‚Vigilant Eagle‘ vzlétl, aneb co může přinést první americko-ruské cvičení

Smyslem cvičení bylo nacvičit spolupráci při simulovaném únosu civilního letounu letícího z Aljašky na ruský Dálný východ. Na americké straně se jej zúčastnily nejmodernější stíhací letouny F-22 Raptor a letoun včasné výstrahy E-3B AWACS, na ruské straně pak bojové stroje Su-27 Flanker, přepadové stíhače MiG-31BM Foxhound a letoun včasné výstrahy A-50 Mainstay.

Jeho cílem pak bylo hlavně zjistit, jako mohou tři jmenované země spolupracovat v boji proti leteckému terorismu. Také z toho je patrné, že přes některé přetrvávající rozpory se vztahy Západu a Ruska zřetelně oteplují, a v této souvislosti se začíná opět mluvit o možnosti budování společné protiraketové obrany. Ruská federace by do takového projektu mohla významně přispět, neboť její moderní raketové systémy či radary včasné výstrahy představují technickou špičku. Současně je ovšem nutno mít na paměti, že se ruská PVO a PRO potýká i s některými problémy a že rozhodování o ní podléhá "neprůhledným" mechanismům v ruské politice, ve které hrají silnou roli i zájmy generality a vojensko-průmyslového komplexu.

Transformace: Nová struktura ruských vojsk
Vojska protivzdušné obrany (známá také jako protivzdušná obrana státu) bývala samostatným druhem ozbrojených sil Sovětského svazu, resp. Ruské federace do 1. ledna 1999, kdy se stala součástí letectva (čili Vojenských vzdušných sil, VVS). Dřívější zvláštní postavení VPVO lze pokládat za důsledek jejich výjimečného významu pro obranu země, což bylo dáno především převahou USA v kvalitě i množství strategických bombardérů. Základním posláním VPVO je obrana významných bodových a plošných cílů na teritoriu Ruska. Z tohoto důvodu jsou jejich zbraně, senzory i velitelské a řídicí prvky buď konstruovány jako statické, nebo jsou umístěny na kolových platformách pro jízdu po silnicích. Jejich dislokace na území Ruska by teoreticky měla zajistit "krytí" celého vzdušného prostoru státu, avšak ve skutečnosti existují v rozložení VPVO (především na Sibiři) poměrně velké "díry".

Dost komplikovaný byl vývoj pozice Vojsk raketové a kosmické obrany (VRKO), tj. systémů antiraket, jež mají zasahovat proti mezikontinentálním balistickým raketám. Do 1. ledna 1998 byla součástí VPVO, posléze však byla přeřazena pod Raketová vojska strategického nasazení (RVSN). Zároveň se pod velení RVSN přesunuly i Vojenské kosmické síly (VKS, tj. zejména družice včasné výstrahy). 1. června 2001 ovšem byly obě tyto složky z RVSN opět vyčleněny a vytvořily samostatné Kosmické síly, pod které nyní náleží družice a radary včasné výstrahy, prostředky ke sledování objektů ve vesmíru, protiraketový komplex A-135 chránící Moskvu a donedávna i protidružicový systém IS-M. Podle současných plánů se však mají Kosmické síly do roku 2016 přesunout do struktury VVS a propojit se s VPVO, aby se pak mohla zformovat jediná integrovaná Vzdušná a kosmická obrana (VKO). Ta by měla zasahovat proti jakýmkoli "létajícím hrozbám" vůči ruskému území, tedy včetně mezikontinentálních balistických raket, hypersonických útočných prostředků či vojenských družic.

Přečtěte si na natoaktual.cz další materiály související s tématem: L. Dvořák: Obama v Moskvě & souvislosti obnovení Rady NATO - Rusko M. Janků: NATO a Rusko - přes Afghánistán k prohlubování vojensko – technické spolupráce? L. Palata: Putin pohrozil a pak pogratuloval Obamovi L. Palata: NATO rok po válce s Gruzií – s Tbilisi i Moskvou L. Tichý: Vztahy EU - Rusko po summitu: 'business as usual'

Kromě jmenovaných struktur, které chrání primárně území Ruska, však existuje ještě "druhá" protivzdušná obrana, a sice protivzdušná obrana vojsk, jež náleží pod ruské pozemní síly. Její systémy jsou zařazeny na různé úrovni jednotek pozemních sil a slouží k jejich obraně přímo na bojišti. V zájmu vysoké pohyblivosti jsou její prvky umístěny na pásových nebo kolových terénních podvozcích, nezřídka obojživelných. Existence těchto "dvou PVO" ovšem přináší i potíže, zejména nekompatibilitu komunikačních a informačních prostředků, což pochopitelně značně komplikuje společné působení. Prokázalo se to mj. během války s Gruzií v roce 2008, kdy protivzdušná obrana vojsk zasáhla několik letadel VVS prostě kvůli "nespolupracujícím" systémům identifikace "přítel-nepřítel". Vzhledem k jinému charakteru úkolů se nebude PVO pozemních sil zařazovat do chystané VKO, předpokládá se ovšem sjednocení komunikačních standardů a zajištění komplementární spolupráce.

Modernizace: Nové zbraňové systémy
Tomu by mohla napomoci i sbližující se technologická a součástková základna, jelikož vývoj a produkce všech ruských zbraňových systémů protivzdušné obrany byly zkonsolidovány pod holding Almaz-Antej, který zajistí veškerou výzbroj pro VKO i PVO pozemních sil. Zařazení nových, výkonnějších raketových systémů je již nezbytné, protože navzdory modernizacím už mnoho starších kompletů nedostačuje požadavkům dneška a nedokáže si poradit mj. s obtížně zjistitelnými cíli ("stealth") či manévrujícími balistickými střelami. Budoucí arzenál VKO má být založen na propojení raketových systémů s překrývajícími se dosahy, jež budou zajišťovat obranu jak proti letounům, tak proti veškerým balistickým zbraním. Konkrétně se má jednat o chystané komplexy krátkého dostřelu Morfej (10 km) a středního dosahu Viťaz (40 km), dále již existující komplex dlouhého dostřelu S-300PMU-2 Favorit (200 km) a právě zaváděný typ dlouhého dosahu S-400 Triumf. S nejnovější řízenou střelou 40N6, jejíž testy byly zakončeny v loňském roce, bude S-400 schopen efektivně napadat téměř všechny létající cíle s výjimkou mezikontinentálních raket, a to na vzdálenost až 400 km.

Nejvýkonnější součástí VKO však má být zcela nový raketový komplet S-500 Triumfator-M, jehož vývoj má být zakončen přibližně do pěti let. Dosud je o tomto systému známo poměrně málo, ale ví se, že má mít dálkový dostřel nejméně 600 km a schopnost napadat všechny cíle, které budou spadat do "zadání" VKO, tedy i mezikontinentální balistické střely, hypersonické zbraně či kosmické prostředky. S-500 tak vystřídá nejen dnešní protiraketový komplet A-135, který proti současným strategickým raketám již nepostačuje, ale i vyřazený systém těles proti družicím IS-M. Z toho je zřejmé, že S-500 bude výkonovým protějškem amerických antiraket GBI, THAAD a SM-3. (Je ale příznačné, že dříve spíše menší podpora S-500 značně vzrostla, když se stal prvním náměstkem ruského ministra obrany Vladimir Popovkin, který dříve velel Kosmickým silám.) Ještě lze dodat, že vedle pozemních raketových kompletů budou do VKO zařazena i letadla včasné výstrahy A-50 a přepadové stíhače MiG-31BM, tj. právě typy, které se zúčastnily mezinárodního cvičení Vigilant Eagle.

Analogické přezbrojení prodělá i protivzdušná obrana pozemních vojsk. Její arzenál by měly tvořit systémy krátkého dosahu Tor-M1/M2 (12 km), středního dosahu Buk-M1-2, M2 či M3 (45 km) a dlouhého dosahu S-300VM Antej-2500 (200 km). Všechny mají mít kapacity i pro likvidaci balistických střel krátkého, v případě S-300VM až středního doletu. Jediný komplet, který má být zařazený současně ve výzbroji VKO i PVO pozemních sil, bude typ pro blízkou obranu Pancir-S1; ten na jednom podvozku propojuje kanony i rakety a měl by fungovat jako "sebeobrana" v blízkosti postavení výkonnějších komplexů. Navíc se předpokládá, že se brzy dostanou do výzbroje i některé energetické zbraně. Značka Almaz-Antej uskutečnila úspěšné testy mobilního protivzdušného laseru, jenž by mohl (podobně jako chystaná americká zbraň MTHEL) poskytnout ochranu pozemním silám na krátké vzdálenosti, a již před několika lety bylo vyvinuto mobilní mikrovlnné "dělo" Ranec-E.

Kooperace: Nový mezinárodní rozměr
Výjimečná geografická pozice Ruské federace a její současné geopolitické ambice se odrážejí v dlouhodobých snahách "internacionalizovat" soustavu protivzdušné obrany. Již v roce 1991 při vzniku Společenství nezávislých států se předpokládalo propojení národních soustav PVO; právě z toho důvodu byl odsouhlasen také společný systém odlišení "přítel-nepřítel" Parol, ale jak ukázaly zmíněné incidenty při válce s Gruzií, jeho zavedení zatím plně nezvládlo ani samo Rusko. Nyní už se SNS považuje de facto za nefunkční, avšak přece jen se povedlo vybudovat společné velení ruské a běloruské PVO. Moskva to však zjevně chápe pouze jako začátek a za dlouhodobý záměr pokládá vybudování společné protivzdušné obrany v Organizaci kolektivní bezpečnostní smlouvy (ODKB, anglicky CSTO), jejímiž členy jsou kromě Ruska a Běloruska Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán.

Integraci PVO v rámci ODKB lze považovat za projev ruské snahy "pojistit si" bezpečnost ve své "sféře zájmů". Zcela jiný charakter však mají úvahy o možném propojení protiraketových obran Ruska a USA (resp. NATO). Objevují se samozřejmě již řadu let, ale oteplování vztahů Západu a Ruska v poslední době jim dává mnohem konkrétnější a reálnější podobu. Je známo, že USA několikrát vyzvaly Moskvu ke spolupráci v této oblasti a že Rusko nabídlo část svých kapacit k dispozici Americe. Po čistě technické stránce by taková integrace byla určitě možná; ruské komplety raket země-vzduch už přece vlastní nebo hodlá koupit řada států NATO (např. Slovensko, Řecko či Turecko) i dalších prozápadních zemí (jako je Saúdská Arábie nebo Jižní Korea) a ukazuje se, že napojení na prvky velení a řízení západní produkce neznamená nějaký velký či nepřekonatelný problém. Z tohoto hlediska si tedy lze celkem snadno představit např. propojení na úrovni radiolokátorů včasné výstrahy; taková síť radarů USA, NATO a Ruska by mohla "hlídat" téměř celou severní polokouli. 

Přečtěte si další původní materiál Lukáše Visingra pro natoaktual.cz: Perspektivy ruského námořnictva? Letošní rok mnohé napoví

Naprosto jinou otázku ale představuje politická vůle k takovému kroku. Je zjevné, že na obou stranách existuje ochota ke spolupráci, což potvrdil mj. podpis nové smlouvy START; během jednání o této dohodě se rovněž diskutovalo o spolupráci v oboru protiraketové obrany. Ale je současně zřejmé, že na obou stranách existují i síly, jež sledují konfrontační politiku a vnímají druhou z mocností spíše jako "soupeře", ne-li dokonce "nepřítele". Stačí připomenout některé výroky amerických ultrakonzervativních politiků či ruských generálů. Navzdory tomu se však ruský prezident Medveděv nedávno vyjádřil v Dumě, že hlavními partnery Ruska v soudobém světě mají být USA a EU. Vůli ke spolupráci prokazuje i uvedené společné cvičení NORAD a VPVO, které skončilo úspěšně. Otázkou zůstává, zda se toto navázané partnerství bude nadále rozvíjet a zda se rozšíří i do oblasti strategické protiraketové obrany. Technicky to jistě možné je a z vojenského hlediska by to pravděpodobně bylo žádoucí, finální rozhodnutí však zůstává na nejvyšší politické reprezentaci (super)velmocí.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisů ATM a Střelecká revue