První poválečná krize |
Supertajná skupina Live Oak
Volný pohyb mezi takzvaným Východním a Západním Berlínem vedl v padesátých letech k masivnímu odchodu východoněmeckého obyvatelstva na Západ. Uvádí se, že přes "bránu ke svobodě" odešlo přes 2,5 milionu lidí. Ze začátku jen podnikatelé a živnostníci, později i vysokoškolsky vzdělaní odborníci a studenti. A to už představovalo pro "budovatele" ohrožení samotné podstaty nového státu. Komunistický vůdce NDR Walter Ulbricht proto nabádal Moskvu, aby zakročila a třeba i silou.
Sovětský předseda vlády Nikita Chruščov proto v listopadu 1958 poslal západním velmocem ultimátum, ve kterém vyhrožoval, že pokud spojenci do šesti měsíců z Berlína neodejdou, uzavře Sovětský svaz s NDR jednostrannou mírovou smlouvu. Tím by zaniklo oprávnění západních mocností k pobytu v Berlíně, správa celého města by připadla pod východoněmecký režim a město by bylo fakticky včleněno do NDR.
Na jaře 1959 Británie, Francie a USA vytvářejí přísně tajnou skupinu nazvanou Live Oak. Ta měla připravit plány pro pozemní i vzdušné operace, které by zajistily volný přístup spojencům do Západního Berlína a také poodhalit záměry, které Moskva s Berlínem vlastně má.
V září 1960 trojice mocností představila ostatním spojencům závěry tajné skupiny s tím, že otázka Západního Berlína se přímo dotýká NATO jako celku. Severoatlantická rada, nevyšší orgán tehdy patnáctičlenné Aliance států, pak pověřila své vojenské orgány, aby připravily detailní plány, jak Berlín "zachránit". Z odtajněných dokumentů z jednání rady i korespondence vyplývá, že spojenci byli připraveni nejen na pozemní a vzdušné operace k zajištění zásobování odříznuté části města. Schválené vojenské plány počítaly i s rozsáhlou námořní akcí po celém světě a dokonce s odstrašujícím použitím jaderných zbraní.
Zrychlené přípravy na mobilizaci
Když v červnu 1961 nový americký prezident John F. Kennedy odmítl udělat z Berlína "svobodné město" a vydat jej napospas Sovětům, Chruščov přitvrdil a pohrozil blokádou Západního Berlína, kterou už spojenci jednou zakusili. "Spojené státy jsou rozhodnuty ve spolupráci se svými spojenci udržet svobodu obyvatel Západního Berlína a obhájit spojenecké pozice ve městě, na jejichž setrvání svoboda ve velké míře závisí," uvádí se dopise americké delegace při NATO generálnímu tajemníkovi ze 7. června 1961.
Vídeňská schůzka |
Odtajněný archív NATO ale ukazuje, že spojenci okamžitě zvýšili bojovou pohotovost svých jednotek a zrychlili přípravy na hrozící válku. V roce 1962 přijala Aliance celý katalog vojenských plánů, které neváhala na záchranu Berlína využít, pokud selžou diplomatická jednání. "Všechny jednotky pro M-Day (označení jednotek určených pro mobilizaci v rámci NATO) by měly posílit na 90 procent své bojové síly, což představuje velký nárůst ve srovnání s aktuálním stavem. To znamená, že buď budou přeřazeny (další jednotky) pod NATO z jednotlivých národních armád, nebo posíleny zálohy a prodloužena branná služba," doporučil generálnímu tajemníkovi NATO bezprostředně po sovětské akci vrchní velitel aliančních sil Lauris Norstad.
V řadě dalších dokumentů jsou detailně popsány početní stavy jednotlivých členských států, plány dokončení aliančních základen i naléhavé urgence například na pořízení bezpečnějších šifrovacích přístrojů a radiostanic. Ke kompletním plánům mělo přístup jen několik desítek lidí s označením jako "need-to-know" ("ti, kteří mají vědět") - členové Severoatlantické rady, nejvyšší spojenečtí velitelé a představitelé aliančních států.
Na zemi, ve vzduchu i na moři
Vojenští plánovači NATO vytvořili celý soubor vzájemně propojených a prolínajících se variant, jak by Aliance jako celek, pokud by k tomu politici svolili, měla v Berlíně zasáhnout. Viditelné vojenské operace ale měly přijít na řadu až poté, co by neuspěla diplomacie. Pohotovostní plány byly označeny jako BERCON (Berlin Contingency) a seřazeny podle rostoucí razance.
Berlínská zeď |
Další varianty jako YANKEE, ZULU a "nejtvrdší" ALPHA TWO už počítaly s regulérní leteckou bitvou, včetně masivních úderů na vybraná letiště a protiletadlovou obranu a v krajním případě i v satelitních zemích sféry sovětského vlivu, tedy i v tehdejším Československu. Na moři zase chtěli spojenci zatlačit na Sovětský svaz tím, že válečné lodě budou doslova stínovat po celém světě sovětská obchodní plavidla i lodě zemí Východního bloku, případně jim blokovat některé přístavy, průplavy a průlivy.
Jako hlavní odstrašující prostředek měly v krajním případě sloužit operace s označením BERCON BRAVO - demonstrativní použití jaderných zbraní. "Série opatření se skládá z jaderných demonstrací, které by měli komunisty ujistit, že Aliance je na jaderné akce připravena," uvádí se v plánech. Mělo jít o maximálně pět "slabších" jaderných úderů.
V první variantě BRAVO ONE měly jaderné zbraně vybuchnout ve vybraných oblastech a nejlépe v blízkosti vojenských komplexů tak, aby nezpůsobily žádné vážné škody, ale byly "vidět". Varianta BRAVO TWO už počítala s přímým leteckým útokem jadernými zbraněmi na vojenské cíle, jako letiště a základny daleko od hustě obydlených oblastí.
Soubor pozemních operací, označovaných jako BERCON CHARLIE, zahrnoval v "nejslabší verzi" průnik jedné divize s podporou letectva na východoněmecké území na ose Helmstedt-Berlín. V dalších variantách už měly dvě spojenecké divize obsadit a udržet území východně od Eisenachu až po linii Duderstadt-Borbis-Wanfried. V dalších variantách měly zase až čtyři divize obsadit dálnici do Berlína z Helmstedtu až po Labe.
Jedna krize za druhou
V průběhu roku 1962 se napětí ohledně Berlína postupně "vytrácelo" díky intenzivní americké diplomatické kampani. Chruščov nakonec ultimátům ustoupil a jednostrannou mírovou smlouvu o poválečném vypořádání s NDR neuzavřel.
Hlavně se ale na mezinárodní scéně vynořila daleko "nebezpečnější" hrozba. To když v říjnu prezident Kennedy dostal na stůl snímky rozmístěných sovětských raket středního doletu na Kubě. Propuká Karibská krize, během které dělí svět od atomové války skutečně jen malý krůček.
Rozdělený Berlín se ale na dlouhá desetiletí stává symbolem Studené války a rozdělení světa na Západ a Východ. Plány tajné skupiny Live Oak a NATO přitom zůstávaly s úpravami platné až do znovusjednocení Německa v roce 1990.