Současný poválečný vývoj Iráku vybízí k různým hodnocením. Na jedné straně stojí relativně úspěšné volby, jež však nebyly korunovány sestavením vlády, a neutuchající snahy o obnovu iráckého hospodářství. Na straně druhé provází přítomnost cizích ozbrojených sil v Iráku nejen četné atentáty a sebevražedné útoky, ale i mnohé skandály ohledně týrání iráckých zajatců. Jedna z největších podobných afér se odehrála právě ve zmíněném vězení Abú Ghraib poblíž hlavního města Bagdádu. I do té byly soukromé armády zapleteny.

Co vlastně jsou zač ony soukromé armády? Například Peter W. Singer z renomovaného the Brookings Institution charakterizuje dnešní soukromé vojenské společnosti (private military companies, PMC) jako reprezentanty evolučního vývoje soukromých aktérů ve vedení vojenských operací. Současné PMC mají podobu moderních korporačních seskupení, jsou hierarchicky strukturované a organizované, jsou napojeny na silné vnější finanční zdroje, jsou úzce integrovány a oficiálně registrovány a soutěží spolu v podmínkách mezinárodního „trhu“.

Moderní PMC rekrutují své zaměstnance z řad vojenských profesionálů, kteří disponují odpovídajícím výcvikem a zkušeností. Nejčastěji jim v době nástupu do PMC bývá kolem 40ti let. PMC poskytují též mnohem širší spektrum nabízených vojenských služeb nejrůznějším klientům. Organizační sdružování, reprezentované vznikem PMC, nejen že odlišuje moderní soukromé vojenské firmy od dřívějších žoldáků a společných vojenských podniků, ale nabízí i značnou efektivitu a schopnosti. Někdy však bývá nasazení PMC hodnoceno pouze pozitivně.

Ačkoliv by se zaměstnanci PMC měli snažit o dobré jméno firmy a jednat dle mezinárodních standardů a norem jakou je Ženevská konvence, ne vždy se jim podaří tomuto cíli dostát. Vedle příslušníků americké armády jsou do skandálu kolem věznice Abú Ghraib zapojeni i někteří pracovníci soukromých agentur. Jmenovitě jde o dvě firmy, Titan a CACI, jejichž zaměstnanci se podíleli na výsleších iráckých zajatců, což je ovšem zcela nový prvek služeb PMC a nabízí se otázka, zda se stále ještě jedná o PMC či jakousi privatizaci vojenských zpravodajských služeb.

Jinak bývají dobře hodnoceny finančně efektivní a relativně politicky přijatelné aspekty využití PMCs, o nichž se hovoří o jako druhém nejsilnějším kontingentu v Iráku. Jmenovat lze angažmá britské ArmorGroup v Iráku, kde se firma podílí na zajišťování bezpečnosti země více než 1 400 zaměstnanci. V Iráku je aktivní i francouzská Groupe EHC, jejíž padesát zaměstnanců zajišťuje bezpečnost nevládních organizací, skladů humanitární pomoci, atd.

Dnešní Irák hostí podle různých zdrojů údajně přes 20 tisíc zaměstnanců (většina z nich jsou Iráčané) několika desítek soukromých, zde převážně bezpečnostních, firem. Mezi nimi najdeme Global Risk Strategies, Blackwater Security Consulting, Control Risks Group a další společnosti, nezřídka i sídlem firmy domácí irácké firmy. Jejich činnost se skládá především z ochrany konvojů s humanitární pomocí a jinými náklady, ochrany budov i osob, zvláště zahraničních diplomatů a vysokých domácích i zahraničních představitelů, a také se podílí na výcviku iráckých bezpečnostních složek.

Soukromé vojenské společnosti mají jistě svou budoucnost, snad bude provázena co nejmenším množstvím zločinů, jako byl Abú Grhaib, z čehož však nelze zřejmě nikdy vyloučit ani tradiční ozbrojené síly jednotlivých států.