Ticho ospalého nedělní dopoledne prořízne zvuk místní kapely. Jednotka francouzské Cizinecké legie, nadšenci v dobových uniformách československých legionářů, druhováleční veteráni, hosté i představitelé místní samosprávy upírají zraky k nenápadné cihlové stěně hospodářských stavení.

Kdysi k němu přiléhal zámeček, kde 9. května 1945 velitel německých sil v obléhaném přístavu Dunkerque viceadmirál Fridrich Frisius předal svou bezpodmínečnou kapitulaci do rukou generálu Aloisi Liškovi, veliteli Československé samostatné obrněné brigády.

Tedy pro Francouze spíše „Liskovi“, jak jeho jméno roztomile vyslovují.

A právě zásluhu československých vojáků při obléhání přístavu Dunkerque během druhé světové války připomíná nová pamětní deska, kterou na té „neobyčejné“ cihlové zdi v neděli odhalili náčelník generálního štábu Josef Bečvář, český velvyslanec ve Francii Petr Drulák, představitelé města a čeští váleční veteráni.

Někteří z nich se přitom vrátili přímo na místa, kde před více než sedmdesáti lety bojovali, krváceli, ztráceli kamarády, ale i upevňovali svou hrdost.

„Je to nesmírně silný okamžik. Cítíte hlubokou úctu a uznání patřící všem, kteří bojovali za naši svobodu. Zároveň je to i příležitost poděkovat těm, kteří pečují o jejich odkaz a sdělují tehdejší události dnešní mladé generaci,“ řekl generál Josef Bečvář.

Mimořádný útok ve státní svátek

Na místa, kde proti nim stála přesila v podobě dvanácti tisíc německých vojáků, které několik měsíců drželi v Dunkerque. Text vyrytý do černého kamene v češtině i francouzštině shrnuje okolnosti kapitulace německých vojsk.

„Bylo to velmi těžké, ale když jsme se vraceli, tak to byla veliká sláva. Jsou to věci, které se nemohou opakovat, mohl bych o tom mluvit dlouho, ale někdy málo je hodně,“ popsal své dojmy na místě válečný hrdina Adolf Röher. Pod velením generála Lišky se obléhání Dunkerque účastnil jako teprve osmnáctiletý. Byl řidičem tanku.

Dalšímu z veteránů Viktoru Wellemínovi se při slově Dunkerque jako první vybaví hrdost a sounáležitost. Především v souvislosti s prvním útokem, který pod Liškovým velením proti Němcům podnikli. Odehrál se 28. října 1944.

Čechoslováci tehdy při mimořádně úspěšné akci ve východní části prolomili s tanky přední linie Němců a postoupili až do vzdálenosti čtyř kilometrů. Celá oblast ovládaná Němci měla přitom asi dvanáct kilometrů.

Německé jednotky prvního sledu byly zcela zničeny a zajato bylo 370 nepřátel.

„Měl bych generálu Liškovi poděkovat, protože tehdy na státní svátek 28. října připomněl, že skutečně Československá republika i v téhle krizi existovala a že jsme měli určitou zásluhu i na tom vítězství, kterého jsme nakonec dosáhli,“ řekl Wellemín. Jedním dechem ale dodává, že při akci přišel o několik svých kamarádů. Sám byl také raněn.

Čechoslováci měli Němce udržet

Jeho spolubojovník Josef Švarc připomněl další útok na Dunkerque, při němž Liškova jednotka utrpěla ještě citelnější ztráty. „Měli jsme ‚uchránit‘ těch 12 tisíc Němců, aby to Američané mohli obejít a zamířit na Berlín,“ konstatoval.

Za pravdu mu dává historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu v Praze. Úkolem Čechoslováků bylo podle jeho slov udržovat silnou německou posádku v pasivitě. „Protože hrozilo nebezpečí, že tyto vojáky využijí k výpadu. Francie také chtěla, aby tento významný přístav zůstal neporušený po německé kapitulaci,“ uvedl.

Fotografie

Připomněl, že velitel německých jednotek viceadmirál Frisius byl kovaný nacista a snažil se udržovat drastickými metodami bojovou morálku a prakticky do poslední chvíle odmítal připustit, že by měl kapitulovat.

„Ještě krátce před koncem války podnikal výpady, ale československá brigáda udržela německou posádku v oblasti,“ dodal Jakl.

Symbolické místo, symbolické postavy a minuta ticha za všechny padlé, kterou celou dobu ruší neustávající kokrhání drůbeže za nedalekým plotem. Malé místo, které má pro Čechoslováky nepředstavitelnou cenu, i když už dávno nevypadá, tak jako tehdy.

„Zámeček byl v šedesátých letech jako úplně zdevastovaný zbourán,“ vysvětlila Milena Kolaříková z Československé obce legionářské, která se o obnovení pamětní desky zasloužila. Na místo s sebou pro ilustraci vzala i reprodukce dobových fotografií z místa. Na jednom je generál Liška s maršálem Montgomerym.

Československá obrněná brigáda se na západní frontu dostala na přelomu září a října. Trpěla velmi nízkými početními stavy a neměla ani vycvičené zálohy, které by je v případě nasazení na hlavní frontě doplňovaly. Brigáda v té době měla 4 338 mužů.

Britské velení se proto rozhodlo, že československé vojáky pověří obléháním přístavu Dunkerque. Tam od 11. září 1944 zůstávalo v obklíčení asi 12 tisíc německých vojáků, převážně z 226. pěší divize Wehrmachtu.

Veledůležitý přístav Němci bránili na přímý rozkaz Adolfa Hitlera, který předpokládal, že pro spojence bude kvůli zásobování strategický. Spojenci ale používali umělý přístav Mulberry u Arromanches. Generál Eisenhower pak rozhodl, že město nebude dobýváno přímým frontálním útokem, aby nebyla zničena přístavní infrastruktura.

Sedm měsíců obléhání

Dunkerque se tak stal jednou německých kapes na francouzském pobřeží. Kromě něj se Němci udrželi v přístavech Lorinet, St. Nazaire, La Rochelle a do dubna 1945 i v ústí Girondy.

Českoslovenští vojáci převzali obléhací perimetr ve dnech 7. až 9. října 1944 od Britů. Velitel brigády generál Liška byl jmenován operačním velitelem takzvaných „Dunkirk Forces“, které kromě Čechoslováků tvořily také posilové britské, francouzské a kanadské jednotky.

Liška se stal přímým představitelem spojeneckého vrchního velitelství v oblasti a nejvyšším správním představitelem, proti jehož rozhodnutí nebylo dovolání.

Podobný útok jako 28. října Liškova jednotka zopakovala 5. listopadu 1944. Jednotky se však vždy po nějaké době stáhly do svých pozic. Viceadmirálovi Frisiovi tak bylo jasné, že obléhatelé nemají dostatek sil k dobytí města.

V následujících měsících se odehrával kolem Dunkerque vleklý poziční boj s dělostřeleckými přepady. Během bojů zde přišlo o život asi 200 Čechoslováků.