V první řadě by se asi nic nezměnilo na odchodu Donalda Rumsfelda z funkce ministra obrany. Rumsfeld si v posledních letech kromě nepřátelství ze strany demokratů vysloužil rostoucí kritiku ze strany části republikánských politiků, aktivistů i novinářů a trnem v oku se stal i řadě bývalých a současných  vysokých představitelů amerických ozbrojených sil.  Ačkoliv motivem této kritiky nebyla zdaleka jen válka v Iráku, Rumsfeld se stal v očích svých kritiků zosobněním přístupu k válce, který podle jejich názoru nevedl k vítězství. Jeden z  nich, vlivný republikánský senátor a pravděpodobný prezidentský kandidát John McCain, by přitom v případě, že by si republikáni udrželi kontrolu nad Senátem, nahradil na základě uplatňování pravidel seniority ve funkci předsedy klíčového senátního výboru pro záležitosti ozbrojených sil dosavadního Rumsfeldova spojence Johna Warnera.

Ani lepší republikánský volební výsledek by také nezastavil postupné oslabování vnitropolitické pozice prezidenta Bushe a jeho administrativy. Stejný trend ostatně v minulém století postihl druhé funkční období v podstatě každé prezidentské administrativy a je do značné míry determinován specifickými institucionálními a funkcionálními rysy amerického politického systému (absence tuhé stranické disciplíny, volební systém, vztah administrativy a Kongresu, omezení celkového počtu funkčních období prezidenta, aj.). Pro své strany se tak prezidenti ve druhém funkčním období stávají ve větší či menší míře spíše zátěží než přínosem, což už před volbami postihlo i prezidenta Bushe. Na neochotě republikánů odhodlat se k politicky riskantním krokům ztroskotal v roce 2005 Bushův pokus o reformu sociálního systému ještě dříve, než mohl pořádně začít, zatímco v oblasti zahraniční politiky se čím dál větší počet republikánských politiků snažil distancovat od války v Iráku.

Větší vliv Demokratické strany na zahraniční a bezpečnostní politiku

Vítězství demokratů ve volbách do obou komor Kongresu je významné především v tom smyslu, že jim dalo do rukou řadu dalších nástrojů, jimiž mohou omezit schopnost administrativy formulovat a implementovat konzistentní a na Kongresu relativně nezávislou zahraniční politiku. Nově získaná kontrola nad jednotlivými výbory demokratům umožní bez většího zájmu ze strany veřejností a médií (a tím i bez většího politického rizika) zablokovat pro ně nepřijatelné osoby nominované do vysokých funkcí v administrativě. Čekat lze také zřízení řady nových vyšetřovacích komisí a pořádání slyšení, na nichž budu vysocí představitelé administrativy nuceni svědčit pod přísahou o různých citlivých aspektech jednotlivých politik.

Pokud jde o legislativní proces i díky prezidentovu právu veta zůstává schopnost demokratů prosadit schválení svých návrhů zákonů omezená. Na druhou stranu však demokraté mohou ochromit implementaci jednotlivých politik administrativy (především zahraniční politiky) tím, že na ně odmítnou přidělit potřebné finanční zdroje. I když by se takový postup mohl ukázat jako politicky riskantní, v tom nejhorším případě by mohl pokračující konflikt mezi republikánskou administrativou a demokraty ovládaným Kongresem vyústit v celkovou paralýzu americké zahraniční a bezpečnostní politiky.

Jaké konkrétní změny lze v americké zahraniční politice očekávat?

Demokraté ve volbách do Kongresu využili především obecného pocitu nespokojenosti (nesouvisel jen s Irákem, ale do značné míry i s korupčními a sexuálními skandály představitelů Republikánské strany), sami však ve většině případů nějaké reálné alternativy k dosavadní politice administrativy nepředložili. To sice administrativě prozatím ponechalo prostor pro její vlastní politické iniciativy, avšak aniž by měla jakoukoliv jistotu, že bude schopná je politicky prosadit.

Lze ovšem čekat, že vítězství demokratů významně ovlivní především oblast obchodní politiky a po dobu nejméně dalších dvou let nelze ze strany USA očekávat žádnou významnější iniciativu ve prospěch liberalizace světového obchodu (jedním z nejúspěšnějších volebních témat byl naopak ekonomický protekcionismus). Vzhledem k současným postojům demokratů se v následujících dvou letech nezdá být pravděpodobný ani souhlas Kongresu s případným vojenským zásahem proti Íránu či Severní Koreji (i když v tomto případě by velmi záleželo na postoji veřejnosti k takové akci).

Nejasný zůstává i další osud amerického vojenského angažmá v Iráku. Bez ohledu na volání některých demokratů, aby došlo do šesti měsíců k zahájení stahování amerických jednotek z Iráku, je pravděpodobné, že k nějaké významnější změně americké politiky v Iráku dojde až po zveřejnění zprávy Baker-Hamiltonovy pracovní skupiny (tvořené experty z obou hlavních politických stran). Akceptování alespoň některých jejích doporučení administrativou je o to pravděpodobnější, že bývalý ředitel CIA Thomas Gates, kterého nyní prezident Bush nominoval do funkce ministra obrany, byl také členem této skupiny.

Pokud jde o demokraty, i pro ně by alespoň část pravděpodobných doporučení (hovoří se například o přesunu části amerických jednotek mimo území Iráku nebo o potřebě zahájit jednání k získání spolupráce ze strany Sýrie a Íránu) mohla být přijatelná. Vzhledem k síle protiválečného křídla uvnitř strany však není jasné, zda by demokraté podpořili doporučení, jež by například vedla i k jen dočasnému zvýšení početních stavů amerických sil v Iráku.

Nelze ale ani vyloučit, že se protiváleční aktivisté naopak pokusí přimět své zástupce v Kongresu k ještě razantnějšímu se vymezení vůči politice administrativy. V extrémním případě by pak Demokratická strana jako celek mohla bez ohledu na politickou cenu takového kroku požadovat přijetí závazného harmonogramu urychleného stažení alespoň části amerických jednotek z Iráku a vynutit si jeho plnění neposkytnutím finančních prostředků na další americké vojenské operace v zemi (je pravděpodobné, že „odpuštění“ ze strany veřejnosti by si pak demokraté snažili vykoupit přesunem části stažených jednotek do Afghánistánu). Už průběh procesu schvalování Gatesovy nominace Senátem by přitom mohl naznačit k jaké politice se demokraté v současnosti skutečně kloní a jakou zahraniční a bezpečnostní politiku lze ze strany USA po dobu dalších dvou let očekávat.

Petr Vilímek
autor je interním doktorandem na
Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií
Fakulty sociálních studií
Masarykovy univerzity v Brně