Nejspornější otázkou ovšem bylo přistoupení dvou zemí postsovětského prostoru, tedy Gruzie a Ukrajiny, k Akčnímu plánu členství (Membership Action Plan, MAP). Pokud nepočítáme pobaltské státy, které nikdy fakticky do postsovětského prostoru nebyly řazeny, jednalo se o možnost vstupu NATO do tohoto teritoria. Je poměrně pochopitelné, že největší odpor vzbudilo možné rozšíření právě v Moskvě, která považuje státy SNS za oblast svých životních zájmů. Právě s ohledem na vlastní privilegované vztahy s Ruskem zaujaly odmítavý postoj k rozšíření i Německo a Francie.
Stejně jako Rusko protestovalo proti rozšíření NATO o obě země, naopak Spojené státy v čele s prezidentem Bushem enormně prosazovaly, aby právě Ukrajina a Gruzie dostaly pozvánku již nyní. Je zřejmé, že USA vedou k tomuto postoji spíše politické motivy než snaha zvýšit bezpečnost ve světě. Pro režimy, které se dostaly k moci po barevných revolucích, je právě úspěch v euroatlantické orientaci jejich zahraniční politiky velmi důležitý a americká snaha jim k tomuto úspěchu pomoci byla více než zřejmá.
Celý problém má ale i jiný rozměr, protože oba státy mají velké vnitřní problémy. V tomto případě mluvíme hlavně o Gruzii, která má doposud nevyřešené územní spory s vlastními odtrženeckými republikami Abcházií a Jižní Osetií. Podobně Ukrajina má i nadále problémy s hranicemi. Největší otázky ale vyvolává vnitropolitická nestabilita obou zemí. Hlavně v případě Gruzie některé kroky jejího prezidenta mohou vzbuzovat pochybnosti o kvalitě demokracie. I s ohledem na dané výhrady budou obě země podrobeny podrobnějšímu zkoumání, které by mělo případné pochybnosti rozptýlit. Datum evaluace bylo stanoveno na prosinec 2008, kdy ministři zahraničí posoudí pokrok obou kandidátů v řešení daných otázek.
Výsledná deklarace tak byla hlavně kompromisem mezi zájmy jednotlivých aktérů. Na jedné straně existovala silná nechuť jít proti nesouhlasu Ruska hlavně ze strany Německa a Francie, na druhou stranu bylo nutné dát státům jistou perspektivu, že jejich snažení není beznadějné. Proto byla zvolena velice pružná formulace, podle které státy NATO obecně podporují aspirace obou států na budoucí členství v organizaci a budou s nimi těsně spolupracovat.
Poněkud překvapivá byla také účast ruského prezidenta Putina na summitu. Zatímco jeho příjezd se očekával, překvapil všechny tím, že se zúčastnil závěrečné tiskové konference namísto ministra zahraničních věcí Lavrova. Nevyslovil sice s rozšířením souhlas, ale slova volená k vyjádření nesouhlasu byla poměrně diplomatická. Nenaplnily se tak hrozby vyslance Ruska u NATO Dmitrije Rogozina ohledně velmi ostrého projevu, který si v ničem nezadá s rok starým projevem Vladimira Putina z Mnichova.
Je otázkou, co udělá závěrečná deklarace se vztahy Ruska a NATO. Zatím se zdá, že byl zvolen model „chytré horákyně“. Na jednu stranu bylo Rusko alespoň dočasně a částečně uklidněno tím, že ani Ukrajina ani Gruzie nebyly přizvány k MAP, na druhou bylo oběma státům dáno dostatečně najevo, že se s jejich členstvím do budoucna počítá. Zjevnou snahou tak bylo zajistit spokojenost pro všechny. Rusko zabránilo rozšíření, Ukrajině a Gruzii bylo potvrzeno, že se s nimi do budoucna počítá, evropské státy zabránily zhoršení vztahů s Ruskem, navíc slib členství pro oba sporné státy neobsahuje žádné závazné datum, a USA se podařilo neztratit tvář a dosáhnout právě oné věty „Gruzie a Ukrajina se stanou členy NATO“. Navíc si USA nechaly „zaplatit“ francouzský nesouhlas příslibem většího angažmá v Afghánistánu.
Otázkou je, zda snaha všechny uspokojit nakonec neskončí všeobecným zklamáním.
Karel Svoboda
Asociace pro mezinárodní otázky