Polsko přišlo o prezidenta, zahynula jeho manželka, celá prezidentská kancelář, vicemaršálkové Sejmu, Senátu, poslanci, ale i takové legendy Polska, jako poslední polský exilový prezident, jedenadevadesátiletý Ryszard Kaczorowski.

Ještě více než polský stát utrpěla polská armáda. Nejlepší armáda přinejmenším střední Evropy přišla v lese u Smolenska nedaleko Katyně po sedmdesáti letech od popravy dvaceti tisíc důstojníků, elity tehdejší polské armády, o svoji elitu podruhé.

Početně ani okolnostmi se to sice nedá srovnat, ale svým významem je to ještě horší ztráta než před sedmdesáti lety. Zahynulo prakticky celé velení polské armády – náčelník generálního štábu generál Franciszek Gagor, nejvyšší velitelé letectva, pozemních sil, námořnictva, speciálních sil, šéf operačního velení. V troskách zahynul i viceministr národní obrany Stanislaw Komorowski, polní biskup generál Tadeusz Ploski a bývalý ministr obrany Jerzy Szmajdziński.

Přečtěte si související texty na nato.idnes.cz: Nejsilnější armáda v okolí? Válčit s Poláky by bylo zničující Polská armáda tragicky přišla o celé velení. Kdo bude řídit vojáky?

V Polsku, kde se zatím v rámci smutku, který na zem padl, nepokládají příliš otázky po konkrétních příčinách neštěstí, se přes smuteční atmosféru už ptají, jak je vůbec možné, že celé armádní velení mohlo cestovat jedním letadlem. Přitom v roce 2008, kdy při havárii letounu CASA zahynulo dvacet vysokých důstojníků polské armády, bylo vydáno doporučení, aby už vysocí důstojníci velení necestovali spolu jedním letadlem. Jenomže to bylo pouze doporučení, nikoli závazné nařízení. Na otázku, proč tedy v prezidentském TU-154 cestovalo celé velení polské armády spolu, mělo ministerstvo národní obrany o víkendu jednoduchou, ale paradoxní odpověď: na pozvání pana prezidenta Kaczynského. Sedmdesáté výročí památky obětí katyňského masakru bylo zřejmě akcí, kde se o účasti, či neúčasti nejvyšších důstojníků polské armády nediskutovalo, protože byla předem dána.

Je lidsky pochopitelné, že každý polský voják chtěl být přítomen a považoval za svou čest být na pietní akci spojené s největší tragédií polské armády.

Nejcennější jsou lidé
"Je to nepředstavitelná tragedie celého polského státu a jeho armády," říká ministr obrany Bogdan Klich. Polská armáda samozřejmě nezůstala bez velení, na místa zahynulých hlavních velitelů nastoupili jejich zástupci, armáda funguje dál. To, co si však v Polsku všichni uvědomují, je vedle obrovské lidské tragedie i obrovská cena, kterou polská armáda za havárii a tragický omyl platí.

Všichni polští velitelé byli v nejlepších vojenských letech, měli za sebou náročná školení na nejlepších vojenských akademiích a za sebou vojenské zkušenosti, které je opravňovali zastávat nejvyšší funkce. Měli zkušenosti z operací na Balkáně, Iráku a Afghanistánu. "Nový velitel potřebuje čas, aby získal zkušenosti. A teď jsou noví všichni," řekl pro agenturu PAP vojenský analytik generál Stanislaw Kozej.

Přečtěte si další původní materiály Luboše Palaty pro natoaktual.cz: Poláci s Patrioty – skutečné rozšíření NATO USA představily "Obamův deštník". Proti Rusku nechrání Východní politika – zásadní polský příspěvek k debatě o nové strategii NATO

Tak obrovská ztráta, s níž se musí vyrovnat polská armáda, otevře možná konečně nejen v Polsku debatu o tom, jak si armáda cení a využívá své nejlepší kádry, do jejichž přípravy a vzdělávání na nejlepších vojenských školách se mnohdy investovali velké prostředky. Zdaleka totiž nejde jen o to, zda spolu cestují, či necestují jedním letadlem, ale mnohdy o to, jak se tito lidé uplatní v armádě a zda o ně mají ozbrojené síly odpovídající zájem. Polská tragedie tak znovu připomněla, jak cenní špičkoví lidé pro armádu jsou a jak těžko je lze nahradit.

V moderní historii nejenom české armády se pro obdobou událost hledá paralela jen velmi stěží, protože zkrátka neexistuje.

Pro českou armádu byla zatím největší tragédie havárie vojenského nákladního vozidla na železničním přejezdu u Prostějova v prosinci 2004. Zahynulo tehdy pět příslušníku české nejelitnější bojové jednoty – 601. skupiny speciálních sil. Pro tuto jednotku bylo velmi složité nahradit pět špičkově vycvičených profesionálů. Jaká pak asi musí náročné ztratit tolik špičkových a zkušených velitelů?

Špičkoví velitelé je totiž to nejcennější, co naše armády mají. Podle toho by se k nim měla armáda a celá naše společnost chovat. Což je nejen memento, ale i výzva.

Luboš Palata
autor je redaktorem Lidových novin