V tomto případě by se jednalo o provoz civilních vrtulníků ruské výroby, přičemž jak Dmitrijev, tak jeho zástupce Vjačeslav Dzirkaln hovoří o nasazení v dlouhodobém horizontu, stejně tak jako o průběhu samotného jednání.

Zdánlivě nepodstatnou zprávu je však nutné vnímat v širším kontextu sbližování Ruska, NATO a jeho členů a také podmínek a specifik operačního prostředí, ve kterých probíhá mise v Afghánistánu. V neposlední řadě je potencionální ruské angažmá v Afghánistánu možné chápat i z hlediska setkání strategických zájmů obou celků – Ruska v otázce zajištění vlastní bezpečnosti, NATO z hlediska ulehčení nákladů, nejen materiálních, spojených s působením v Afghánistánu.

Vzájemné vztahy Rusko – NATO, institucionálně ztělesněné Radou NATO-Rusko, jsou úzce svázány se vzájemnými vztahy Ruska a USA, přičemž oba svazky utrpěly poměrně velké ochlazení po krátkém rusko – gruzínském konfliktu v srpnu 2008.

Již koncem loňského roku však v souvislosti s narůstající četností útoků na zásobovací trasy a terminály ISAF v Pákistánu přišlo první pookřátí vztahů vůči NATO nabídkou vedení alternativních tras přes Rusko a středoasijské republiky. Současně s tím však v březnu došlo k jakési demonstraci vlivu Ruska v regionu v případě udržení americké základny v kyrgyzském Manas, strategickém logistickém uzlu USA v oblasti. Nutno dodat, že otázku existenci základny si lze vykládat jako součást určitého "oťukávání" reakcí obou, nově jmenovaných administrativ jak v Rusku, tak USA, která byla dále rozvinuta v podobě povolení vedení zásobování jednotek USA v Afghánistánu přes území Ruska.

Spoluprácí s NATO v Afghánistánu k novým technologiím a modernizaci?
Jak bývalým, tak současným tajemníkem Aliance Rasmussenem byl Afghánistán a řešení tamního konfliktu označen jako prioritní cíl organizace, podobně tak učinil Obama stanovením cílů zahraniční politiky. NATO však není pouze USA, nýbrž i evropské země, které jsou zároveň členy EU a hrají velmi důležitou roli v ruské zahraniční politice. Relevance Afghánistánu tak již do určité míry překračuje regionální rámec a je povyšována na globální úroveň, a to nejenom z hlediska dnes již více méně překonaného konceptu "globální války proti terorismu". Položme si však otázku, co Rusko nabídkou spolupráce v Afghánistánu sleduje.

Ve vztahu k Evropě obecně panuje v Rusku určitá obava z hlediska projektu Nabucco, čímž by Rusko ztratilo podstatný vliv na energetickou situaci EU. Sekundárně, ve vztahu k energiím, při poklesu světových cen ropy poklesla logicky i ruská ekonomika, přičemž dalším poměrně významným odvětvím je již od časů Sovětského svazu obranný průmysl. Jak dokazují poslední vojenské přehlídky a cvičení, ruská armáda, i podle výroků předních státních a vojenských představitelů, chystá markantní modernizaci a restrukturalizaci armády, jejíž významným krokem je restrukturalizace k zajištění interoperability s jinými státy a organizacemi, včetně NATO. Toto přezbrojení tak samo o sobě poskytuje předpoklady pro odbyt výrobků domácího zbrojního průmyslu, nutno však dodat, že nikoliv postačujícího z hlediska dlouhodobé perspektivy jeho rozvoje. Je zde rovněž externí faktor, a to sice Čína se svým progresivně a technologicky se rozvíjejícím zbrojním průmyslem.

Kromě částečné spolupráce s Čínou ve zbrojním průmyslu, omezené kvůli faktické konkurenční podstatě, se Rusko snaží navázat užší spolupráci s Evropou, ve které vidí jednak možné odbytiště zbraňových systémů, ale také v podstatě jediný v současnosti dostupný zdroj technologií, přičemž o tuto problematiku zajímajícím se čtenářům jistě neunikla zpráva o účasti Ruska na francouzském projektu vrtulníkové lodi třídy Mistral.

To je ovšem pouze počátek užší vojenské spolupráce, která se týká mimo jiné i akvizice francouzských noktovizorů a technologických prvků letounu Su – 30, jež by mohl být předmětem chystané akvizice indického letectva. Západní technologií, vzhledem k orientaci Indie, by se tak relativně zvýšila jeho šance na úspěch. Ve vztahu k vrtulníkům, jichž je v Evropě nedostatek, je tu i společný zájem Francie a Německa na modernizaci těžkých dopravních vrtulníků Mi – 26, které se poměrně dobře osvědčily v Afghánistánu ve službách ukrajinských, moldavských a ruských transportních společností.

Stručně řečeno, ruská technika je stále na relativně dobré technické úrovni. Co ji ovšem chybí, je potřebná technologie a další inovace. Právě to a fakt, že se používáním moderních technologií zvýší konkurenceschopnost a prodej ruské techniky, vytváří předpoklady pro rozvoj užší spolupráce mezi Ruskem a členskými zeměmi NATO. Nutnost modernizace alespoň části ruské armády pak činí otázku získání západních technologií poměrně aktuální. 

Přečtěte si na natoaktual.cz další materiály související s tímto tématem: L. Dvořák: Obama v Moskvě & souvislosti obnovení Rady NATO-Rusko M. Romancov: Rusko bude i po summitu NATO asertivní

V neposlední řadě je zde nutné zmínit faktor ruské techniky ve výzbroji armád členských států Aliance, od SRN přes Českou republiku, Polsko, Slovensko až po Chorvatsko a Albánii, kdy až na výjimky bývá tato technika stále ceněna na velmi dobré úrovni, zejména co se týká vrtulníků Mi - 8, resp. 17 a bitevního Mi – 24 a nákladů na jejich údržbu a provoz. Po skončení jejich životnosti bude třeba techniku obměnit anebo modernizovat, což by mohla být opět dobrá příležitost pro ruský obranný průmysl, pakliže dokáže efektivně inovovat, a nutno dodat, že Rusko si očividně tento fakt uvědomuje.

Ruské zbrojovky pravidelně každý měsíc nakupují v prestižních západních časopisech inzeráty, ve kterých se snaží svou produkcí transportních vrtulníků prezentovat.

Praktické dopady pro Afghánistán aneb co tato spolupráce znamená pro NATO?
NATO a členské země se dlouhodobě netají problémy s technickým, materiálním a v podstatě i personálním zabezpečením ISAF v Afghánistánu, přičemž i přes veškeré snahy, jádrem zůstává poměrně nízká interoperabilita systémů jednotlivých členských zemí. Tato propast je ještě větší ve vztahu k budování afghánských bezpečnostních složek (ANSF) a převzetí mentoringu do kompetencí NATO.

Zde je nutné si uvědomit, v jaké oblasti Afghánistán leží a jaká je zde relativně snadná dostupnost zbraní vycházející z ruské, resp. post-sovětské provenience. A ačkoliv jsou jak ANA, tak ANP jako hlavní pilíře těchto složek vyzbrojovány zejména americkými zbraněmi, stále zde figuruje velké množství ruských. Těmi jsou i vrtulníky, kdy ostatně i ČR darovala Afghánistánu několik kusů starých transportních Mi – 17 a bitevních Mi – 24.

Tyto typy transportních vrtulníků, ať už ve službách ANSF nebo aliančních jednotek, se poměrně dobře osvědčily, a to zejména co se týká provozu v náročných podmínkách, způsobech nasazení i z hlediska poskytování palebné podpory. Ruské transportní a bitevní vrtulníky nejsou však využívány pouze ANSF, soukromými společnostmi a post–komunistickými členy NATO, nýbrž v lokálních podmínkách bývají využívány i v rámci jednotek USA nebo Velké Británie, typy Mi – 24 a Mi – 8 především. O zmíněných kvalitách těchto strojů svědčí mimo jiné i vyslání vrtulníkového kontingentu AČR do Sharany v provincii Paktía. Primárním zájmem Aliance je tedy v tomto ohledu interoperabilita a ve světle často zmiňovaného nedostatku vrtulníků také udržení těchto strojů v provozu a případně i jejich rozšíření.

V neposlední řadě je zde prvek zájmu Ruska na zajištění vlastní bezpečnosti, a to jak ve vztahu k islamistickým radikálům, tak pašování drog. V prvé oblasti je to možné napojení na centrum odporu na území severního Kavkazu, přičemž již dnes je známa operativa skupiny čečenských bojovníků v okolí Kábulu. V případě druhého faktoru je to nárůst drogové závislosti na heroinu ruských mladistvých. Faktem také zůstává, že proces distribuce drog poskytuje poměrně bohaté finanční zdroje subverzivním skupinám. Informace, kterými disponují v této oblasti ruské bezpečnostní složky by tak z tohoto hlediska mohly být, i přes jejich stále minimální sdílení, přínosné i pro NATO a členské země.

Zapojení Ruska, ačkoliv se v současné fázi jedná o provoz civilních transportních vrtulníků, tak do jisté míry v této oblasti uleví zátěži vlastních kapacit ISAF. Ve strategické rovině je pak možné hovořit o dalším mezníku spolupráce mezi Ruskem a NATO, které je, slovy ruského ministra zahraničí Lavrova, chápáno zejména jako společenství jednotlivých států. To samozřejmě implikuje fakt, že se Rusko prostřednictvím Afghánistánu a NATO snaží dosáhnout spolupráce s jeho jednotlivými členy.

To doprovází snaha o celkové zlepšování vztahů, byť příležitostně mařená kontroverzními událostmi, jako například nedávné ruské cvičení v Pobaltí anebo "odhalení" výzvědné sítě ruských agentů v ČR. V dlouhodobém horizontu je však, podobně jak si to začíná uvědomovat nejen Rusko, ale i USA a další členské země, nemožné opomíjet vzájemnou existenci a široké možnosti vzájemné spolupráce, kdy Afghánistán je spíše dílčí oblastí spolupráce než jejím cílem.

Martin Janků
Autor je studentem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně
a působí na Hlavním velitelství vojenské policie