Faktem je, že zahraniční politika Ankary vyvolává v poslední době více otazníků, než jsme kdy byli u Turecka zvyklí. Předně, Turecko mělo dlouhou dobu nálepku země integrované do západních struktur a hájící zájmy Západu (a především USA) v regionu. Turecko takovou pozici víceméně přijímalo v období studené války, ve "zjednodušeném" bipolárním světě nemělo koneckonců ani jinou možnost. Ale ani toto období nebylo bez problémů ve vzájemných vztazích. Rozkol mezi USA a Tureckem v otázce "Johnsonova dopisu" z roku 1964, ve kterém tehdejší americký prezident zpochybnil spojenecké závazky NATO k Turecku, pokud by se ocitlo ve válce se SSSR kvůli Kypru (kyperští Řekové měli v polovině 60. let podporu Moskvy), patří mezi známější případy rozkolu mezi Ankarou a západními spojenci. Méně známou skutečností například je, že prakticky celá 80. léta byly vztahy mezi Ankarou a Tel Avivem sníženy na úroveň charge d´affaires poté, co byl turecký velvyslanec odvolán na protest proti izraelské invazi do Libanonu.
Velké plány a realita 90. let
Do poslední dekády vstupovalo Turecko s nejistotou o své budoucí úloze a Spojené státy s plány na vyplnění mocenského vakua ve Střední Asii a posílení své pozice na Středním východě. Mezi odbornou a politickou komunitou v USA začal sílit názor, že by to právě mohlo být Turecko, které by plnilo úlohu "modelové" země jako katalyzátoru amerických zájmů.
Očekávání se však poměrně brzy projevila jako nereálná, a to nikoli proto, že by tehdejší turecké elity nebyly této myšlence otevřené. V nejistotě, kterou pro Turecko znamenalo geopolitické zemětřesení způsobené koncem studené války - často provázené ozbrojenými konflikty v bezprostřední blízkosti tureckých hranic: Balkán, Jižní Kavkaz, Irák – to bylo do jisté míry světlo na konci tunelu.
Problém byl v kapacitách Turecka – na začátku 90. let relativně chudé země, se silnou vnitropolitickou nestabilitou (životnost vlád v období 1992-1999 byla zhruba jeden rok, na jihovýchodě země probíhala de facto občanská válka) a paranoidním pohledem na úmysly sousedních států. Velké plány skončily jako rozčarování na turecké straně a USA postupně našly samy cestu do zmíněných regionů.
Přesto se pohled na Turecko zásadně nezměnil ani přesto, že se v řadě věcí turecký pohled začal rozcházet s pohledem Washingtonu. Typickým příkladem byla americká politika v Iráku. Koncem 90. let se Turecko snažilo ve vztahu ke kurdským skupinám operujícím v severním Iráku (neboli iráckém Kurdistánu) uplatňovat politiku rozděl a panuj, zatímco USA usilovaly o sjednocení kurdského odporu, jako prostředku ke svržení Sadáma Husajna. V turecké politické kultuře, kde teorie spiknutí mají své místo, se brzy začaly objevovat názory, že USA usilují o odtržení Kurdy obydlené části Turecka za účelem vytvoření samostatného kurdského státu. V tomto smyslu není zase až tak kuriózní fakt, že v řadě průzkumů veřejného mínění byly USA uváděny jako největší bezpečností hrozba pro Ankaru. Nelze říci, že by si tohoto fenoménu nikdo na Západě nevšiml, jen mu nebyla přikládána patřičná důležitost.
Jedním ze základních prvků turecké příslušnosti k Západu je jeho členství v NATO, jehož účelnost po skončení studené války (a tedy ukončení existence SSSR jako bezpečnostní hrozby) byla předmětem nejedné debaty. Nakonec je to právě identita příslušnosti k Západu, která je základním prvkem definující důležitost aliance z hlediska Ankary. Jinak je Turecko spíše konzervativním členem, který by upřednostnil NATO více jako organizaci teritoriální obrany svých členů než organizaci s globálním působením. Jde především o to, že Ankara se brání představě, kdy by byla jako člen nucena reagovat na vyslání hypotetické mise v bezprostřední blízkosti tureckých hranic. Tureckou pozici dále odráží fakt, že je ochotno účastnit se mise ISAF, ale striktně odmítá požadavky na vyslání jednotek s mandátem, který by obsahoval účast v bojových operacích.
Turecká zahraniční politika za vlády AKP
Debata o tom zdali se Turecko odvrací od Západu je neodmyslitelně spojena s vládou konzervativní strany Spravedlnosti a pokroku (AKP) pod vedením Recepa Tayyipa Erdogana. Strana bývá označována jako umírněně islamistická, sami představitelé AKP stranu rádi přirovnávají k islámské obdobě křesťanskodemokratických stran. Pokud ale chceme poznat podstatu tvorby turecké zahraniční politiky, je potřeba zaměřit se na její "mastermind", dlouholetého hlavního zahraničněpolitického poradce premiéra a od května 2009 ministra zahraničních věcí Turecké republiky Ahmeta Davutoglu.
Přečtěte si na natoaktual.cz související zprávy: |
Není s podivem, že tyto aktivity jsou sledovány s podezřením v EU a USA s průvodní otázkou "kam tedy Turecko směřuje"? Taková otázka je logická a zvláštní zároveň. Pokud je EU znepokojena, pak to byl i postoj řady evropských zemí a primárně jejich obstrukce přístupového procesu. Turecko si tak uvědomilo, že přístupový proces se protáhne a vláda AKP nemá velký zájem ztrácet energii pouze na nekonečném příběhu tureckého členství v EU. Jinými slovy, liknavý či odmítavý přístup k tureckému členství motivuje Turecko, aby se poohlíželo jinde. Evropská perspektiva je vzdálená, aniž by nějak hrozilo přetrhání obchodních vazeb a tak jsou probíhající jednání spíše v pozadí jiných zahraničněpolitických aktivit. Na druhé straně žádný představitel současné vlády neřekne, že by přístupový proces ztrácel na důležitosti. Ostatně údaj o cestovních aktivitách tureckých ministrů zahraničních věci (Ahmet Davutoglu a jeho předchůdce Ali Babacan) nesvědčí o poklesu zájmu o tradiční partnery: z 93 pracovních cest jich 47 bylo vykonáno v Evropě a 22 na Středním východě.
Na rozdíl od EU si Washington postupně uvědomil, že mu v případě Turecka poněkud ujel vlak a přístup, kdy Ankara byla pouhým prostředkem zájmů USA v regionu, byl nahrazen situací, kdy je Turecko ochotno a schopno realizovat autonomní regionální politiku. Důkazem byla i cesta Baracka Obamy do Turecka hned po summitech G20 v Londýně, NATO v Köhlu a Štrasburku a EU-USA v Praze, což z ní činilo vůbec první bilaterální cestu nového prezidenta (kromě tradiční zdvořilostní návštěvy Kanady).
Aktuální turecko -izraelské vztahy jako obraz odklonu Turecka?
Odklon Turecka od Západu je zejména v posledním období spojován s krizí v turecko-izraelských vztazích. Průvodními jevy je silná turecká kritika operace "Lité olovo", teatrální výstup premiéra Erdogana z Davosu nebo poslední diplomatická přestřelka, jejímž základem bylo ponižující jednání s tureckým velvyslancem (který byl předvolán na prostest proti vysílání episody v Turecku populárního seriálu "Údolí vlků", ve které agenti Mossadu unášeli turecké děti) v Izraeli ze strany náměstka ministra zahraničních věcí Dannyho Ayalona.
Další související zprávy na natoaktual.cz: |
Turecko má ambici stát se významnou regionální silou a je třeba říci, že z pohledu hlavních hráčů tvořících tureckou zahraniční politiku země taková ambice není v rozporu s případným členstvím v EU. Při naplňování této ambice se boří řada na Západě zažitých představ o Turecku. Obavy, že se Ankara zcela obrátí zády ke svým tradičním partnerům, se však zdá být lichá. Evropský trh pro Turecko stále zdaleka nejdůležitější (EU představuje 46 % exportu a 40 % importu) a Střední východ tento trh nemá potenciál nahradit. Krize ve vzájemných vztazích se vyskytovaly vždy a vždy byly dříve nebo později překonány. Ve skutečnosti je silné Turecko s regionálním vlivem lepší partner Západu (ať už se stane členem EU či nikoli) než nestabilní země s paranoidní zahraniční politikou. To, co se v Turecku děje, je pouze pokus o naplnění ambicí z počátku 90. let, s tím rozdílem, že dnes má Ankara prostředky k dispozici a politickou vůli jich využít.
Michal Thim
autor je hlavním analytikem Výzkumného centra
Asociace pro mezinárodní otázky