Významně se také rozšířil počet členských zemí Aliance a proces rozšiřování pokračuje, což vyžaduje zpřesnění a zjednodušení rozhodovacích procesů. Rozšířil se operační prostor aliančních sil. Hranice tohoto prostoru, stejně jako hranice počtu nových členů měla by nová strategická koncepce srozumitelně a přesvědčivě stanovit. Tento prostor, jakož i počet členů Aliance, jak mnohokrát zdůrazňoval Václav Havel, neměl by být nekonečný.

Přečtěte si další příspěvky týkající se strategické koncepce NATO od autorů Jiřího Schneidera, náměstka generálního tajemníka NATO Jiřího Šedivého a bývalého náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého ve speciální příloze na natoaktual.cz

Posílení obranné síly EU jako síly paralelní či doplňkové je dlouhodobě řešeným/neřešeným problémem politicky více než citlivým. Nová strategická koncepce NATO se bude muset v této věci vypořádat s mnohohlasem dvojího členství svých členů, kteří prezentují poněkud jiné zájmy jako členové NATO a jiné požadavky pak jako členové EU.

NATO i Západ podlehli iluzi
Také iluze o naprosté neexistenci hrozeb, jež byly do pádu berlínské zdi spojovány s někdejší moskevskou agresivní útočnou koncepcí, jíž NATO a demokratický Západ vůbec po rozpadu Sovětského svazu rád podlehl, ukázala se být problematickou. Nejen že se někdejší očekávání nenaplnilo, ale ukázalo se v mnoha ohledech jako zásadně chybné. Současná ruská politická reprezentace dává zcela otevřeně najevo, že bude všemi prostředky, včetně vojenských, usilovat o obnovu svého vlivu v oblasti, v níž svůj vliv uplatňoval někdejší Sovětský svaz. Zejména po vojenské okupaci dvou gruzínských provincií, nemluvě o zcela otevřených ruských výhrůžkách dvěma členským státům aliance raketovými údery v případě, že budou participovat na americké protiraketové obraně proti případným iránským raketovým útokům či po rozsáhlém ruském vojenském cvičení, jehož cvičným zadáním bylo proniknout vojensky na území dvou členských států NATO, je tato tendence potvrzena řadou faits accomplis. Pominout zajisté nelze ani významnou změnu ruské modernizované obranné doktríny, která opět připouští použití prvotního jaderného úderu v případě ohrožení nedefinovaných ruských národních zájmů a se stejnou argumentací umožňuje použití vojenské síly za hranicemi RF bez předběžného souhlasu parlamentu, pouze na základě prezidentova rozhodnutí. Rusko je také jedinou významnou mocností, která ve své strategii obrany jmenuje explicitně nepřátele svých nedefinovaných národních zájmů. Jsou jimi Spojené státy, na místě druhém NATO a teprve potom mezinárodní terorismus.

Příprava nové strategie je nesporně vojensky i politicky úkol nadmíru obtížný. Zejména v situaci, kdy NATO prostřednictvím svého generálního tajemníka Anderse Fogha Rasmussena spolu s americkým prezidentem Barackem Obamou vytvářejí dojem, že problém Afghánistánu je tak vážný a rozdílný přístup k jeho řešení u jednotlivých členů Aliance je tak významný, že jim připadá nezbytné hledat pomoc v Moskvě. Partnerství, trvale nabízené představitelům režimu, který nás vidí jako nepřítele svých zájmů, nemůže však podle mého soudu vnést do nové strategické koncepce dostatečnou jistotu; jisté znepokojení lze sledovat zejména u těch členů Aliance, kteří mají s nepevností smluvních ruských závazků své zkušenost historické i aktuální. Konečně i otázky bezpečnosti, případně obrany těch zemí, jimž Aliance nabídla členskou perspektivu, nemohou zůstat v nové strategické koncepci bez odpovědí. Bezpečnostní nejistotu Krymu jako součásti Ukrajiny a nepochybně okupaci dvou gruzínských provincií, bude muset nová strategie vzít v úvahu.

Rusko si silnou Alianci nepřeje
Strategická koncepce musí obnovit jistotu, že obranný charakter Aliance je nejen potvrzen, ale posílen. Jasné, věcné, nikoliv jen diplomatickým jazykem vyslovené odmítnutí návrhu obsahově rozbředlé bezpečnostní smlouvy, s níž přichází prezident Medvěděv, je nezbytnou podmínkou věrohodnosti nové strategie NATO. Cílem Medvěděvova návrhu je přece oslabení obranné povahy Aliance. Odmítnutí tohoto návrhu je podmínkou posílení důvěry členů Aliance ve vzájemnou ochotu všech členů v případě potřeby včas a bez otálení aktivovat pátý článek Washingtonské smlouvy, zajišťující společnou obranu každého napadeného člena Aliance. K takovému obrannému jednání ovšem bude nezbytné nalézt dostatek sil nejen vojenských, ale zejména politických.

Další původní materiál Luboše Dobrovského pro natoaktual.cz: Vektorem ruské zahraniční politiky zůstává geopolitika

Výše zmíněné agresivní vojenské aktivity ruského režimu ukazují, že nelze nedbat rizik a hrozeb vyplývajících z politiky současné politické reprezentace Ruska jen proto, že Aliance a Spojené státy musí řešit aktuální problém Afghánistánu. Bezpodmínečné partnerství s někým, kdo nás má za nepřítele, nemůže Alianci přinést žádný věrohodný prospěch. Tak jako nás ohrožují tak zvané asymetrické války, ohrožují nás i asymetrická partnerství. Je povinností politických reprezentací zejména těch zemí, které se teprve po rozpadu Sovětského svazu vymanily z někdejšího moskevského vlivu, aby, opírajíce se o své zkušenosti, upozorňovaly na nebezpečí plynoucí ze zanedbání zde zmiňovaných rizik a hrozeb v připravované strategické koncepci NATO. A povinností veřejnosti těchto zemí pak je rozhodně odmítat pokusy politiků, kteří, jako například Jiří Paroubek nebo Lubomír Zaorálek, zpochybňují nezbytnost plnění našich spojeneckých závazků v Afghánistánu.

Luboš Dobrovský
autor je bývalý ministr obrany a velvyslanec v Moskvě