Bohužel po dvanácti měsících vidíme do značné míry opačný stav. Jak NATO, tak celý Západ si přeje na gruzínskou krizi zapomenout, ruští agresoři a okupanti nejen oslavují, ale jak bylo slyšet v projevu prezidenta Dmitrije Medveděva i Gruzii dále vyhrožují. Rusy okupované oblasti Jižní Osetie a Abcházie se staly loutkovými státy de facto připojenými k Ruské federaci (Rusko téměř všem zdejším obyvatelům rozdalo ruské pasy a ruské občanství).

Aliance i Spojené státy se po roce "chladných vztahů" vrací k vojenské spolupráci s Moskvou. Gruzie i Ukrajina jsou od členství v NATO nejméně stejně daleko, nebo ještě dál než rok předtím.

Západ v čele s USA už viditelně rezignoval na obnovu předválečného stavu a snaží se alespoň udržet samostatnost a prozápadní orientaci "zbytkové Gruzie" a nezávislost a územní celistvost z mnoha pohledů daleko zásadnější Ukrajiny (kde na Krymu hrozí podobný scénář jako v Jižní Osetii). Demonstrací Aliance nedopustit ruskou okupaci celé Gruzie se stalo květnové cvičení NATO, jež bylo uskutečněno přes velké protesty Moskvy (a odřeknutí účasti několika zemí, které se ho měly původně účastnit). Ze strany USA, nejdůležitějšího člena Aliance, pak výrazem podpory Tbilisi bylo podepsání bezpečnostní dohody na konci minulého roku odstupující administrativou George W. Bushe, ale i návštěva viceprezidenta Joe Bidena před několika týdny, která potvrdila progruzínskou pozici nové administrativy Baracka Obamy.

Devizou a nadějí Gruzie je strategická poloha
Štěstím pro Gruzii v tomto smyslu je, že jak pro Spojené státy, tak pro Evropskou unii má i její současné, Rusy neokupované, území strategický význam, a to v klíčové otázce plynovodů a ropovodů ze Střední Asie na Západ. Proto si Západ i z tohoto důvodu nemůže dovolit Gruzii ztratit, protože pak by Evropská unie byla v energetickém smyslu už definitivním rukojmím Ruska. A to už několikrát ukázalo, že neváhá použít dodávky energetických surovin k politickému a ekonomickému nátlaku.

Vraťme se však o rok zpět, abychom si připomenuli, co se vlastně v Gruzii stalo. To nejpodstatnější musíme konstatovat hned úvodem. Gruzínská válka nevypukla před rokem – začala na začátku devadesátých let a už tehdy byly Jižní Osetie a Abcházie fakticky odtrženy od Gruzie za pomoci Moskvy – v případě Abcházie to bylo doprovázeno vyhnáním statisíců Gruzínců z Abcházie. Podobně se Rusko ostatně chovalo i v Podněstří a v Náhorním Karabachu.

Od té doby Rusko finančně i vojensky drželo separatisty nad vodou – byť svoji vojenskou přítomnost krylo pod názvem "mírových sil". Ekonomicky zajímavá Abcházie se svými nádhernými letovisky byla navíc téměř skoupena ruskými podnikateli.

Celý loňský rok extrémně rostlo napětí a separatisté s podporou a účastí Moskvy provokovali neustále konflikty s gruzínskými silami. Gruzínský prezident Michail Saakašvili počátkem srpna ztratil nervy a chtěl předejít definitivnímu odtržení alespoň Jižní Osetie jejím obsazením a znovupřipojením ke Gruzii, jejíž součástí nikdy de iure nepřestala oblast být.

Odpovědí, připravenou a se separatisty předem domluvenou, byla blesková masivní invaze Rusů. Jen tlak Západu zabránil Rusku okupovat celou Gruzii, z některých oblastí za hranicemi Abcházie a Jižní Osetie se ale Rusové v rozporu s mírovými dohodami uzavřenými pod patronací EU nestáhli dodnes. V Jižní Osetii a Abcházii pak Rusko umístilo dvě nové základny, celkem s více než 7 000 vojáky a těžkou technikou.

Gruzii, výzbroj jejíž armády byla Rusy plánovitě zničena, chce Moskva zabránit ve znovuvyzbrojení (USA je přes masivní finanční pomoc Gruzii dosud nedodaly) a snaží se také destabilizovat tamní politickou situaci. Prezidenta Michaila Saakašviliho a jeho vládu označuje Kreml za válečné zločince, proti Gruzii vede masivní propagandistickou válku jak v Rusku, tak i v zahraničí. Především v západní Evropě nikoli bez úspěchu.

Budoucí vztahy NATO – Rusko – Gruzie jsou důležité pro budoucnost Aliance
Přitom z dlouhodobého strategického hlediska je okupace Jižní Osetie a Abcházie a vytvoření loutkových států pro Rusko velice problematickou záležitostí. Moskva se znedůvěryhodnila v celém postsovětském prostoru – svědčí o tom mimo jiné to, že kromě Ruska žádný postsovětský stát separatistické státečky neuznal, což je obrovský neúspěch Kremlu.

Změna hranic v kavkazském regionu, kde žijí desítky neruských národů, je pro Rusko velice nepříjemným precedentem. Vojensky Rusko nedosáhlo okupací žádného úspěchu, jen zakonzervovalo stav, který v Jižní Osetii a Abcházii panoval poslední dvě desetiletí a byl invazí a následnými kroky jen potvrzen.

Aliance stojí v souvislosti s výročím gruzínské krize před velkou výzvou. Z mnoha ohledů chce a svým způsobem musí (i kvůli afghánské operaci) obnovit vztahy a spolupráci s Ruskou federací.

Zároveň ale nesmí ztratit Gruzii a Ukrajinu a dopustit, aby bylo Rusko, jako agresor a okupant, "odměněno". Přitom musí hledat v celé otázce konsenzus za situace, kdy se názory, jak na gruzínskou krizi i spolupráci s Ruskem mezi členy Aliance, velice různí.

Úspěšné vyřešení tohoto úkolu (a odvrácení Ruska od podobných akcí) přitom není ničím menším, než jednou z podmínek dalšího rozvoje Aliance. Rozvoje, v němž postsovětský prostor a současně spolupráce s Ruskem hrají zcela klíčovou roli.

Luboš Palata
Autor je redaktorem Lidových novin,
v Jižní Osetii pobýval jako válečný reportér týdeníku Respekt už v zimě roku 1991