Předseda japonského kabinetu Šinzó Abe projevil 1. února nesmírné osobní rozhořčení na adresu islámských extremistů, kteří popravili dva japonské občany, a slíbil, že Japonsko nikdy terorismu neustoupí. Důležitým bodem jeho prohlášení také bylo další rozšíření japonské „humanitární pomoci“ oblastem Blízkého východu, které jsou bezprostředně ohroženy organizací Islámský stát (IS). Abe měl pravděpodobně na mysli Egypt a Jordánsko, jimž přislíbil pomoc během svých návštěv krátce před zabitím japonských občanů.

Pokud odhlédneme od humanitární stránky, narazíme na ekonomickou dimenzi. Skrze Rudé moře proudí velké množství japonských tankerů a nákladních lodí a politická nestabilita obou zemí by okamžitě způsobila nárůst nákladů jejich pojištění.

V prohlášení japonského premiéra můžeme najít ještě jednu „merkantilistickou“ myšlenku. Na návštěvu do Egypta doprovázela Abeho delegace třiceti zástupců japonských firem, přičemž většina z nich se řadí mezi „giganty“ stavebního průmyslu, jako jsou společnosti Shimizu a Taisei. Zástupci se zúčastnili schůzky s egyptským prezidentem Sisím, kde byla projednávána hospodářská spolupráce Egypta s Japonskem například na pokračujícím vývoji projektu nového Suezského průplavu.

Japonská zahraniční politika poválečné doby je někdy označována za „merkantilistický realismus“ a Abeho prohlášení dokazuje, že Japonsko chce touto cestou pokračovat. Z pohledu tohoto přístupu tak poprava japonských rukojmích ekonomické vazby Japonska na Egypt a Jordánsko ještě více posílila.

Nicméně interní japonská debata o budoucnosti zahraničně-bezpečnostní politiky začala již dříve, neboť řada Japonců si klade otázku - jak mohlo ve světě v roce 2014 dojít k takovému chaosu? Mnoho z nás se jistě stále diví, proč je na světě tolik problémů. V minulém roce vypukla občanská válka na Ukrajině, došlo k vzestupu Islámského státu, pandemii eboly, nárůstu pirátství v Adenském zálivu a dalším událostem.

Všechny tyto problémy probíhají ve stejné době, někdy i na stejných místech. Zatímco OSN ztrácí svůj vliv, podíl tzv. „aliancí“ na mezinárodní politice roste. Rozhodují a jednají rychleji než OSN, což z nich často dělá ideální platformu řešení pro většinu podobných mezinárodních problémů.

Ovšem v asijsko-pacifickém makroregionu, který je nyní motorem světové ekonomiky, dosud žádné podobné formy aliancí nejsou. Až loni Japonsko vyzvalo k vytvoření aliance s pracovním názvem „asijské NATO“. Co by taková aliance mohla využít ze stávajícího modelu NATO a k čemu by „nové NATO“ mohlo být užitečné?

Důvodem, proč je v asijsko-pacifickém regionu zapotřebí organizace podobná NATO, je chybějící „rozhodčí“ síla v rozepřích mezi státy regionu. Spojené státy americké, po desetiletí hegemon regionu, nejsou ochotny zastávat roli arbitra v konfliktech, na kterých nemají historický zájem. Například po porážce ve Vietnamu se USA až do konce 70. let nezajímaly o situaci v jihovýchodní Asii a nechaly extrémně radikální komunistickou stranu Rudých Khmerů, aby se v roce 1975 chopila moci v Kambodži.

 Spojené státy si kvůli incidentu v Mayaguez byly vědomy nebezpečí Rudých Khmerů. Ve stejném roce tehdy komunistická armáda Kambodži zajala americkou nákladní loď i s civilisty na palubě. Za tři roky vlády Rudých Khmerů byly povražděny miliony Kambodžanů, jejich vládu ukončila až vietnamská vojenská intervence v roce 1978.

Dalším důvodem pro vytvoření koalice je ekonomická provázanost států v regionu, která je podstatně vyšší než v jiných oblastech světa. Jeden konflikt by pak měl potenciál ohrozit ekonomiku celého regionu.

Pozadí a nutnost „asijského NATO“

V červenci 2014 bylo Japonsko prvním, kdo vyzval k vytvoření aliance pojmenované „Asijské NATO“. Generální tajemník Liberálně demokratické strany Japonska (LDP) Šigeru Išiba tehdy jasně vytyčil roli organizace jako „zadržování vojensky se rozvíjející Číny.“ Sám jsem k jeho vnímání Číny jako „automatického“ nepřítele Japonska nebo „asijského NATO“ skeptický, aliance potřebuje spojence.

Zkusme se podívat na možnost aplikace politik NATO (například kolektivní obrana členských států a nová role arbitra mezinárodních konfliktů v období po skončení studené války) na nový koncept bezpečnostní spolupráce v asijsko-pacifickém regionu. Hans Morgenthau formuloval pět základních znaků, které musí všechny „aliance“ naplňovat. Tyto může „asijské NATO“ beze zbytku převzít od Severoatlantické aliance.

Pokud jde o vztah mezi „asijským NATO“ a USA, v zájmu podpory větší obranné spolupráce v regionu by Spojené státy jistě byly ochotny se na takové alianci podílet. Vliv „arogantní“ Bushovy doktríny je v celosvětovém měřítku stále patrný, a tak jsou USA nadále vnímány jako „útočník“. Přesto, i kdyby USA stanuly v čele „asijského NATO“, svět by ho vnímal jako další mnohostrannou spolupráci v bezpečnostní oblasti. Spojené státy by tak získaly větší vliv v regionu bez jakékoliv ztráty. Navíc Japonsko chce po boku USA zlepšit své postavení v regionu. Při narůstajícím nacionalismu uvnitř státu a vytrvalosti LDP se má Japonsko opět stát „normální zemí“ s vlastní konvenční armádou.

S ohledem na posun ve vojenské spolupráci mezi USA a Japonskem nedošlo jen k čínsko-japonské konfrontaci, ale také k obměně generací na obou stranách. Generace „Pearl Harboru“ odešly do důchodu a přicházejí nové, které podporují hlubší a širší spolupráci v obranném sektoru. Například k výstavbě nové japonské letadlové lodi se Spojené státy vyjadřují čistě pozitivně. Podobného dojmu „nového myšlení“ můžeme nabýt i z bezpečnostní spolupráce mezi Japonskem a Austrálií.

Dne 1. listopadu 2014, při oslavách 100 let od vypravení prvního konvoje australských jednotek na evropská bojiště první světové války, bylo japonské válečné lodi povoleno účastnit se oslav v australském přístavu Albany. Dále se během mnohonárodnostního vojenského cvičení KAKADU 2014 v říjnu loňského roku mohli japonští námořní důstojníci poprvé účastnit vzpomínkové bohoslužby v australském městě Darwin, které bylo během druhé světové války Japonskem těžce bombardováno.

Role ASEAN je nedostatečná

Pro uklidnění námořních sporů v regionu přislíbilo Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN) do roku 2015 zřídit vlastní systém vymáhání práva, dosažení cíle se však nyní jeví jako nereálné. Ačkoliv je Charta ASEAN dobře napsána a klade důraz na spolupráci svých členů, vazby navíc posílily úmluvy o přátelství. Stále však mezi členy panuje příliš mnoho neshod, například otázka postoje k Číně.

Navíc, protože žádná z velmocí nemá plnohodnotné členství v ASEAN, tak i v případě vytvoření společných vojenských sil bude otázkou, zda kvůli fiskálním problémům a nedostatku vojenských kapacit budou jednotky schopny plnit své povinnosti. Po shrnutí je tedy ASEAN entitou s pouze minimální silou.

Koncepční struktura „asijského NATO“

Podle mého názoru jsou pro kolektivní vedení „asijského NATO“ způsobilé USA, Japonsko a Austrálie. Tyto tři země mají jako společnou hodnotu stejné pojetí demokracie a jsou spojeny užšími hospodářskými a bezpečnostními vazbami. Pokud si vezmeme za příklad evropské NATO, jeho rozhodovacím orgánem je Severoatlantická rada, v níž je k provedení vojenské akce vyžadován jednomyslný souhlas.

Tato koncepce by pravděpodobně byla účinně přejata i „asijským NATO“. Tři vůdčí síly založené na společném vnímání hodnoty demokracie by tak tvořily „ideologický faktor“ organizace a rozhodovací struktura ve stylu Severoatlantické rady by zaručovala rovnoměrné rozložení pravomocí mezi členy.

Pokud se jedná o členské státy, země jako Vietnam nebo Filipíny by jistě do „asijského NATO“ s nadšením vstoupily. Obě země čelí fiskálním problémům a řeší rozepře s Čínou. Připojením k organizaci by se jim ulehčilo. Dále jsou zde státy, které se nachází v politicky citlivém prostředí. Ty by měly stejně jako posilující státy typu Jižní Koreje, Mongolska, Singapuru a Nepálu získat statut „pozorovatele“ organizace. Jednalo by se o určitou obdobu alianční Rady euroatlantického partnerství (EAPC), jejímiž členy jsou například Bělorusko a Ukrajina.

Zahraniční mise „asijského NATO“

Coby nezávislá organizace musí „asijské NATO“ poskytovat určitou bezpečnostní pomoc ohroženým zemím. V rámci mise „Pacific Air Policing“, která vlastně napodobuje misi evropského NATO Baltic Air Policing, by země nedisponující dostatečnou schopností protivzdušné obrany mohly požádat „asijské NATO“ o pravidelné rotace stíhaček hlídajících jejich vzdušný prostor. Například stíhačky Austrálie, Japonska a vzdušných sil USA by se mohly pravidelně střídat na Filipínách a zajišťovat zde ochranu vzdušného prostoru sporných Spratlyových ostrovů. Vytvoření „rovnováhy“ by vedlo Čínu i Filipíny k urovnání sporu.

Další možností jsou společné protipirátské vojenské operace s Šanghajskou organizací pro spolupráci (SCO), protiteroristickou koalicí vedenou Čínou a Ruskem, operující v oblasti Malacké úžiny. Autoritářské státy regionu, jako jsou Rusko a Čína, by zajisté byly opatrné k vytváření „asijského NATO“ pod vedením současných západních velmocí. Aby se předešlo bezpečnostnímu dilematu a byla podpořena regionální spolupráce, „asijské NATO“ a SCO by spolupracovaly na zajištění bezpečnosti Malacké úžiny. Tou prochází 60 % přírodních zdrojů ze Středního východu do asijsko-pacifické oblasti. V poslední době zde narůstá počet pirátských útoků. Jednalo by se o první krok k vzájemnému porozumění a posílení další spolupráce.

Překvapivě je většina misí evropského NATO, podobně jako již uvedené, využitelná i pro „asijské NATO“. Pro nižší počet členských států a finanční problémy může být „asijské NATO“ méně významné než evropské, ale stalo by se průkopníkem bezpečnostní spolupráce mezi státy asijsko-pacifického regionu.

Shingo Masunaga
autor působí na Institutu politických věd a státní správy Tallinnské univerzity.