natoaktual.cz

SPECIÁL: Summit NATO 2021

Vrcholná schůzka spojenců Aliance
14. června v Bruselu

  • natoaktual.cz
  • Zpravodajství
  • Informační centrum o NATO
  • nato.idnes.cz

  • Moskva Varšavskou smlouvu cílila na Evropu, o Mongolsko zájem neměla

    4. července 2016  12:41
    Michael Romancov, Metropolitní univerzita Praha
    Když byla v Praze v únoru 1991 rozpuštěna Varšavská smlouva, celým názvem Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, nikdo netušil, že se již v prosinci téhož roku rozpadne i Sovětský svaz - jedna ze dvou tehdy existujících supervelmocí, duchovní i fyzický tvůrce tohoto zvláštního uskupení „bratrů ve zbrani“.  

    Zasedání Rady ministrů Varšavské smlouvy v prosinci 1981 | foto: Archiv CIA

    Pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě, rozpuštění Varšavské smlouvy, likvidace RVHP a nakonec zhroucení Sovětského svazu - to všechno jsou události, které stály na počátku konce světového uspořádání zrozeného z II. světové války. Po pětadvaceti letech, které od těch událostí uběhly, starý světový (ne)řád ještě stále v hrubých obrysech odolává, ale „konec historie“ rozhodně nenastal.

    Naopak, opěrné pilíře (ne)řádu, který je jeho odpůrci označován za „neoliberálně-kapitalistický“, jsou vystavovány stále sílícímu tlaku. Netušíme, zda (a případně jak dlouho) bude úspěšně vzdorovat, či zda dojde k jeho relativně pokojné transformaci do nějaké nové podoby, která bude lépe vyhovovat pozměněnému poměru sil. Proto je přirozené, že blížící se změnu vnímáme s obavami a nervozitou, mohutně podpořenou proběhnuvším hlasováním o brexitu, a mnozí proto nostalgicky vzpomínají na dobu, která stála na počátku těchto změn, jako na dobu přehlednou a stabilní. Jenže ono tomu tak nebylo.

    Pád Varšavské smlouvy před 25 lety měli Sověti za zradu, vzpomíná Dobrovský

    Přečtěte si rozhovor s bývalým československým ministrem obrany

    Poslední rok, kdy v rámci tzv. socialistického/sovětského bloku, který sám sebe označoval libozvučným označením „tábor míru a socialismu“, věci fungovaly standardním způsobem, byl rok 1987, kdy se vedoucí státníci členských zemí sešli ve Varšavě. V tu dobu se již v Sovětském svazu, do jehož čela se v roce 1985 dostal mladý, teprve čtyřiapadesátiletý, Michail Sergejevič Gorbačov, rozběhly reformy, které nakonec měly způsobit jeho pád.

    Gorbačov, narozený roku 1931, byl jediným ze všech sovětských vůdců, který se narodil v SSSR, všichni ostatní se narodili ještě v dobách ruského impéria. Nezažil tedy revoluci ani občanskou válku a během II. světové, respektive Velké vlastenecké, byl jen malý kluk (na jejím začátku mu bylo deset). Nebyl proto o nic méně bolševikem než jeho předchůdci, ale na rozdíl od nich mu chyběla přímá zkušenost s bojem o život jak ve válce, tak v kontextu stranických čistek. Jeho vztah k „budování a obraně socialismu“ nebyl přímo poznamenán prolitou krví, což však, vedle jeho předchůdců, neplatilo ani pro jeho „partnery“ ze socialistických zemí.

    Suverenita jen zdánlivá

    Organizační a velitelská struktura Varšavské smlouvy formálně členským zemím ponechávala suverenitu, ve skutečnosti byla celá struktura hierarchicky zkoncentrována do jediného místa, jímž byl Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu.

    Bulharský vůdce, Todor Živkov, byl u moci od roku 1954, Gustáv Husák stál v čele československých komunistů od roku 1969, János Kádár vládl Maďarsku od roku 1956, Erich Honecker východnímu Německu od roku 1971. Wojciech Jaruzelski stál v čele Polska „teprve“ od roku 1981, kdy vyhlášením výjimečného stavu nejspíš předešel opakování československého scénáře z roku 1968, ale ministrem obrany byl od roku 1968 a konečně pak Nicolae Ceausescu držel moc v Rumunsku od roku 1967.

    Nejen, že všichni byli podstatně starší (a mnohem konzervativnější) než on, ale každý z nich vládl komunistům (v některých případech se strana nejmenovala komunistická, ale to byl jen technický detail) své země podstatně delší dobu, přičemž se v jejich čele soustředili zejména na potlačování všech pokusů o změnu poměrů.

    Co to bylo za poměry? Všem režimům byla společná ústavně zakotvená vláda jedné strany, jejíž moc se opírala o ozbrojenou sílu armády a policie, které nebyly pod kontrolou formálně existujících parlamentních či soudních orgánů, ale pod kontrolou stranického vedení. Celé velení ozbrojených sil ostatně bylo zároveň součástí nejvyššího stranického vedení. Proto nemůže překvapit, že i když organizační a velitelská struktura Varšavské smlouvy formálně členským zemím ponechávala suverenitu, ve skutečnosti byla celá struktura hierarchicky zkoncentrována do jediného místa, jímž byl Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu.

    Přečtěte si další texty Michaela Romancova pro natoaktual.cz:

    Nejpozději od invaze do Československa a následného vyhlášení tzv. „Brežněvovy doktríny“ bylo všem potenciálním reformátorům jasné, že otěže má v rukou Moskva. Stalinisté a neostalinisté o tom nepochybovali nikdy, a tak tomu mělo být „na věčné časy“. V Politickém poradním výboru, jenž formálně organizaci řídil a byl tvořen nejvyššími stranickými (a státními) představiteli socialistických zemí, o tom nikdo nepochyboval.

    Jelikož Varšavská smlouva, jejíž vznik byl v roce 1955 zdůvodněn přijetím Spolkové republiky Německo do struktury NATO o rok dříve, byla založena s cílem bránit území socialistických států proti možné, respektive předpokládané, respektive nevyhnutelné (nesmíme zapomínat, že celý blok byl řízen ideologií marxismu-leninismu, která odhalila zákonitosti dějinného vývoje) agresi imperialistů, stojí za to věnovat pozornost nejprve teritoriální dimenzi.

    Obrana vlastního území, případně území spojenců, je základním důvodem existence ozbrojených sil a předpokladem existence státu. Sovětský svaz však většině svých spojenců (výjimkou byla Albánie a překvapivě i Bulharsko) ještě před vznikem Varšavské smlouvy, část území sebral! Polsko si Sověti nejprve rozdělili s Hitlerem, aby ho Stalin nakonec přestěhoval o stovky kilometrů na západ (Polákům zavřel ústa tím, že je nejprve přizval k závěrečnému útoku na Berlín a následně územně odškodnil na úkor poraženého Německa).

    Československo přišlo o Podkarpatskou Rus, NDR byla pod kontrolou sovětských ozbrojených sil celá, Maďarsko přišlo o území, které mu jako náplast na trianonskou nespravedlnost poskytlo spojenectví s Hitlerem, zatímco Bulharsko část svých teritoriálních zisků z tohoto spojenectví (jižní Dobrudžu) udrželo. Rumunsko nejprve, podobně jako Polsko, doplatilo na pakt Molotov Ribbentrop, kdy se SSSR zmocnil Besarábie, kterou pak definitivně ztratilo po roce 1944.

    Vstupem do Varšavské smlouvy byly nejenom ozbrojené síly států socialistického bloku, ale i jejich území, pevně připoutány k SSSR. Postupně byla provedena unifikace výzbroje a výcviku, ve všech zemích vznikl rozsáhlý vojensko-průmyslový komplex (řada států pak zbraně prodávala či rozdávala spřáteleným režimům v různých částech světa, čímž podporovaly sovětské globální plány) a jejich území plnilo duální úlohu.

    Už na sklonku II. světové války, nejpozději v listopadu 1944 při jednání s Churchillem v Moskvě, Stalin prohlásil, že SSSR potřebuje svou vlivovou a bezpečnostní zónu, a to zejména v prostoru, odkud nacisté a jejich spojenci v roce 1941 zaútočili. Tvrzení, že z těchto teritorií již nikdy pro SSSR nesmí přijít hrozba, se stalo jedním z evergreenů sovětské propagandy a dnes je znovu uváděno do oběhu v souvislosti s rozšiřováním EU i NATO.

    Vedle role defenzivní však Sověti, právě díky unifikaci výzbroje a výcviku, postupně dokázali své vlastní ozbrojené síly a síly svých spojenců přebudovat do podoby v podstatě stoprocentně mechanizovaných armád, které by byly schopny – plány pro takový případ byly připraveny a výcvik tak byl organizován – provést útok na západ Evropy, směrem k pobřeží kanálu La Manche.

    Mongolsko? Děkujeme, nechceme

    V roce 1969, po sovětsko-čínském pohraničním konfliktu, Mongolsko žádalo o začlenění do Varšavské smlouvy. Organizace sama sebe v článku 9 definovala jako otevřenou pro všechny, kteří mají zájem na udržení míru a bezpečnosti národů, ale Moskva mongolskou žádost odmítla a organizace zůstala omezená pouze na Evropu.

    V těch socialistických státech, které ležely „mezi“ SSSR a západní Evropou, tedy v Polsku, NDR, Československu a Maďarsku, došlo k vybudování skupin sovětských vojsk, které měly útok spojenců podporovat a jejichž důstojnický sbor by měl velení. Ostatně i proto byl hlavním velitelem armád Varšavské smlouvy vždy a pouze některý ze sovětských maršálů.

    Obdobné skupiny byly, mimo strukturu Varšavské smlouvy, vybudovány a udržovány v Afghánistánu a Mongolsku. Ve druhém případě stojí za zmínku, že v roce 1969, po sovětsko-čínském pohraničním konfliktu, Mongolsko žádalo o začlenění do Varšavské smlouvy. Organizace sama sebe v článku 9 definovala jako otevřenou pro všechny, kteří mají zájem na udržení míru a bezpečnosti národů, ale Moskva mongolskou žádost odmítla a organizace zůstala omezená pouze na Evropu.

    Tak to ostatně předpokládal i článek 4 zakládající smlouvy, v němž byla explicitně zmíněna Evropa jako místo a útok třetí strany jako důvod pro zahájení společné obrany. Text smlouvy se, podobně jako v případě NATO, odvolával na článek 51 Charty OSN a v něm zakotvené právo na použití síly za účelem sebeobrany. Členské státy se v takovém případě měly okamžitě začít radit o společném postupu a na základě vlastního uvážení případně použít ozbrojené síly.

    I když se z naší perspektivy logicky a pochopitelně zdá, že nejdůležitější akcí Varšavské smlouvy byl srpnový zásah v Československu, jednalo se, vzhledem k ničivému potenciálu, kterým disponovala, a útočnému plánování, kterému se věnovala, vlastně „jen“ o drobnost. Díky tehdejšímu zásahu dala Moskva nahlas a srozumitelně najevo, jaký prostor je její, a co v jeho rámci (ne)bude tolerovat.

    Sovětský model vládnutí a hospodářského rozvoje byl normou, od které se bylo možné odklonit směrem k ještě ortodoxnějším sovětským zvyklostem (Ceausescu v Rumunsku), ale nikdy ne způsobem, který by připomínal pražské jaro. Sovětský model se však fyzicky, morálně i hospodářsky zcela vyčerpal a pokus o jeho záchranu, který podnikl Gorbačov, ztroskotal.

    V roce 1987, kdy se „stará garda“ sovětských satelitů sešla naposledy, ještě vše vypadalo klidně a přehledně. Za necelé dva roky se však jejich svět zhroutil. Dnes víme, že něco takového nepředvídal nikdo ani na východě, ani na západě. Stabilita sovětského bloku nebyla odrazem bezproblémového fungovaní jeho členských států. Byla projevem totální zmrtvělosti sociálních i hospodářských poměrů, jež bezskrupulózní starci, kteří po desetiletí stáli v jejich čele, dokázali vynucovat a maskovat.

    Domnívám se, že v současném světě je něčím podobným svět arabský, jehož dramatickou proměnu máme možnost sledovat. Tamější elity se u moci držely/drží podobně dlouhou dobu a podobnými prostředky (ostatně řada z nich také budovala socialismus), jako naši tehdejší vůdci. To, co v Evropě proběhlo až překvapivě klidně a bez velkého krveprolití – k tomu největšímu došlo při rozpadu Jugoslávie, která budovala socialismus svým vlastním způsobem – se dnes v arabském světě odehrává jinak, podstatně hůř.

    Klidný průběh změn lze s největší pravděpodobností přičíst na vrub právě Michailu Gorbačovovi, jenž dal zřetelně najevo, že sovětské ozbrojené síly proti opozici a demonstrantům v socialistických zemích nezakročí. Ten z komunistických pohlavárů, který byl v mnoha ohledech relativně nejsamostatnější (a největší stalinista), tedy Ceausecu, krev prolil a není důvod se domnívat, že kdyby k tomu měl příležitost, byl by raději volil osud Asada než Kaddáfího. Jenže Gorbačov byl naštěstí jiný.

    Mnozí by zuřivě protestovali proti označení „naštěstí“, neboť Gorbačova vnímají jako zrádce, kterého kdyby nebylo, svět by si i nadále udržel stabilitu. Jejich častým argumentem jsou Gruzie a Ukrajina, jež se prý zmítají v chaosu právě proto, že se rozhodly směřovat k západu. To, že se Ukrajina a Gruzie očividně potýkají s obrovskými problémy, však neznamená, že tomu tak jinde není. Jejich problémy vyvěrají primárně z nezvládnuté politické tranzice, hospodářské transformace a neodkryté minulosti. V tomto ohledu jsou stejně postsovětské jako všechny ostatní státy někdejšího SSSR, s výjimkou pobaltských zemí, ale o změnu se snaží.

    Ve zbytku vidíme zdánlivou stabilitu, ale například Nursultan Nazarbajev je v Kazachstánu u moci nepřetržitě od roku 1989, tedy od doby, kdy se sovětský blok začal hroutit. V čele Ruska, které způsobem nikoli nepodobným tomu, jakým kdysi SSSR vedl sovětský blok, šéfuje postsovětskému prostoru, stojí již 16 let Vladimír Putin. Zatím vidíme stabilitu, ale jak dlouho ještě? A co bude, až dojde k otřesům? Nezdá se, že by byl na obzoru nějaký nový Gorbačov. S nadcházejícími otřesy tak nejspíš budeme mít možnost zjistit, jak se „správně“ udržuje stabilita.

    Michael Romancov
    autor působí na Metropolitní univerzitě Praha

    natoaktual.cz

    Barista i záchranář u kanónu

    Říjen 2019

    Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

    Dny NATO v Ostravě

    Září 2019

    Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

    Továrna na instruktory

    Červenec 2019

    Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

    Mraky prachu, vedro a léčky

    Červen 2019

    Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.

    Partneři portálu

    NATO PDD iDnes.cz Newton Media