Inaugurace byla symbolickým vyvrcholením mnohaměsíční povolební agónie a proběhla jen díky dohodě o sdílení moci mezi soupeři o prezidentské křeslo Paštúnem Gháním a Tádžikem Abdulláhem Abdulláhem.

Vlastně se dá říct, že zdržování vyhlášení výsledků, respektive obava z jejich vyhlášení, pokud by dopředu nebyla uzavřena mocenská dohoda mezi soupeři, byl nutný rituál nutící oba kandidáty i jejich tábory k nalezení kompromisu, který umožní alespoň nějaké fungování země. Tento rituál ovšem notně zvyšoval nestabilitu a především nervozitu Západu.

Pokud by totiž nedošlo k uzavření bezpečnostní dohody, byla by to nepříjemná fanfára ukončující téměř třináctiletou angažovanost NATO, která je od svých původně proklamovaných cílů stále daleko, byť se obyvatelům Afghánistánu nyní žije nejlépe od 70. let minulého století. Díky ní je možné na ISAF navázat misí, která je zaměřena na výcvik a mentorování afghánských bezpečnostních sil.

Ukončení ISAF je a ještě bude příležitostí k bilancování. Je nutné razantně odmítnout paušalizující hodnocení této operace jako selhání, nebo naopak její nekritickou adoraci. Existuje ovšem jedno nebezpečí, které se dá jasně identifikovat nyní. NATO odchází z Afghánistánu ve chvíli, kdy především jednotlivé složky zajišťování vnitřní bezpečnosti a pořádku – ať je to policie, či například soudnictví – nejsou připraveny plnohodnotně převzít svou roli.

Jsou a budou tedy v některých oblastech nahrazovány neformálními strukturami, ať už tradičními (například kmenovými), či ad hoc - od různých mocenských dohod až po kriminální ovládnutí území kriminálními, ideologickými, náboženskými nebo teroristickými skupinami.

Afghánská armáda je připravena mnohem lépe než policie, která je na některých místech schopná a respektovaná, ale na mnoha dalších je v lepším případě nečinná a v horším zkorumpovaná a stranící některé ze stran mnoha probíhajících konfliktů (ideologických, kriminálních, politických až po obyčejné sousedské). Afghánské ozbrojené síly jsou na mnoha místech používány k suplování činnosti policie a mají bojovat nejenom s povstalci z Tálibánu a dalších skupin, ale vypořádávat se i s kriminálními skupinami. Mimochodem, o těch se v médiích na Západě člověk téměř nedočte a přitom jsou mnohdy větším zdrojem nestability než Tálibán.

Objevují se názory, že po stažení většiny západních sil dojde k postupnému zhroucení Afghánistánu a povstalci a kriminálníci zemi ovládnou. Tento scénář je hodně temný a ne příliš pravděpodobný. Pokud bude stále pokračovat, především finanční, pomoc Západu vládě v Kábulu, příliš se toho nezmění. Tálibán nemá sílu na její svržení a ani na nějaké větší tažení na Kábul.

Jak ovšem ukazuje současný Irák, nebezpečí tkví v neschopnosti nového prezidenta a jeho „dvojky“ udržet kompromis, společně vládnout a řešit konflikty politicky, nikoli silou. Pokud se jejich spojenectví rozpadne, pak je možné, že začne převládat antagonismus a bude mizet naděje na politické řešení. Neschopnost vlády v Bagdádu zapojit do politického procesu při budování post-saddámovského Iráku sunnity pomáhá Islámskému státu v jeho postupu i vytváření mocenských struktur na obsazených územích.

A toto je i největší hrozba pro Afghánistán - neschopnost nadřadit kompromis a politické urovnání nad hru s nulovým součtem, kdy vítěz bere vše. Politickou nestabilitu a celostátní i lokální boj o moc mohou podporovat i externí hráči, kteří mají v Afghánistánu historicky své zájmy, nebo mají obavy z šíření nestability - Pákistán, Indie, Čína, Rusko a Írán. To se nedá ovšem očekávat hned po stažení ISAF. Snad jen bude patrná vyšší aktivita povstaleckých skupin, které budou testovat „sílu“ vlády v Kábulu, podobně jako tomu bylo po předčasném stažení amerických sil z Iráku.

V Afghánistánu se zatím neprojevují aktivity organizace Islámský stát. Snad se jen zdá, že poněkud stagnuje přísun „bojovníků“ z různých částí světa, kteří nyní upřednostňují IS před Tálibánem.

K vojenské porážce vlády v Kábulu by mohlo dojít později, pokud západní země nebudou věnovat stejnou pozornost politickému procesu v Afghánistánu a posilování vymahatelnosti práva (spravedlnosti), jako výcviku ozbrojených sil a sanování afghánského rozpočtu. Afghánistán není Irák, ale hrozby, kterým tyto země čelí, mají podobné podhoubí, které je plné živin pro jejich růst.

František Šulc
autor je bezpečnostní analytik a editor blogu www.onwar.eu