Po oficiálním obnovení plnohodnotných vztahů mezi Alianci a Kremlem, zmražených vloni kvůli rusko-gruzínskému konfliktu Moskva zahájila na Kavkaze rozsáhlé vojenské cvičení, které skončilo včera, v den první historické návštěvy Baracka Obamy coby šéfa Bílého domu v Moskvě.

Další událostí pak byla nečekaná změna postoje kyrgyzské vlády, jenž umožnila využívaní základny v Manasu pro potřeby amerických jednotek operujících v Afghánistánu a jejíž ztráta by pro Pentagon znamenala velké potíže.

Jak přimět Gruzii k míru
Tak znovu znějí první hodnocení opravdu rozsáhlého vojenského cvičení, které probíhalo v několika jihoruských oblastech v uplynulých dnech v těsné blízkosti „měkkého podbřišku Ruska“, máme-li užít frekventovaného historického pojmu pro kavkazský prostor.

Obava, již vyslovila řada světových analytiků, totiž že podobné cvičení předcházelo i loňskému ruskému vpádu do Jižní Osetie a že by se tento scénář mohl opakovat, možná na první pohled vypadá poněkud divoce, ale faktem je, že v akci se ocitlo 8,5 tisíce vojáků a důstojníků, 200 tanků, 200 děl všech ráží a na 450 dalších vojenských vozidel. Přestože nový útok proti této zakavkazské postsovětské republice se zdá málo pravděpodobný (už proto, že dnešní Gruzie jen sotva zavdá podobně vděčnou záminku jako loni, kdy se gruzínský prezident Saakašvili rozhodl vrátit Jižní Abcházii do lůna Gruzie silou), masivní manévry tohoto druhu jsou přesto na pováženou. Pokusme se připomenout, proč.

Za prvé: Cvičení (ač dávno plánované) přišlo těsně po zasedání Rady NATO-Rusko, která po jedenácti měsících obnovila spolupráci mezi největší zemí světa a Severoatlantickou aliancí, přerušenou právě po ruské intervenci v Jižní Osetii. Střízlivá hodnocení summitu na Korfu jasně naznačují, že v nejlepším případě šlo jen o oboustranný projev něčeho, čemu bychom snad mohli říkat dobrá vůle, a o obnovení dialogu. Celé setkání tak mělo ráz vyloženě deklarativní, protože kupříkladu možnost řešení tzv. zmrazených konfliktů v Náhorním Karabachu, v Podněstří i jinde (o odtržení Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie ani nemluvě) nemohlo být a také nebylo řeči.

Za druhé: Cvičení skončilo 6. července, tedy přesně v okamžiku, kdy na svou první návštěvu Ruska v úřadu amerického prezidenta přijel Barack Obama, ruským partnerům soustavně nabízející další razantní snížení stavu jaderných zbraní na obou stranách.

Když si uvědomíme, že ruské cvičení je bezesporu odpovědí na podobné západoevropské a americké manévry, které se před měsícem (pravda, beze zbraní) odehrály na gruzínském území, jen těžko lze takovýto krok označovat z ruské strany za vstřícné gesto; spíš to vypadá na jakousi furiantskou virtuální konfrontaci, za což Moskvu rozhodně chválit nelze. Ostatně známý americký politolog polského původu Zbigniew Brzezinski před pár dny pro ruský internetový portál gazeta.ru prohlásil, že reálné zlepšení rusko-amerických vztahů v nejbližší době lze očekávat jen těžko.

Za třetí: Rusko ústy prezidenta Medveděva na Korfu už poněkolikáté navrhlo „novou globální bezpečnostní architekturu“, která by zahrnovala území od ruského Vladivostoku až po kanadský Vancouver. Důvod je jasný a od počátku 90. let se z ruské strany neustále opakující: Moskva považuje zánik Varšavské smlouvy i své sféry vlivu ve východní Evropě v situaci, kdy NATO existuje dál, za krok ze strany Západu bezpečnostně asymetrický a pro sebe nepřijatelný. Severoatlantická aliance je však bezesporu útvarem funkčním a fungujícím a zároveň zárukou více než půlstoletého míru na starém kontinentu. Usilovat o její zrušení je proto z ruské strany snaha vyloženě marná.

Dialog hluchých
Rusko muselo v posledních letech čelit ještě jedné hrozbě, což bylo významné posilování amerického vlivu především ve středoasijském regionu, a to s ruským souhlasem, protože se tak dělo v rámci jednotného antiteroristického usilování po 11. září 2001. Tehdy prakticky ve všech středoasijských zemích vznikly základny, z nichž se vedly přímé americké a spojenecké vojenské operace a zároveň byly zásobovány jednotky, které v Afghánistánu potlačovaly talibanský režim a pátraly po Usámovi bin Ládinovi. Moskva vynaložila hodně úsilí (a také peněz), aby americké spojence v protiteroristickém boji ze střední Asie zase vystrnadila. Nepodařilo se to ovšem například v případě letecké základny Manás nedaleko kyrgyzské metropole Biškeku.

Tamní parlament sice (zřetelně inspirován ruskou půjčkou) odhlasoval, že Američané budou do půl roku muset Manás opustit. Před pár dny si to ale Kyrgyzové zase rozmysleli, čímž Moskvě rozhodně radost neudělali…

Všichni čekali, jaký význam bude mít Obamův moskevský projev a zda bude stejně významný jako projev káhirský či pražský. Kdo řeč současného amerického prezidenta na Nové ekonomické škole v Moskvě (která se ovšem v ruském kontextu jmenuje Ruská ekonomická škola) sledoval, samozřejmě zjistil, že se nic nového nedovídá. Zajímavé bylo, že se Obama pokusil oslovit mladé vzdělance, kteří představují jinou generaci než je Putinova a Medvedědova… Je to běh na dlouhou trať, ale něco by z něj vzejít mohlo – tím spíš, že jiná možnost vlastně není.

Rusko i USA každém případě nadále pokračují v klasickém dialogu hluchých, který je možná lepší než mlčení a separace, ale dobrý a konstruktivní v této podobě rozhodně taky není. Jedno důležité konstatování na závěr: Kdyby se současné Rusko cvičením v kavkazské oblasti opravdu chystalo k novému vojenskému zásahu proti Gruzii, tento zásah by opravdu přišel a ze strany NATO podobně jako loni opět zůstal bez faktické odezvy, nutně se nabízí paralela s jiným tvrdě autoritářským státem Evropy v minulém století, který také neustále expandoval a přesto se nedočkával rázné odpovědi. Pevně věřme, že tato paralela zůstane i nadále jen hypotetická.

Libor Dvořák
Autor je komentátorem Českého rozhlasu 6