I když by bylo předčasné vyvozovat definitivní závěry z dopadů schůzky už nyní, aktivita Francie, Německa, Belgie a Lucemburska může mít negativní dopad na vztahy mezi evropskými státy, na úroveň vztahů euroatlantických a také na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU.

Proti posílení evropského obranného pilíře nelze nic namítat a jistou evropskou soběstačnost podporují i Spojené státy. Zcela zarážející je však způsob chování čtyř účastníků schůzky, kteří jednají o velmi důležité a citlivé záležitosti bez jakýchkoli konzultací či za přítomnosti ostatních členů EU.

Takový postup považuji za jasný důkaz snah o naplňování vlastních ambicí a cílů těchto států, spíše než za skutečné úsilí o posílení obranyschopnosti Evropy.

Navíc je zcela paradoxní, že tato iniciativa vzešla od zemí, které sice mají jistý potenciál pro ovlivňování bezpečnostního prostředí na Starém kontinentu, nicméně, jak ukazují zkušenosti z let devadesátých i ze současnosti, vůbec se jim nedostává politické vůle vzniklé krize efektivně a hlavně urychleně řešit.

Pohotovost a odhodlání politiků jsou ovšem nepostradatelným předpokladem smyslu existence a dobrého fungování sil rychlého nasazení a to bez ohledu na to, zda se jedná o síly Evropské unie, nebo Severoatlantické aliance. Jaký bude osud této iniciativy ukáže reakce dalších evropských států.