ALP tak utrpěla jednu z nejdrtivějších porážek v celé své historii, což je podivuhodné uvážíme-li, že Howard předsedal období ekonomického boomu a nepřetržitého růstu trvajícího celkem 17 let.

Domácí politika: únava Johnem Howardem?
Mezi hlavní důvody Howardovy porážky patří celková únava voličů z jeho vlády a především samotné Howardovy osoby. Mezi příznivci opozice rezonoval slogan „už tě bylo dost, už jdi“. Tato únava byla natolik silná (především v mladší generaci), že jedna volička ALP se nechala po vyslechnutí Ruddova vítězného projevu nevěřícně slyšet, že si právě uvědomila, co znamená Howardův odchod: příchod Rudda.

Zmíněná únava však má i racionální rozměr – osmašedesátiletý Howard se nechal zhruba v polovině volebního období slyšet, že během následujícího období odejde a předá vedení strany tehdejšímu ministrovi financí Peterovi Costellovi. Ten není příliš oblíbeným politikem, zatímco padesátiletý Kevin Rudd přišel s řadou čerstvých nápadů a na voliče tak působil jako svěží vánek v dlouho zatuchlé místnosti australské politiky.

Zároveň však v řadě témat zůstává spíše konzervativní a na rozdíl od svého předchůdce, který vedl ALP do voleb v roce 2004, tak voliče příliš nevystrašil. Jedenáct a půl let nepřetržité konzervativní vlády navíc znamená, že silná mladá generace nikdy nezažila levicovou vládu s vysokými daněmi, 25% úročením hypoték a zadlužením země. Samotná LPA se během Howardova vedení posunula výrazně doprava od středu, čímž se stala méně přitažlivou pro klíčovou část nerozhodnutých voličů. 

Na poli domácí politiky se volební diskuse točila kolem několika klíčových témat: vzdělání, zaměstnaneckých práv a částečně otázka nelegálních imigrantů. Kevin Rudd si byl vědom Howardovy převahy v ekonomické oblasti, což bylo hlavní téma jeho volební kampaně. Howard varoval před svěřením odpovědnosti do rukou nezkušeného týmu a plíživou mocí odborů. Rudd však byl velmi obratný ve vytváření vlastního image, ve kterém se od odborů distancoval („já, nikoliv parlament, bude sestavovat vládu“) a obklopil se týmem lidí vybraných na základě jejich schopností, nikoliv míry vlivu.

Nazval se „fiskálním konzervativcem“ a váhu tomu dodal střídmostí ve výši předvolebních slibů – zatímco Howard ve své kampani přislíbil veřejné výdaje ve výši 9 miliard AUD, Rudd se omezil na čtvrtinu této částky. Důvěru také vzbuzuje jeho dosavadní kariéra jak ve veřejném sektoru, kde měl na starosti dojednávání obchodních kontraktů v Číně, tak v soukromé sféře jako konzultanta KPMG. Howardova varování před svěřením moci do rukou diletantů tak působila nevěrohodně, zejména v době stoupajících úrokových sazeb a závratných cen bydlení.

Otázka nelegálního přistěhovalectví sice nebyla hlavním volebním tématem, nicméně poměrně dobře ilustruje propast, která se postupně otevřela mezi Howardovou vládou a voliči. Vzhledem k velmi mladé australské historii se prakticky všichni obyvatelé sami cítí jako přistěhovalci (řada z nich je teprve druhou nebo třetí generací vyrůstající v Austrálii). S pejorativním označením „boat people“ používaným Howardem pro dnešní azylanty se tak mnozí Australané sami identifikují. Howardova velmi přísná politika boje proti ilegálnímu přistěhovalectví je tedy vnímána osobně a vyvolává poměrně emociální reakce.

Zadržovací centra v odlehlých oblastech, kde jsou žadatelé o azyl zavřeni až na dva roky, jsou přirovnávána k věznicím a omezování přístupu médií do těchto zařízení vyvolává spekulace o nehumánním zacházení s jejich obyvateli. Howardova politika nulové tolerance postavená na ochraně národní bezpečnosti a boji proti terorismu působí nelogicky ve světle trvajícího nedostatku nekvalifikované pracovní síly především v zemědělském sektoru. Australští farmáři dlouhodobě volají po zavedení institutu „hostujících dělníků“, který se velmi osvědčil na sousedním Novém Zélandu.

Zahraniční a bezpečnostní politika ve volební diskusi
Na rozdíl od voleb v roce 2001 a 2004, kdy jedním z hlavních témat byla otázka národní bezpečnosti, letos Howard toto téma ve své předvolební kampani nijak nezdůrazňoval. Zdánlivě překvapivé jednání má jednoduché vysvětlení – Howard během své vlády svázal národní bezpečnost velmi úzce se spojenectvím s USA. S poklesem popularity G.W. Bushe vlivem trvajícího konfliktu v Iráku tak poklesla popularita i tohoto spojenectví. Howard byl vykreslován jako „malý americký šerif“ v Pacifiku, vycházely knihy s titulní stranou zobrazující malého Howarda vedle velkého Bushe a popisující Howarda jako Bushovu loutku.

Ruddův příslib stažení bojových jednotek z Iráku (který v kontextu posledních kroků britské vlády není nijak radikální) tak přirozeně nalezl podporu. Na druhou stranu Rudd ponechá v Iráku a oblasti Zálivu nebojové síly a námořnictvo a dále bude pokračovat ve výcviku irácké armády a policie na území Jordánska a Austrálie. To značí trvající podporu americké snaze a irácké vládě – Rudd sám ve svém vítězném povolebním projevu označil spojenectví s USA za centrální bod bezpečnostní strategie; upozornil však, že spojenectví neznamená bezpodmínečnou poslušnost. Účast na operaci v Iráku (Austrálie byla jednou z prvních zemí, která nabídla USA své jednotky) je pro něj největším debaklem australské zahraniční politiky po Vietnamu.

Tyto volby současně prokázaly, že téma globálního oteplování je dostatečně silné na to, aby změnilo jinak poměrně úspěšnou vládu. Globální oteplování bylo největším tématem Ruddovy kampaně. Austrálie byla v době voleb spolu s USA jedinou západní demokratickou zemí, která nepodepsala Kjótský protokol, přičemž v množství emisí na hlavu jsou Australané největšími znečišťovateli na světě. Uvážíme-li, že téměř 60% obyvatel Austrálie žije ve velkých městech, je zřejmé, proč se řada Australanů se doslova styděla za to, jaké místo má jejich země v očích mezinárodní komunity.

Zatímco Howard odmítal přijmout jakákoliv „zelená“ opatření v obavě z neblahého dopadu na australský průmysl (který z velké části stojí na uhlí jak jako zdroji energie, tak jako exportní suroviny), Rudd přislíbil podpis Kjótského protokolu, omezení množství emisí a zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů. Příklon australského voličstva k aktivní politice na poli globálního oteplování je zesílen dlouhým obdobím sucha, které vedlo k velmi nízkému stavu vodních nádrží v Modrých horách, což znamenalo zavedení limitů na používání vody ve velkých městech. Oblíbeným argumentem ekologických aktivistů je hrozba rozšíření horečky Dengui na australské území a zvětšení pouště do dosud úrodných oblastí.

Podpis Kjótského protokolu je však výrazem obecnější snahy ALP obnovit reputaci Austrálie jako uvědomělého člena mezinárodního společenství. Ta v době Howardovy vlády trpěla nezájmem o aktivity v rámci OSN (Howard dokonce přirovnal systém OSN k záchodu) a selháním v ratifikaci řady mezinárodních smluv a dokumentů. 

Zahraniční politika
Oficiální zahraniční politika ALP je postavena na třech pilířích: (1) spojenectví s USA; (2) členství v OSN a multilateralismus; (3) silné zaměření na oblast Asie a Pacifiku. Hierarchie těchto bodů byla předmětem bouřlivé vnitrostranické diskuse, v níž nakonec Kevin Rudd prosadil umístění spojenectví s USA na první místo. Mimo USA má Austrálie nejsilnější vazby s Japonskem, Čínou, Indonésií a Indií; dá se však očekávat, že vzhledem k Ruddovým vazbám na Čínu nahradí tato země Japonsko na druhé pozici.

O skutečném směru zahraniční politiky nové vlády mimo oficiální dokumenty tak může leccos napovědět pozadí jejího premiéra. Kevin Rudd byl kariérním diplomatem v Číně, plynně hovoří mandarínskou čínštinou a během svého působení se soustředil mj. na budování obchodních vazeb v oblasti, která je pro Austrálii největším obchodním partnerem hned po Japonsku. Dá se tedy očekávat změna v přístupu k regionální politice: přestože Howardova vláda se také soustředila na vztahy se sousedními státy, Rudd je kritizoval jako jednostranné, plné tlaku od Austrálie a nekoncepční. Pravděpodobná je větší míra spolupráce a konzultace s vládami sousedních ostrovních zemí a zřetelná koncepce „asijské“ zahraniční politiky Austrálie.

Situaci v tzv. „oblouku nestability“, který se rozpíná podél severního pobřeží Austrálie, považuje Rudd za hlavní bezpečnostní hrozbu Austrálii. V případě zhroucení dalších států ponese Austrálie náklady ve formě vojenských a humanitárních intervencí (jako tomu bylo doposud v případě Filipín, Východního Timoru a Šalamounských ostrovů), zvýšeného přílivu uprchlíků a následného rozšíření nakažlivých chorob včetně HIV/AIDS a vzniku diplomatického vakua.

V přístupu k bezpečnostním otázkám v sousedství Austrálie Rudd zdůrazňuje propojení ekonomické zaostalosti a následné nestability. Papua Nová Guinea, Fiji, Šalamounovy ostrovy, Vanuatu a Východní Timor spadají do skupiny států, kterou Paul Collier nazval „spodní miliarda“, tzn. země, jež uvízly v některé z pastí spojených s chudobou a na rozdíl od zbytku rozvojového světa zaznamenávají úpadek namísto růstu.

Na pozadí kauzální vazby mezi nedostatkem ekonomického rozvoje a bezpečnostní nestabilitou definuje Rudd zájem Austrálie přivést tyto státy na cestu trvalého růstu. Toho chce docílit skrze program nazvaný Pacifické partnerství pro rozvoj a bezpečnost, zaměřený na základní vzdělání, zdravotní systém, ekonomickou a telekomunikační infrastrukturu, nezaměstnanost, systém mikropůjček, posílení dobrého vládnutí a bezpečnostní spolupráci. Podmínky každého z projektů vyjednají vlády obou zemí na bilaterální úrovni a na jejich provedení bude dohlížet společná komise. Zvláštní partnerský program hodlá Rudd dojednat s Indonésií.

Toto zapojení s sebou ponese výrazné navýšení výdajů na mezinárodní rozvojovou pomoc, Rudd proto podpořil již dříve deklarovaný Howardův plán navýšit podíl oficiální rozvojové pomoci ze stávajících 0,26% na 0,35% HDP do roku 2010 a dále na 0,5 až 0,7% HDP do roku 2015. Jako signál skutečného zájmu o zmíněnou oblast učinil Rudd po cestě z Bali zastávku ve Východním Timoru, kde má Austrálie vojáky po nedávném obnovení násilí po sérii úspěšných vojenských intervencí mezi lety 1999 a 2002, a potvrdil, že jednotka o síle 2000 mužů zůstane na ostrově nejméně do konce roku 2008, ne-li déle.

Druhou zahraniční cestou, kterou Rudd během prvního měsíce v úřadu učinil, byla neohlášená návštěva Iráku, kde navštívil australské bojové jednotky o síle 550 mužů v Talilu a oznámil jim, že budou staženy po ukončení standardního rotačního cyklu, tedy v červnu roku 2008. Setkal se také s iráckým premiérem, aby s ním dojednal obnovení dodávek australské pšenice. Austrálie byla až do roku 2006 největším dodavatelem této obilniny do Iráku, ovšem po vypuknutí skandálu s programem „Oil for food“ vyšetřuje australská pšeničná rada podezření z úplatků režimu Saddáma Husajna ve výši 222 milionů dolarů a Irák mezitím začal importovat pšenici především z USA.

Po cestě z Iráku učinil Rudd zastávku v Kábulu, kde se setkal s prezidenty Afghánistánu a Francie. Na rozdíl od Iráku je nová australská vláda připravena prohloubit svoje angažmá v Afghánistánu, a to jak ve vojenském, tak i civilním sektoru. Nový ministr obrany Joel Fitzgibbon na summitu ve Skotsku kritizoval NATO za neochotu učinit větší oběť a varoval, že NATO může sice vyhrát všechny bitvy, ale stále prohrát válku. Vyzval své protějšky k posílení vojenské i civilní přítomnosti a vyslovil přesvědčení, že mezinárodní společenství se musí připravit na rekonstrukční úsilí trvající nejméně deset let. Austrálie je se svým kontingentem o síle 1000 mužů největším přispěvatelem do mise ISAF mezi nečlenskými státy NATO. 

Obrana
Signálem integrovaného přístupu k bezpečnostním hrozbám různorodého charakteru je plánované zřízení Úřadu národní bezpečnosti, jenž by měl být přímo podřízen premiérovi a měl by koordinovat různé složky podílející se na zajištění bezpečnosti v daném sektoru (armáda, bezpečnostní služby, policie, diplomatické aktivity, mezinárodní rozvojová pomoc atd.).

Jelikož ozbrojené síly zůstávají i pro ALP primárním prostředkem zajištění národní bezpečnosti, Rudd se zavázal udržet financování armády na úrovni nastavené Howardovou vládou (tedy cca 22 miliard AUD ročně, tzn. 1,8 % HDP) s reálným meziročním růstem 3%. Zatímco výše obranného rozpočtu tedy nebyla terčem kritiky, ALP vyjádřila pochybnosti o správném využití vynaložených prostředků.

Joel Fitzgibbon ještě v době svého působení ve stínové vládě zveřejnil odhad, že nedávné či současné projekty v hodnotě 13 miliard AUD buď překročily rozpočet, byly financovány ale neprovedeny, nebo visí ve vzduchoprázdnu. Jmenovitě se jednalo o zpožděnou a předraženou dodávku helikoptér Seasprite, zpožděnou modernizaci naváděných střel a překročený rozpočet dodávku obrněných průzkumných vrtulníků Tiger.

Že se nejedná pouze o předvolební rétoriku by mohla dokázat skutečnost, že samotná vládní agentura pro obranný materiál přiznala, že 58 z jejích 204 současných projektů se zpožďuje. Dalším signálem je kritika Howardova ministra obrany a jeho následovníka v čele liberální strany Brendana Nelsona z jeho vlastních řad. Bývalý bezpečnostní expert a současný poslanec LPA Denis Jensen vyzval novou vládu ALP, aby přehodnotila Nelsonovo rozhodnutí o nákupu 24 stíhacích letounů F/A-18 Super Hornet v hodnotě 6 miliard AUD jako překlenovací vzdušné kapacity pro období mezi vyřazením stávajících letounů F-111 a dodávkou letounů páté generace F-35 Joint Strike Fighter (JSF), čímž obnovil svoji dřívější kritiku.  Austrálie je partnerem v projektu JSF a zamýšlí koupit 100 těchto strojů v hodnotě 14 miliard AUD.

Ministr obrany Joel Fitzgibbon již přislíbil revizi rozhodnutí nákupu F/A-18 Super Hornet, které bylo učiněno bez dostatečné studie o potřebnosti překlenovací vzdušné kapacity a jejích případných vlastnostech. Samotný vstup do projektu JSF byl provázen pozastavením probíhajícího šetření o vlastnostech budoucích stíhacích letounů pro australské vzdušné síly.

Přichází obrat v australské politice?
Zahraniční politika levicové vlády Kevina Rudda bude v řadě aspektů velkým obratem od předchozí vlády Johna Howarda. Mezi nejhmatatelnější změny patří podpis Kjótského protokolu, stažení bojových jednotek z Iráku a aktivní politika na poli OSN. Zatímco spojenectví s USA i nadále zůstává klíčovým bodem australské bezpečnostní strategie, v důsledku silnějšího zaměření na Asii budou kroky USA vnímány zejména prismatem jejich vlivu na oblast bezprostředního australského sousedství. Dá se rovněž očekávat posun v obchodních a diplomatických vazbách od Japonska k Číně.

Nová vláda načrtla novou asijskou politiku, která by měla propojit vojenské, diplomatické a ekonomické nástroje do jednotné koncepce. Již nyní přislíbila dlouhodobé angažmá australských jednotek v Afghánistánu, přičemž bude zajímavé sledovat bezpečnostní vývoj v oblasti oblouku nestability, kde Austrálie hodlá uplatnit moderní poznatky vlivu ekonomiky na bezpečnost. Aktivnější role v oblasti však může vyvolat tření v sektorech, které jsou již obsazeny jinými regionálními mocnostmi.

Jaroslav Petřík
Autor v současnosti působí na Australian National University, Strategic and Defence Studies Centre, University of Sydney, Centre for Peace and Conflict Studies.