Debaty se zúčastnili Jiří Dienstbier, Vladimír Dlouhý, Jan Fischer, Přemysl Sobotka a Miloš Zeman. Karel Schwarzenberg se omluvil kvůli návštěvě ministryně zahraničí USA Hillary Clinton ve stejný den a zapojil se pouze formou předtočeného videa se zdravicí a odpověďmi na některé z otázek.

Mnohem těžší zkoušce, než byl zmíněný kvíz, však vystavila kandidáty v diskusi mladá studentka otázkou, zda by byli ochotni položit za svoji vlast život. Kandidáti před nevyhnutelnou odpovědí kličkovali jako zajíc v poli při honu myslivců. Ukázala se totiž největší slabost celého pelotonu uchazečů o křeslo hlavy státu: chybějící morální kredit a hodnotový systém, jež by odpověď na tuto otázku dal předem. Václava Havla by se jistě studentka neptala.

V dosavadních debatách prezidentských kandidátů o zahraniční politice podobně existenciální otázka nepadla. Přitom kandidáty už zkoušeli z ledasčeho, takže se jasně vyprofiloval Jiří Dienstbier, který v řadě věcí jako je postoj Česka k Izraeli (měli bychom respektovat stanovisko OSN), vysílání zahraničních misí Armády České republiky či k evropské integraci přistupuje odlišně od dalších kandidátů Miloše Zemana, Jana Fischera, Přemysla Sobotky, Karla Schwarzenberga či Vladimíra Dlouhého.

Na nejtvrdšího euroskeptika si hraje Sobotka, na bezpečnostního jestřába Zeman (česká armáda by měla bojovat s teroristy), Fischer se snaží neurazit nikoho, Schwarzenberg až příliš spoléhá na právě zastávanou funkci a Dlouhý se v zahraniční a bezpečnostní politice alespoň snažil působit expertním dojmem, což mu ovšem nejde tak dobře jako v otázkách ekonomických.

Všech pět kandidátů se shodlo na nutnosti pokračovaní bezpečnostního zakotvení České republiky v euro-atlantických strukturách. Jiří Dientsbier akcentoval pokračování evropské integrace a Vladimír Dlouhý s Přemyslem Sobotkou naopak varovali před posilováním evropských obranných struktur na úkor NATO.

Všichni kandidáti podpořili zachování nadzvukových letounů ve výzbroji českého letectva a také vyjádřili své odhodlání oficiálně navštívit v pozici prezidenta české vojáky v Afghánistánu, což by byla historická návštěva, neboť Václav Havel na konci svého mandátu, ani Václav Klaus v průběhu celých deseti let české vojáky v Afghánistánu nenavštívil.

Lišili se naopak v pohledu na uznání samostatnosti Kosova a přijetí Gruzie do Severoatlantické aliance.

Úřad českého prezidenta doposud fungoval jako jedno ze tří center zahraniční politiky a kandidáti se prozatím shodují, že by rádi tuto tradici porušili tím, že budou s vládou a ministerstvem zahraničí lépe a více spolupracovat. K tomu se během debaty sám přihlásil pouze Jan Fischer (Praha musí mluvit jedním hlasem).

Jen stěží se tomu dá věřit u těch kandidátů, kteří jako Miloš Zeman či Karel Schwarzenberg spoléhají více na neformální roli politika a prezidenta zvláště. Česká ústava v mnoha bodech – například pokud jde o možnost, že by prezident nepodepsal vyslání vojenské mise do zahraničí - ponechává možná až příliš volný prostor k výkladu.

Právě neformální role prezidenta v zahraničně bezpečnostních otázkách byla klíčová u Václava Havla, první hlavy českého státu. Bylo potřeba nasměrovat zemi do Severoatlantické aliance a prokázat, že Praha chce být aktivním členem, což bylo těžké například při operaci v Kosovu, která neměla širší podporu veřejnosti.

Z tohoto pohledu měl Václav Klaus roli značně ulehčenou. Naopak, svoji "neaktivitou", tedy tím, že neprohluboval hodnotové i faktické propojení českého státu s politickým západem, se spíš postaral o stagnaci vztahu České republiky vůči mezinárodně bezpečnostnímu prostředí. I jeho přispěním se z Česka stal v NATO spíš "černý pasažér".

Třetí český prezident by měl obnovit ať už svými slovy či činy debatu o tom, jak Praha může přispět k posilování hodnot, k nimž se jako člen NATO a EU papírově hlásí. Z tohoto pohledu se z početné skupiny oficiálních kandidátů (tedy bez Jany Bobošíkové a Tomia Okamury) nevyděluje zásadně pozitivně ani negativně alespoň v dosavadních debatách nikdo. Rozdílný je jen důraz, který kandidáti na jednotlivá témata dávají.

Tady je právě nejvíc vidět až extrémní evropanství Jiřího Dienstbiera, národovectví Přemysla Sobotky, bezobsažnost Jana Fischera a podle momentální nálady oscilující bodrá všehochuť Miloše Zemana.

Martin Ehl
autor je vedoucím zahraniční rubriky Hospodářských novin