Proč je nutné se začít vracet do Afghánistánu

26. ledna 2016  9:48
František Šulc, politolog a zakladatel blogu On War | On Peace
Když 20. března 2003 začala Operace Irácká svoboda, všechny oči se soustředily na Kuvajt a Irák, na obrázky z bombardování a na otázky, kdy začne pozemní invaze. Všechny televize opakovaly dokola stejné záběry, prohlášení politiků a rozhovory s analytiky. Programy byly podobné, stejně jako vznášené otázky a spekulace. Pouze stanice Fox News, která tehdy běžela na většině televizí ve vojenských táborech (o rok dva později měla většina opět CNN) se v jednom momentu vymykala. Zprávy a spekulace o Iráku byly prostřídávány reportážemi z Afghánistánu, které dělal Geraldo Rivera.  
Afghánský voják - ilustrační snímek
Afghánský voják - ilustrační snímek | foto: ISAF

Když jsme se na něj spolu s americkými vojáky dívali, vypadal jako by přistál z jiné planety. Řezaná tvář, velký knír a na hlavě stetson. Stál s jednotkou amerických vojáků kdesi v Afghánistánu a vyptával se jich, co to mají za lyžičky na helmách (úchyt noktovizorů, přeci...), co si myslí o terorismu, o situaci v Afghánistánu a co o Iráku.

Jeho vstupy však byly zcela mimo obecný zájem, bylo to jen takové zpestření, jako přestávka s hrajícími si koťátky. Linku, kterou vytvořil tehdy Rivera, jsem docenil, jak už se někdy stává, až mnohem později. Byla to připomínka toho, že není dobré upřít zrak a veškerou pozornost jedním směrem, že vždy je nezbytné si udržovat nadhled, byť všichni kolem mají tendenci tvrdit, že to není důležité. Afghánistán a Irák jsou z našeho – euroatlantického – pohledu propojeny od roku 2001 pupeční šňůrou. Snaha oddělit jedno od druhého nevedla a nepovede k ničemu dobrému. Přivřít oči nad realitou na zemi, pootočit hlavu a prohlásit: „Pardon, vlastně jsme se spletli,“ jak to udělal americký prezident Barack Obama bylo a je strategickou chybou. Nepříjemné věci nezmizí, když zavřeme oči. To nalháváme jen dětem, aby se méně bály.

Trocha nedávné historie

Radikální hnutí Tálibán kontrolovalo naprostou většinu Afghánistánu od 90. let. Díky brutalitě, zastavení letité občanské války v zásadě probíhající od sovětské invaze, nabídnutí alespoň nějakého klidu a respektování tradičních vztahů a způsobu vládnutí dokázal zemi kontrolovat. Rozhodně ovšem nešlo o správu státu tak, jak si jej představujeme, například z hlediska dodávání služeb obyvatelstvu. Jen na severu se držel odpor, který vedl Ahmad Šáh Masúd. Přesídlení vůdce teroristické organizace al-Káida Usámy bin Ládina, vybudování útočiště v Afghánistánu a přispívání na vládu Tálibánu bylo logické, protože právě Afghánistán měl být místem, odkud se zrodí novodobý chalífát.

Situace téměř pod kontrolou

Afghánistán byl pro Spojené státy na druhé koleji, protože se zdálo, že vše běží jako na drátkách a že spojenci z NATO dokončí tranzici.

Napojení na al-Káidu se stalo Tálibánu osudným po teroristických útocích na Spojené státy 11. září 2001. Krátce po nich začala infiltrace lidí ze CIA a sil pro speciální operace do Afghánistánu, navázání kontaktů s protitálibánskými skupinami, dodávky zbraní a podobně. Na konci roku 2001 vláda Tálibánu padla zásluhou doslova několikaset lidí z tajných služeb a vojáků z amerických, britských, australských a dalších sil pro speciální operace, které úzce spolupracovaly s protitálibánskými silami. Vůdcové al-Káidy i Tálibánu dokázali utéct, byl nalezen nový představitel – Hamíd Karzáí – a zdálo se, že země směřuje k míru a zakrátko se stane moderním státem. Severoatlantická aliance rozhodla o vytvoření operace, která měla pomoci postkonfliktní tranzici a Afghánistán se měl stát modelem, demokracií a vzorem pro všechny ostatní podobné státy.

Afghánistán sice není Irák, ale...

Přečtěte si související text Františka Šulce

Geopolitika má však své zákonitosti ať se to člověku líbí, nebo ne. Fungují v ní podobné síly, jako je například ve fyzice gravitace. Jen těžko se dá ignorovat, pokud někdo zakopne, zkrátka upadne na nos. Bohužel ve vědách společenských máme tendenci často podobné „síly“, jakými je například geografie, přehlížet, respektive doufat, že je dokážeme překonat.

Afghánistán byl nejstabilnější v dobách největší decentralizace, byl nárazníkovým pásmem mezi Ruskem a Británií a nyní se stal nárazníkovým pásmem mezi zájmy Ruska, Indie, Pákistánu, Íránu a Číny. Jeho dominantní vládnoucí struktura je kmenová, nikoli centrální kdesi v Kábulu (té je pouze umožňováno vládnout) a nemá prakticky žádnou infrastrukturu, takže jen těžko se dá využívat surovinové bohatství, které je ukryto kolem v horách. Podnebí rozhodně není příznivé pro zemědělství, i když se velice dobře daří třeba granátovým jablkům a plevelu, jakým je mák. Jakákoli snaha o modernizaci bude tedy vyžadovat dlouhodobou angažovanost a poměrně vysoké náklady, pokud se někdo k tomuto kroku odhodlá tak, jak se to stalo po 11. září.

V době, kdy padla vláda Tálibánu, se ovšem začala plánovat jiná operace – svržení autokrata Saddáma Husajna v Iráku. Což o to, zbavit svět tyrana, pokud je to možné, pokud jsou zdroje a je vůle, nemusí být a priori špatné. Po roce 2002 se ovšem stalo to, že se pozornost, nejenom mentální, ale i fyzická a zdrojová, přesunula k Iráku, k rozporům mezi spojenci kvůli invazi a poté na čelení krvavému povstání postsaddámovských sil, odnoží al-Káidy a sunitsko-šíitskému sektářskému násilí. Afghánistán byl pro Spojené státy na druhé koleji, protože se zdálo, že vše běží jako na drátkách a že spojenci z NATO dokončí tranzici.

Opak byl pravdou. Z Pákistánu se rozšiřoval vliv Tálibánu, nejprve nenápadně vyplňoval prázdná místa a upevňoval si pozici na jihu. Situace v Iráku se mezitím dramaticky horšila, takže bylo zastaveno stahování a naopak Američané posilovali. Až do zahájení protipovstaleckých operací pod vedením tehdejšího generála Petraeuse se situace nelepšila. Uklidnění nastalo až v letech 2008-9, kdy bylo patrné, že se zhoršuje Afghánistán a že bude potřebovat minimálně stejnou pozornost jako Irák.

V roce 2008 ovšem vyhrál volby Barack Obama se slibem, že ukončí nepopulární války v Iráku i v Afghánistánu a stáhne americké vojáky. Tleskali tomu mnozí, včetně Nobelova výboru. Ani jedna ze zemí však nebyla na stažení připravena jak po politické, tak po bezpečnostní situaci. Irácký premiér Malíkí nebyl schopen navázat na uklidnění způsobené strategií generála Petraeuse a propast mezi šíity a sunnity se ještě zvětšila. Podobně se politicky stav nelepšil ani v Afghánistánu.

Vypuknutí občanské války v Sýrii ještě destabilizaci Iráku prohloubilo, takže posílení takzvaného Islámského státu a jeho územní zisky jsou z významné části důsledkem rozhodnutí amerického prezidenta o stažení nejenom vojáků, ale i v zásadě nechání Iráku napospas sobě samému. Nešlo o nic jiného než o zavření očí a zdánlivé zmizení nepříjemného problému. Afghánistán se začal vyvíjet podobně a po několika výměnách velitelů koaličních sil a navýšení počtů vojáků – generál Petraeus se na zklidnění situace také podílel – došlo opět k zatlačení radikálů a vše bylo připraveno k politickému urovnání. Byl zahájen i výcvik afghánských sil, ale politika a tlak na brzké stažení neumožnily výrazně jejich schopnosti navýšit.

Bolestivé rozhodování Baracka Obamy

Stahování z předsunutých základen v posledních letech a slíbené snížení koaličních vojáků spolu s nepřipraveností afghánských bezpečnostních sil vytvářelo vakua, která zaplňoval Tálibán a další (i kriminální) skupiny. Pocit nejistoty a ohrožení obecně vzrostl, takže není překvapením, že začal růst i příliv afghánských uprchlíků do Evropy (podobná logika se dá vysledovat u Iráčanů a samozřejmě Syřanů). Obecně se dá navíc říct, že spolu s vyklízením pozic se snižuje i náš zpravodajský přehled o situaci na zemi, takže začínáme být slepí a hluší.

Hranice jsou klíčem

Stále totiž platí, že bez kontroly pohraničních oblastí Pákistánu a potírání Tálibánu a dalších extrémních skupin, se dlouhodobě nic nezmění.

Rozhodnutí o „zpomalení stahování“ loni v říjnu poté, co byli Tálibánci schopni nakrátko ovládnout centrum Kunduzu, který by se měl nacházet v bezpečné zóně na severu, je správným krokem, ale bez toho, aby na něj navázaly další, toho moc nepřinese.

Pro prezidenta Obamu jde zajisté o bolestivé rozhodování, které se mimochodem dá vztáhnout nejenom na Afghánistán, ale především na Sýrii a na Irák. Vytlačení Islámského státu z jeho pozic, jeho oslabení a zadržování vojensky není tak složité. Problém je v tom, že, za prvé Barack Obama postavil celou svou politiku na neangažovanosti na Středním východě a za druhé by nevyhnutelně po zatlačení Islámského státu posílil syrský vládce Bašár Asad a pokud ne on, někdo jiný by musel převzít odpovědnost za další osud oblasti, a to včetně hrozby neúspěchu.

Afghánistán není tak vyhrocený, nicméně stejně se americká administrativa zdráhá znovu více zapojit do dění v zemi, respektive v oblasti. Stále totiž platí, že bez kontroly pohraničních oblastí Pákistánu a potírání Tálibánu a dalších extrémních skupin, se dlouhodobě nic nezmění.

Přečtěte si další text Františka Šulce pro natoaktual.cz:

Nelze však vše házet na Spojené státy. Patnáct let konfliktů od Afriky po Afghánistán a ekonomická krize vedly k takzvanému přepětí amerických ozbrojených sil. Navíc, akce Ruska na jeho – především západních – hranicích a překreslování řádu po konci studené války a závazky v Asii (hlavně kvůli Číně) neumožňují plně se soustředit jen na Irák/Sýrii, nebo Afghánistán/Pákistán. Bez rozsáhlejší spojenecké pomoci tedy jenom těžko ke zmiňovaným žádoucím krokům dojde.

Bylo by tedy zapotřebí, aby se spojenci rozhodli nejenom zastavit stahování, ale zahájit navyšování vojenských a policejních sil. Je nutné znovu se zaměřit na výcvik bezpečnostních a ozbrojených sil a – poučeni z let předchozích – jej zkvalitnit. Koordinovaná diplomatická akce Spojených států a (zemí) Evropské unie směrem k Pákistánu, Číně, Íránu a Indie může napomoci. Zvláště pokud bude doprovozena konkrétními opatřeními. V neposlední řadě je nutné se smířit s tím, že jakákoli angažovanost skončí za mnoho a mnoho let.

Na druhou stranu, přítomnost Západu v Afghánistánu může být zajímavá z hlediska strategického (geopolitického) a uklidnění Afghánců sníží jejich počty směřující do Evropy. A podobný přístup vyžaduje i Irák. Zatímco před patnácti lety se říkalo, že angažovanost v Afghánistánu a v Iráku je nutná primárně kvůli zlepšení životních podmínek místních obyvatel, jejich osvobození a zabránění rozšiřování vlivu teroristických skupin, dnes je to primárně kvůli nám, Evropanům.

Česká republika by se proto měla zasazovat o to, aby se operace NATO v Afghánistánu rozšířila, nejenom vojensky, ale i o policisty a civilní experty. Pokud by se ovšem Aliance shodla na tom, že se mise nejenom nemá rozšiřovat, ale utlumit, pak samozřejmě nemá smysl tam zůstávat osamocen. To nic nemění na tom, že odchod by byl strategická chyba.

František Šulc
autor je politolog a zakladatel blogu On War | On Peace

natoaktual.cz

Dny NATO v Ostravě

Září 2018

Výroční Dny NATO v Ostravě letos vidělo 220 tisíc návštěvníků.

Yankee od mariňáků

Září 2018

Premiéra amerického UH-1Y Venom, jednoho z kandidátů na přezbrojení českých vrtulníků.

Cvičení Sky Avenger

Červen 2018

Jak doplňují palivo americké stíhačky nad Českem z létajícího tankeru.

Army test u výsadkářů

Červen 2018

Pět disciplin dokonale prověří, zda by vaše fyzička stačila na přijetí do armády.