůst i v širší regionální koordinaci malých a středních členských států NATO v prostoru mezi Baltským a Černým mořem.

Tyto naděje se však nenaplnily. Již v té době bylo zřejmé, že hlavní břímě dalšího rozvoje této spolupráce ponese primárně Polsko, za jehož úrovní výdajů na obranu ostatní visegrádští partneři silně zaostávali. I přes aktivní přistup Polska a České republiky zůstávaly dělící linie mezi zeměmi při plánování a realizaci společných projektů patrné a bylo jen otázkou času, kdy se tyto rozdíly projeví naplno i v politické rovině.

Testem visegrádské soudržnosti se nakonec stala ukrajinská krize, která přinesla dosud největší narušení bezpečnostní stability v Evropě od konce studené války. Namísto společného regionálního postupu, který daná situace ohrožující bezpečnostní zájmy všech středoevropských zemí jednoznačně vyžadovala, vystoupily na povrch odlišnosti ve vnímání národní bezpečnosti v jednotlivých státech, jež byly v předchozích klidných dobách odsunuty do pozadí. V kombinaci s přetrvávajícími důsledky hospodářské krize převážily u třech visegrádských partnerů zájmy ekonomické nad dlouhodobými strategickými bezpečnostními zájmy vlastních států, čímž došlo k rozklížení středoevropského bloku v tom nejméně vhodném okamžiku.

Současný geopolitický vývoj vyžaduje úzkou spolupráci všech zemí východního křídla NATO více než kdy dříve, což si momentálně uvědomuje v rámci V4 již jen Polsko. Reakce jednotlivých visegrádských zemí na existující krizi tomu plně odpovídají.

Polsko

Postavení Polska v rámci Visegrádské skupiny bylo vždy výjimečné, nejen díky jeho velikosti, ale především kvůli jeho jednoznačně vydefinovaným národním zájmům, které se dlouhodobě snaží na mezinárodní scéně prosazovat. Co se týče klíčových bezpečnostních zájmů země, panuje zde jasná shoda napříč politickým spektrem ohledně potenciálních hrozeb pramenících z revizionistické politiky současného Ruska, stejně tak jako na nezbytnosti posilování vlastní obrany zvýšenými investicemi do modernizace polské armády.

Proto nepřekvapí, že to bylo právě Polsko, které v reakci na ruský postup na Ukrajině požádalo společně s baltskými státy již v prvních dnech krize na půdě NATO o konzultace na základě článku 4 Washingtonské smlouvy z důvodu ohrožení své bezpečnosti ze strany nevyzpytatelného souseda navyšujícího po léta svůj vojenský arzenál v přilehlé Kaliningradské oblasti.

Svou roli pak sehrál i jeho specifický vztah k Ukrajině daný historickým vývojem a změnami hranic po druhé světové válce. I přes existenci občas velmi bouřlivé problematiky polské menšiny na Ukrajině Polsko vždy bylo a zůstalo největším podporovatelem Ukrajiny v rámci NATO i EU s cílem zapojit tuto zemi do co největšího množství projektů spolupráce a tím jí zajistit možnost alternativní orientace v západním směru. Citlivost k vývoji na Ukrajině tak ještě umocnila tradiční polský postoj k zajištění národní bezpečnosti a vedla k jejímu jednoznačnému upřednostnění mezi všemi dosavadními prioritami, a to i v kontextu probíhajících širších geopolitických změn majících přímý dopad na stávající rovnováhu sil ve světě.

Aktivity Polska na půdě NATO namířené na posílení vojenské přítomnosti Aliance na jejích východních hranicích jsou tak jednoznačnou odpovědí na geopolitikou narušenou stabilitu a bezpečnost v Evropě a jasnou snahou předejít dalším otřesům, jež by tentokrát mohly mít fatální důsledky nejen pro Polsko, baltské státy či Rumunsko, ale pro celou střední Evropu.

Maďarsko

Zcela na opačném pólu než Polsko se v rámci Visegrádské skupiny nachází Maďarsko. Vláda premiéra Orbána disponující již několik let v maďarském parlamentu ústavní většinou postupně přetvořila vnitřní i zahraniční politiku země k obrazu velmi vzdálenému tradiční evropské demokracii a jejím hodnotám. Její nacionalistické a populistické zaměření jí naopak značně přiblížilo k modelu vládnutí v Rusku, což se projevilo i v posílení spolupráce právě s touto východní velmocí. Nelze se proto divit, že i její postoj k ukrajinské krizi odpovídal jejím dlouhodobým zájmům nepoškodit si slibně se rozvíjející hospodářské vztahy s Ruskem.

Opakovaně bylo zdůrazněno, že pro Maďarsko je klíčová energetická bezpečnost a tu je možné zajistit jen spoluprací s Ruskem. To dokládá jak podpis maďarsko-ruské dohody o rozšíření jaderné elektrárny Paks o dva nové bloky spojené s poskytnutím štědrého ruského úvěru na jeho financování, tak zapojení Maďarska do projektu výstavby ruského plynovodu South Stream obcházejícího Ukrajinu, a to navzdory dlouhodobým výhradám EU.

Skutečnost, že takto se energetická závislost země na Rusku ještě prohloubí, nevidí maďarská vláda jako problém. Je zjevné, že současnou geopolitickou situaci v Evropě si již vyhodnotila po svém a více pozitivních přínosů spatřuje do budoucna ve vztazích s Ruskem. Významnou roli v tomto ohledu hrají i dlouhodobé revizionistické tendence v maďarské politice spojené s nespokojeností s mírovým uspořádáním po první světové válce a ztrátou rozsáhlých území bývalého Uherska.

Není proto překvapivé, že pozornost Maďarska ve vztahu k ukrajinské krizi se primárně soustředila na situaci tamější maďarské menšiny a dodržování jejích práv, přičemž stranou nezůstal ani požadavek autonomie. Ambice jeho vůdce Viktora Orbána jsou přitom jasné. Jak sám veřejně přiznal, jeho cílem je přetvořit Maďarsko v autoritativní stát podle ruského vzoru, neboť západní typ liberální demokracie již nemá budoucnost a jde o přežitek, který se, především co se týče hospodářské úspěšnosti, vyčerpal.

Slovensko

Podobně vysokou popularitu, jaké se těší ve své zemi současný maďarský premiér, měl donedávna na Slovensku i jeho visegrádský kolega Robert Fico. I on dával vždy najevo, že rozvoj vztahů s Ruskem je pro jeho vládu prioritou. Posilování hospodářské spolupráce mezi oběma zeměmi ve formě společných projektů, ať již v oblasti jaderné energetiky či při výstavbě širokorozchodné železnice přes území Slovenska, bylo jedním z hlavních rysů jeho vládnutí v obou jeho dosavadních funkčních obdobích. Proto se dalo očekávat, že i reakce jeho vlády na ukrajinskou krizi bude velmi opatrná a vedená snahou nepoškodit pro slovenskou ekonomiku důležité hospodářské vztahy s Ruskem.

To se potvrdilo i v souvislosti s žádostí EU, aby Slovensko umožnilo reverzní tok plynu na Ukrajinu a napomohlo tak snížit ukrajinskou závislost na dodávkách této suroviny z Ruska. Za svůj souhlas totiž slovenská vláda žádala nejen záruky EU, že za odebraný plyn dostane z ukrajinské strany zaplaceno, ale především pak kladné vyjádření samotného Ruska, na jehož dodávkách plynu je země plně závislá. Dosavadní politiku ve vztahu k Rusku ji pak nepřiměly přehodnotit ani dlouhodobé bezpečnostní zájmy státu. Z jejího chování je patrné, že ruský postup na území svého východního souseda nepovažuje za hrozbu, jíž by měla ve vztahu k bezpečnosti státu věnovat větší pozornost.

Premiérovo vyjádření, že kvůli ekonomické situaci nemůže obhájit jakékoliv zvyšování výdajů na obranu, ale zároveň odmítá i rozmístění aliančních sil na slovenském území, které by při omezených schopnostech slovenské armády mohlo zajištění obrany země významně podpořit, je toho jasným dokladem. Změnu ve vnímání současného geopolitického vývoje v Evropě tak na slovenskou politickou scénu může vnést již jen nový prezident Andrej Kiska, který, jak se zdá, si potenciální důsledky ruské politiky na Ukrajině uvědomuje mnohem více než celá slovenská vláda.

Česká republika

Velmi smíšené signály vysílala od počátku ukrajinské krize Česká republika. S ohledem na dlouhodobou nejednotu politického spektra ve věci českých národních zájmů projevující se přímo i v zájmech bezpečnostních se však nejednalo až o tak velké překvapení. Mnohem zarážející bylo nekoherentní vystupování i ze strany představitelů vlády, jejichž protichůdná prohlášení byla velmi vzdálena jednotnému a vzájemně zkoordinovanému postoji žádoucímu v dané situaci. Zatímco z jedné strany zaznívalo odsouzení ruské agrese a vyjádření podpory ukrajinské jednotě, suverenitě a územní celistvosti, na druhé straně bylo možné zaznamenat obhajobu významu hospodářských vztahů s Ruskem a odpor k jakýmkoliv rozsáhlejším sankcím, které by rozvoj obchodu mohly zásadním způsobem narušit.

Podobné to bylo také v oblasti obrany. Česká vláda nejprve nabídla pro posílení obrany východních hranic Aliance část armádního nadzvukového letectva a sil rychlé reakce, aby záhy ohromila své spojence neuváženými výroky ministra obrany a předsedy vlády vyslovujícími se proti možnosti rozmístění sil NATO v České republice, resp. i proti celkovému navýšení jejich počtu v Evropě. Nejednoznačnost přetrvala také ohledně navyšování výdajů na obranu. I přes dohodu politických stran o opětovném posilování obranného rozpočtu, zůstává totiž nejasné, kdy k tomuto kroku skutečně dojde, neboť dle vyjádření premiéra nelze v krátkodobém horizontu výraznou změnu očekávat a cílem bude spíše zastavit jeho další pokles. V kombinaci s deklarovanou snahou nové vlády o redefinici dosavadní české zahraniční politiky a omezení jejích prvků výjimečnosti, na nichž si po léta budovala své mezinárodní renomé a získávala uznání a respekt, se tak Česká republika stává zemí, jejíž kroky jsou pro spojence v rámci NATO, ale i na dalších mezinárodních fórech jen obtížně čitelné a pochopitelné a vzbuzují nejistotu ohledně jejího dalšího směřování.

Existuje naděje na společný postup?

Ukrajinská krize naplno odhalila slabiny V4 a limity visegrádského partnerství. Rozkol ve strategických otázkách bezpečnosti a obrany a v pohledu na probíhající geopolitické změny ukázal, že tváří v tvář současným bezpečnostním výzvám v Evropě léta budované spojenectví čtyř středoevropských států neobstojí. Nemalý podíl na této situaci mají samozřejmě politické reprezentace jednotlivých zemí, jejichž vnímání problematiky národní a regionální bezpečnosti se v současné době značně liší. Namísto žádoucího vytvoření silného regionálního bloku států se společnými zájmy v oblasti bezpečnosti a obrany, jehož jádro by tvořilo právě visegrádské uskupení, jsme tak svědky faktického vyloučení tří visegrádských partnerů z těchto integračních snah a jejich realizace pod polským vedením jen za účasti baltských států a Rumunska. Naděje však umírá poslední a šance, že alespoň v některé z uvedené trojice zemí zavane svěží politický vítr, který by ji přiměl následovat polský příklad, zůstává stále otevřená.

Co se týče možného dalšího postupu Polska, nedomnívám se, že by se za dané situace obrátilo blíže k Výmaru. Právě z hlediska bezpečnosti si je vědomo jistých rizik, které v této oblasti přináší politika Německa (snaha dohodnout se na řešení ukrajinské krize s Ruskem bilaterálně) a Francie (prodej bojových lodí Mistral).

Zcela očekávaně se proto snaží prohloubit spolupráci s baltskými státy a Rumunskem, jejichž bezpečnostní zájmy jsou totožné. Pokud se tedy bude hovořit o nějaké potenciální reorientaci Polska z dlouhodobého hlediska, v oblasti bezpečnosti to budou jednoznačně Pobaltí a Rumunsko.

V podstatě lze potencionálně hovořit o integraci oblasti mezi Baltským a Černým mořem pod polským vedením se všemi státy, které se budou ochotny zapojit. Pro země malé a střední velikosti mezi Německem a Ruskem je to totiž jediná možnost, jak reagovat na současné geopolitické posuny a připravit se na případné další otřesy.

Martina Heranová
autorka působila na Odboru bezpečnostní politiky MZV ČR a spolupracuje s Revue Politika