Vedle sektorově zaměřené Bílé knihy o obraně vznikly primárně v gesci ministerstva zahraničních věcí dvě obecnější strategie: Koncepce zahraniční politiky České republiky a rovněž Bezpečnostní strategie České republiky.

Cílem následujících řádků bude reflexe posledního ze zmíněných dokumentů inspirovaná debatou, která se konala v rámci III. sympozia o české zahraniční politice pořádaného Ústavem mezinárodních vztahů s podporou MZV. Jakkoli byla debata poznamenána situací v PSP ČR v klíčovém týdnu schvalování vládních reforem, naznačila několik klíčových témat k diskuzi.

Prvním takovým tématem zdůrazněným zástupci MZV je samotné východisko práce na nové strategii, kterým se stal závěr, že bezpečnostní strategie minulá, přijatá v roce 2003, představuje relevantní koncepční dokument, který není třeba zásadně měnit, nýbrž pouze aktualizovat. Tato skutečnost přirozeně do značné míry předznamenala samotný výsledek a naznačila relativně umírněné ambice tvůrců nového dokumentu. Současně tento krok naznačuje spokojenost s funkcí, kterou minulá strategie v české bezpečnostní politice sehrála. V neposlední řadě pak můžeme zmínit často slýchaný legitimizační argument, podle kterého je takovýto postup ukázkou kontinuity v české bezpečnostní politice.

Oba dva poslední argumenty však byly v rámci panelu zpochybněny poukazem na možnou irelevanci původního dokumentu, která vyústila v situaci, kdy dokument "nikomu nevadil". Druhé téma, kterého se dotkli přítomní politikové i odborníci, představuje skutečný strategický rozměr české bezpečnostní strategie. Posledním diskutovaným tématem pak byla obecnost aktualizovaného dokumentu. Při vědomí značného významu tématu prvního se následující řádky vrátí k druhým dvěma tématům.

Deklarace či strategie

Charakter strategického dokumentu by měl zcela jistě odrážet účel, který má daný dokument naplnit. Identifikace účelu však není tak zjevná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Bezpečnostní strategie může primárně promlouvat k laické veřejnosti a přibližovat jí bezpečnostní prostředí a jeho výzvy, a tím legitimizovat mnohdy vysoké náklady v obranném i bezpečnostním sektoru. Stejně tak může být dokument obrácen do zahraničí, a přispívat tak k transparentnosti a lepšímu chápání české bezpečnostní politiky. Tyto dva účely bychom mohly označit jako deklaratorní v tom smyslu, že otevřeně komunikují hlavní zájmy a principy bezpečnostní politiky dovnitř a navenek. Trochu jinak koncipovaný dokument by se mohl obracet na české profesionály a stát se určitou "rukovětí" pro jejich každodenní i dlouhodobé koncepční rozhodování. V neposlední řadě by pak bezpečnostní strategie mohla představovat vůdčí element bezpečnostní politiky v celé její šířce zahrnující nejen politickou a strategickou, ale i ekonomickou a průmyslovou dimenzi. V tomto smyslu by bezpečnostní strategie musela získat skutečný strategický rozměr.

Všechny výše uvedené cíle jsou zcela legitimní a bezesporu důležité. Vzájemně si samozřejmě nezbytně neodporují, neboť lze jen obtížně transparentně komunikovat jinou než reálně vytvářenou politiku. Na druhou stranu jsou ale z hlediska koncepce strategického dokumentu v podstatě neslučitelné. Jednotlivé cílové skupiny mají zcela odlišná očekávání sejně tak jako jsou jim potenciálně určeny rozdílné informace ze strany českých institucí.

Z mnohých diskuzí v době utváření dokumentu i jeho prezentace jsem nabyl dojmu, že autoři aktualizované bezpečnostní strategie mají pocit, že úspěšně naplnily všechny výše zmíněné cíle. Z mého pohledu tomu tak bohužel není a obecně tomu ani tak být nemůže. Současná strategie stejně tak jako strategie původní vyznívají mnohem více jako deklarace principů české bezpečnostní politiky a českých zájmů. V tomto ohledu nová verze představuje velmi dobře odvedenou práci. Zcela dostatečným způsobem reflektuje posuny v domácím i vnějším bezpečnostním prostředí a jasně identifikuje klíčové hrozby a výzvy. Tento analytický popis zřetelně reflektuje také klíčové strategické dokumenty NATO, EU a dalších mezinárodních organizací.

Na druhou stranu aktualizovaná bezpečnostní strategie nevyznívá jako skutečně strategický dokument. Českým profesionálům může dobře posloužit jako komunikační nástroj či referenční dokument, ale jen obtížně jako vodítko při koncepční práci na jednotlivých úkolech. Jakkoli je staronový dokument dobře napsaný, je všeobjímající a velmi obecný. Nedostatečně propojuje relativně dobře zanalyzované výzvy s možnostmi řešení na národní i supranacionální úrovni. Přitom právě jasnější odkazy k řešením komplikovaných výzev jsou klíčové pro strategické vedení české bezpečnostní politiky.

Strategie jako identita

ČR se již před lety vydala cestou obecných, všezahrnujících bezpečnostních dokumentů a ani tentokrát nezvážili odpovědní činitelé možnost vytvoření strategie subtilnější ve vztahu k prioritám a naopak propracovanější v oblasti možných řešení. Podobné dokumenty nejsou analytickým popisem výzev a hrozeb, ale ze své podstaty definují klíčové priority, ke kterým poté hledají odpovídající řešení. Důležité je, že v rámci identifikace řešení nezůstávají u zjevných politických deklarací typu členství v NATO či EU, ale věnují se hmatatelným řešením a jasnému napojení na existující či potenciálně vytvářené kapacity. Takové dokumenty předesílají například i investice do sektorů technologického výzkumu a vývoje a stejně tak naznačují podporu některých průmyslových řešení. V konečné instanci tak dávají dané bezpečnostní politice určitou identitu, která však není všeříkající a všeurčující.

Také v kontextu aktualizované bezpečnostní strategie lze identifikovat některá silná témata, která mohou posloužit jako ilustrace alternativního přístupu. Z celkem devíti hrozeb jsou minimálně čtyři spojené s tématem ochrany kritické infrastruktury (Kybernetické útoky, Ohrožení funkčnosti kritické infrastruktury, Přerušení dodávek strategických surovin nebo energie, Pohromy přírodního a antropogenního původu a jiné mimořádné události), a to bychom ještě mohli poměrně úspěšně argumentovat, že právě primárně s tímto tématem je dnes vhodné spojovat hrozbu terorismu a do jisté míry i dopady hrozeb spojených s proliferací. Právě v tomto odvětví má ČR poměrně zajímavý potenciál na úrovni výzkumu a vývoje i technologických a technických řešení, se kterým však dokument nijak nepracuje. Český potenciál navíc získává i další zajímavý rozměr v návaznosti na posuny ve strategickém uvažování v rámci EU a NATO. V rámci takto pojatého tématu by například bylo možné ustoupit od deklaratorního charakteru a přidat strategickou dimenzi ve vztahu k vedení české bezpečnostní politiky. Nová strategie však takto ambiciózní již od počátku být nemohla. Z hlediska české strategické kultury rozhodně není krokem zpátky, ale nepředstavuje ani zásadní posun kupředu.

Vít Střítecký
autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů