Některá základní ověřená fakta a situaci v Československé lidové armádě během revolučních listopadových dní jsou už dostatečně známa včetně toho, že přinejmenším několik vysokých představitelů v čele s tehdejším ministrem národní obrany Milánem Václavíkem bylo ochotno „bránit socialismus“ proti změnám i nasazením tanků a vojáků. A podniklo k tomu i celou řadu kroků.
Dvousettisícová síla, považovaná do té doby za jednu z hlavních opor komunistického režimu, nakonec zůstala během společenských změn jako celek stranou.
Pancíře proti Praze. Sametovou revoluci mohlo utopit v krvi 94 tanků |
Jaká atmosféra mezi vojáky panovala a zda by rozkazy k akcím proti demonstrantům pojmenovaným příznačně „Zásah“ a „Vlna“ pro obsazení televize a rozhlasu skutečně splnili, ale dodnes zůstává velkou neznámou.
„Myslím, že pokud by příkaz přišel a vojska by vyjela, tak by se řada velitelů postavila proti. A ti, kteří by otevřeně proti nebyli, by z toho patrně žádnou velkou radost neměli. Akce by šla asi velmi ztuha, možná s takovým českým průběhem – ano provedeme, ale půjde to pomalu, budou problémy, támhle zastavíme, to nepůjde,“ říká vojenský historik Prokop Tomek, který se tématem dlouhodobě zabývá.
Svá dosavadní bádání shrnul v nedávno vydané knize s názvem Československá armáda v čase Sametové revoluce, ve které vůbec poprvé uceleně sestavil kroky klíčových lidí tehdejší armády bezprostředně po 17. listopadu 1989, ale také během období pomalých změn v armádě v následujících letech.
Revoluce v lidové armádě
Zdroj: VHÚ, Knihovna Václava Havla |
Tomek připouští, že atmosféra uvnitř ozbrojených sil během revolučních dní je dodnes neprobádanou oblastí. Už ze své podstaty byla armáda doslova izolovaná, vojáci žili uzavření v kasárnách. Tomka v této souvislosti zaujaly takzvané „atestace“ z roku 1990. Šlo o pohovory s veliteli z nejvyšší úrovně.
„Ptali se generálů na jejich na názory před listopadem a bylo vidět, že jsou úplně bezradní. Že si takové otázky nikdy nekladli, žili dokonale odstřižení ve své bublině,“ popsal výpovědi z dobových dokumentů Tomek.
Předpokládá, že o Václavu Havlovi, disentu a požadavcích něco málo věděli, ale i řadu týdnů po listopadových událostech nastávající změny možná ani neregistrovali či nechtěli vzít v potaz. Podle Tomka za tím mohl být zcela lidský rozměr – strach z neznáma, z existenční nejistoty. „Ano, bude změna, ale co nám přinese? Najednou viděli neznámé politické síly. Co je Občanské fórum? Jaký mají ti lidé program? Co s námi plánují? Občanské fórum přitom o armádě neříkalo nic,“ upozornil.
A pokud o jednotlivých představitelích přicházejících změn vojáci do té doby něco slyšeli, pak to podle něj bylo spíše jen to nejhorší. „Že jsou s nepřátelským Západem. A proto by možná celá řada lidí v armádě byla radši, aby vše zůstalo tak, jak to je,“ dodal Tomek.
Vzpomínání první: Vlastizrádce
Jedním z pamětníků nálady v armádě bezprostředně po událostech 17. listopadu 1989 je vojenský historik Eduard Stehlík. V jeho případě jde o vcelku kuriózní svědectví o tehdejších poměrech, protože do armády nastoupil jako občanský zaměstnanec 1. září 1989.
„Zatímco se rozjely události ve Východním Německu a vlastně během celého roku 1989 jsme na filozofické fakultě cítili, že je něco ve vzduchu, že se něco stane, tehdejší vojenský historický ústav si žil svým spokojeným životem a stranickými schůzemi,“ vzpomněl. A stejně tak tomu podle něj bylo i během překotných událostí po policejním masakru na Národní třídě.
„Tam mi v pátek zmlátili bráchu, takže jsme měl informace z první ruky. Druhý den, když jsme na Národní zapalovali svíčky a kamarádka mi tam představila Láďu Lise (pozn. autora – bývalý politik, vězněný mluvčí Charty 77), jsem si pokorně říkal, že už v pondělí asi nemusím chodit ani do práce, jestli mě s ním někdo viděl,“ vzpomněl.
V neděli 19. listopadu pak s přáteli v čele s hercem Janem Potměšilem přemlouval na Spartě fotbalisty, aby na protest proti zásahu nehráli připravovaný ligový zápas. Hrát se prý ale už muselo, hráči však slíbili, že si alespoň vezmou na rukávy dresů černé pásky.
A v pondělí Stehlíka čekal nový vojenský odvod před komisí ve Vodičkově ulici, protože kvůli studiu na vysoké ten první v osmnácti letech „zmeškal“. „Z venku bylo slyšet, jak lidé demonstrují, poprvé vyšlo Svobodné slovo s necenzurovanými informacemi o masakru na Národní a začala studentská stávka. A já tam stál v trenýrkách,“ vylíčil.
Hned z odvodu proto zamířil za kamarády na fakultu, kteří se snažili na fasádu budovy připevnit nápis, že stávkují. „Prosili mě, že mají závratě, ať jim pomůžu. Já sám tím trpím taky, ale nakonec jsme lezl ve čtvrtém patře po fasádě a přivazoval nápis,“ dodal.
Studená sprcha podle jeho slov přišla poté v práci, když spoluzakládal Občanské fórum. Armádní vědecko-politické pracoviště tehdy podle něj ukrývalo celé zástupy plukovníků a podplukovníků, kteří nemínili uhnout ze stranické linie. „Běhali za mnou do kanceláře a vyhrožovali. Doteď vidím rudý obličej nadřízeného, jak po mě řve a celý se třese, že jsem vlastizrádce,“ popsal Stehlík.
Že nálada mezi vojáky konkrétně v jeho okruhu byla u části nakloněna starým pořádkům ilustroval několika příklady. Když například s kolegy vytvářel seznam těch, kteří podporují chystanou protestní generální stávku na Letenské pláni, jeden z „uvědomělých“ dokument sebral, nechal ho za poplatek okopírovat na v té době jinak nedostupném kopírovacím zařízení kdesi v Karlíně a seznam odnesl přímo na státní bezpečnost.
„Do toho spousta lidí nijak netajila názory typu, že je potřeba tvrdě zasáhnout. Že kdyby se do nich (demonstrantů) párkrát vystřelilo nebo třeba i do vzduchu, tak se všichni poserou. Nebo kdyby provedly migy nízký průlet nad Letnou, tak že se tam udupou a bude od nich klid. To bylo jejich standardní uvažování,“ konstatoval.
Drobné změny v uvažování i chování se podle něj začaly fakticky objevovat až od chvíle, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem. Do té doby si podle něj nikdo nedovolil přijít do práce s trikolorou na klopě.
V hlavách mnohých prý ale k posunu nedošlo ještě dlouho poté. „Jako dnes vidím vojenskou přísahu v roce 1990 v Čínské ulici, kdy tam znělo: nazdar vojáci – zdar soudruhu majore,“ podotkl Stehlík.
O nasazení armády pro potlačení demonstrací podle něj tehdejší ministr obrany Václavík a několik jeho nejbližších určitě vážně uvažovali. Stehlík měl možnost hovořit o událostech s tehdejším náčelníkem generálního štábu ČSLA Miroslavem Vackem. Právě on byl podle Stehlíka zřejmě klíčovým člověkem, která Václavíkovi jeho plán, který straně vehementně nabízel, patrně stopl. „Vackovi asi docházelo, že pustit armádu proti vlastním lidem, byl byl nesmysl,“ řekl Stehlík.
Skutečná akce by však asi byla hodně vzdálená tajným plánům, které pro takové případy existovaly. Obyčejní vojáci i jejich velitelé by měli s takovým rozkazem patrně velký problém. „Myslím, že jak člověk znal uvažování záklaďáků (pozn. autora – vojáků základní služby), musel by se snad najít asi nějaký magor. Nechat střílet vojáky do vlastních lidí si nikdo nedovedl představit, byla by to katastrofa, šílenství, konec,“ tvrdí.
„Spolužák, který narukoval na podzim roku 1989 seděl v Praze na Bílé Hoře a dávali jim ostré. Řešili jediné, kdy a jak utečou“.
Naši zpolitizovanou armádu řídili Sověti, připomíná historik |
K akci podle jeho slov nedošlo souběhem mnoha událostí a to i mimo Československo. Komunisté byli během listopadových dní až neuvěřitelně nerozhodní a neměli podporu ze Sovětského svazu. Sovětská vojska na našem území navíc měla podle ně některých svědectví přímo od Michaila Gorbačova nařízeno se do události nijak nevměšovat.
„Komunisté byli tak zvyklí poslouchat Moskvu, že když najednou Moskva nedala žádné direktivy, tak nevěděli, jak na listopadové události reagovat. Neměli tušení, co dělat,“ uvedl.
Více než možný zásah armády v něm s odstupem času budily do poslední chvíle Lidové milice. Prodloužená ozbrojená paže komunistické strany. Zvlášť když ve čtvrtek 24. listopadu milicionáři přes noc v Praze strhali revoluční plakáty a nahradili je rudé nápisy podle šablony: „Stojíme za KSČ. Z toho mě mrazilo“.
Vzpomínání druhé: Daleko od Prahy
Drtivá většina vojenských útvarů žila během listopadových událostí v naprosté izolaci. Zvláště pak ty, které se nepřetržitě v bojové pohotovosti podílely na obraně Československa.
FOTOGRAFIE |
Důkazem toho může být vyprávění plukovníka ve výslužbě Pavla Gluce, který v té době velel 62. radiotechnickému praporu ve Staré Vsi u Ostravy patřící do protivzdušné obrany státu.
„Plnili jsme především úkoly dennodenní ostrahy vzdušného prostoru. Vzhledem k nenaplněným početním stavům byli vojáci z povolání a i vojáci základní služby maximálně vytíženi, protože jsme plnili bojový úkol i v míru! Dokonce za nesplnění úkolu hrozilo trestní stíhání,“ konstatoval.
Připomněl, že v tehdejším zákoně byl dokonce paragraf, podle kterého se posuzovalo splnění či nesplnění úkolů ostrahy vzdušného prostoru. Osobně podle svých slov předlistopadové a listopadové dění ve společnosti pochopitelně vnímal, ale u útvaru nebyl čas ani prostor politickou situaci nějak rozebírat. Prvořadé byly úkoly k obraně státu.
„Praha pro mě i útvar byla daleko a my se soustředili opravdu jen na sebe a naše náročné úkoly. Jsem zpětně hrdý na své podřízené a na úroveň, s jako úkoly vždy splnili,“ dodal.
Současně s tím se ale i v jinak před veřejností uzavřené armádě záhy nečekaně objevovaly i vcelku rozsáhlé spontánní projevy podpory listopadových společenských změn. Do té doby šlo přitom o jinak nepředstavitelné projevy. První taková prohlášení od jednotlivých vojáků základní služby i skupin se objevovaly už od 22. listopadu 1989.
Například skupina vojáků ze Staré Boleslavi v prohlášení žádala dialog vlády se zástupci veřejnosti, demisi všech odpovědných vládních činitelů, objektivní informace, politickou pluralitu, změnu postoje k ekologii a dodržování mezinárodních dohod.
„Vážení studenti, vysokoškoláci, dělnická mládeži a ostatní demonstrující lidé za právo člověka. Dostalo se nám Vaší výzvy nepoužít zbraní proti Vám. I když jsme pod nátlakem velení a vlády, která již de facto vládou není, přesto jsme se rozhodli, že touto cestou Vám chceme sdělit náš společný názor na vnitropolitickou situaci. Nemáme jinou možnost, než sdělit Vám náš názor na vzniklou situaci písemně, jelikož ode dne 23. 11. 1989 byly na příkaz FMNO (Federálního ministerstva národní obrany) a vlády zastaveny veškeré vycházky, KVOP, ZD a ŘD (pozn. autora – krátkodobé volno k opuštění posádky – opušťák, zvláštní dovolená a řádná dovolená). Dokonce je nám odepírán přímý a libovolný styk s rodiči, blízkými a vzdálenými příbuznými. Plně souhlasíme s požadavky, jenž byly předneseny z Občanského fóra,“ napsali zase vojáci základní vojenské služby z Přerova s datem 26. listopadu.
Čtvrtstoletí změnilo armádu k nepoznání. Jaká byla před listopadem 1989? |
Jinde zase vojáci v dopise pro Občanské fórum popisovali, jak se pro informace spojili se studenty z Ústí a Prahy, aby se k dostali informacím. „O všem se dost diskutuje...Máme několik tzv. spojek, které se dostanou mimo kasárna a tvoří to spojení mezi námi a veřejností,“ píše se v dopise z 26. listopadu.
Z toho podle historika Tomka vyplývá, že postoje mužstva se odlišovaly od armádního velení s postupně se aktivity mezi vojáky také radikalizovaly, když začala vznikat takzvaná „vojenská fóra? která formulovala své požadavky na změny. Z toho lze pak podle něj vyvozovat, že případné násilné řešení demonstrací s využitím armády by se setkalo s odporem mužstva.
Už v sobotu 25. listopadu odpoledne byla přitom rozeslána útvarům šifrová zpráva s informací o výsledcích mimořádného zasedání ÚV KSČ (Ústředního výboru Komunistické strany Československa), že návrh „čelit útokům protisocialistických sil rozhodnými opatřeními včetně mocenských prostředků – jednomyslně nepřijat“. Místo toho se měly na útvarech vést debaty a vojáky nějak zaměstnat.
Vzpomínání třetí: Silný odpor
Podle někdejšího velitele 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou Jiřího Šedivého, pozdějšího náčelníka generálního štábu české armády, se obecně vědělo, že vedení s nějakým nasazením armády k udržení pořádku počítá. Svědčily o tom podle jeho neustálé kontroly připravenosti a tlaky na přesné vyčlenění lidí, určených pro takový zásah.
Po událostech na Národní třídě velitel jeho českobudějovické divize na svém velitelském shromáždění tehdy oznámil, že zneužití jeho vojáků proti demonstrantům nepřichází v úvahu. Po návratu do posádek se pak podle Šedivého zajišťovaly sklady se zbraněmi a posilovala jejich ostraha, aby je nikdo nemohl zneužít.
„Plány existovaly a prosazovala se nařízení, aby armáda byla na udržení pořádku připravena. Něco jiného byly ale papírové rozkazy a něco jiného realita mezi vojáky,“ popsal Šedivý.
Osobně je přesvědčený, že pokud by rozkaz k nasazení přišel, jednotky by úkol prostě nesplnily. „V mém okolí a myslím i v další jednotkách byla situace podobná. Ta doba, kdy se takto armáda zneužila v roce 1969 už prostě nebyla. Odpor by byl silný. Bylo by to obrovské dilema pro řadu velitelů i vojáků. Celkově bylo zcela zřejmé, že by takový úkol armáda nesplnila. Nemůžu vyloučit nějaké excesy jednotlivců, ale u běžných vševojskových útvarů by toho nebyla armáda schopná,“ konstatoval.
A to i přesto, že informace o dění v Praze vojáci v útvarech na malých městech měli jen sporadické. K jednotkám se podle něj dostávaly prostřednictvím vojáků základní služby a pak takzvaných „absíků“ – studentů vysokých škol a vojenských kateder, tehdy součástí všech vysokých škol s výjimkou teologických, které připravovaly studenty k výkonu základních důstojnických funkcí a kteří krátce před revolučními událostmi narukovali na vojnu na zkrácenou dvanáctiměsíční službu.
„Izolace především velitelského sboru ale i vojáků základní služby byla poměrně silná. Slepí jsme ale úplně nebyli,“ vzpomněl s tím, že tehdy navíc polovinu měsíce trávil s jednotkou ve výcvikovém prostoru na Šumavě.
Už v průběhu roku 1989 ale podle jeho řada indicií nasvědčovala tomu, že režim je v rozkladu a spěje ke své záhubě. Takovým nepřímým důkazem podle něj bylo, že stále více vojáků musel posílat na pomoc národnímu hospodářství a to včetně těch v takzvaném „čtvrtém výcvikovém období“, kteří měli být nejlépe připraveni pro případný boj.
„Byli rozděleni do několika podniků a tam místo výcviku pracovali. To ukazovalo na to, že má režim vážné problémy,“ konstatoval.
Podle historika Tomka během týdnů následujících po událostech 17. listopadu velice rychle „kapitulovali“ i ti, kteří v armádě měli „politické uvědomění“. Skutečná aktivní vůle pro udržení socialismus převažovala jen u malého procenta a tak silový zásah armády ke zvrácení revoluce zůstal nakonec jen přáním několika lidí z nejvyššího velení v čele s ministrem Václavíkem.
„Vystupoval navenek dosti tvrdě a rezolutně. Ale je potřeba říci, že šel na Ústřední výbor a ptal se. Sám by s tanky asi nevyjel. On i lidé z nejbližšího okolí si byli dobře vědomi, že by porušili zákon,“ předpokládá Tomek.
A komunističtí šéfové dobře viděli, co se děje všude kolem – v Polsku, NDR, Maďarsku. Podle něj tak svou dřívější sebejistotu a rozhodnost velmi rychle ztratili a nabízené použití armády nevyužili. „Neměli krytá záda z Moskvy a to podrývalo tu ochotu ke zbraním sáhnout. Možná, kdyby revoluční změny zasáhly jen Československo, kdyby šlo o jediný případ, byli by jistější. Ale to jsou jen spekulace,“ uvedl historik.
Upozornil přitom na prvotní zajímavou rezervovanost ke změnám v Československu i ze strany Západu. „V materiálech CIA byly americké služby velmi opatrné a ne zcela vítaly situaci v tehdejší východní Evropě. Potřebovaly s Gorbačovem dotáhnout základní odzbrojovací obchody a bály se, že takové revoluce by mu mohly doma podrazit nohy, vše se zhroutí a v Sovětském svazu nastane chaos. Věděly, že je tady Jakeš, jak se chová a co od něj mohou čekat. Ale kdo přijde po něm, to byla veliká neznáma a zjevně se toho bály,“ dodal.