Ačkoli formující se vládní koalice složená z České strany sociálně demokratické (ČSSD), hnutí ANO 2011 a Křesťansko-demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL) ještě svoje oficiální programové prohlášení, s nímž bude žádat o důvěru, nezpracovala, ledacos lze vyčíst už z koaliční smlouvy. A právě v ní je zahraniční a obranné politice věnována až úplně poslední dvanáctá podkapitola v sekci, která se věnuje jednotlivým resortním programovým prioritám.

Toto odsunutí zahraničních a obranných témat na konec vládních programových dokumentů může mít svoje vysvětlení i v relativní shodě, která na těchto tématech panuje mezi většinou relevantních politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně a podílejících se uplynulých 20 let na českých vládách. A i v dnešním složení Poslanecké sněmovny nalezneme subjekty, jejichž názory na zahraničně-politická témata nejsou nijak dramaticky odlišné. Nejvýraznějším odchýlením od většinového názoru na zahraničně-politické směřování České republiky je postoj Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) k NATO. Ač drobné rozdíly lze nalézt i mezi ostatními stranami nebo v jiných oblastech, ve srovnání s otázkami jako například daně, rozpočet, zdravotnictví či důchody jsou to marginálie.

Programová dimenze

V kontextu výše uvedeného není příliš překvapivé, že koaliční smlouva nepočítá v oblastech zahraniční a obranné politiky s žádnými převratnými změnami. Vláda mezi svými prioritami počítá s "aktivním členstvím v Evropské unii a NATO v souladu se zájmy ČR, působením v OSN při odstraňování rizik ohrožujících mezinárodní mír, podporováním rovnoprávné spolupráce mezi národy a zapojením do úsilí čelit mezinárodnímu terorismu". Dalo by se očekávat, že podobnou větu by měla ve svém programovém východisku asi každá vláda, snad až na tu, jejíž součástí by byla KSČM, která by to formulovala určitě jinak, minimálně by vypustila NATO.

Hlavní pilíře zahraniční politiky tak zůstávají již několik let stejné a ani nastupující vláda nechce nic měnit. Kromě zdůrazňování významu členství v EU, kterému se v tomto komentáři nevěnuji, protože se de facto jedná o součást vnitřní politiky České republiky, považují smluvní strany za klíčové "rozvoj dobrých vztahů se sousedními zeměmi", visegrádskou spolupráci a východní partnerství. Specificky se v dokumentu mluví rovněž o významu Německa coby "největšího ekonomického partnera České republiky". Důraz chce budoucí česká diplomacie klást na působení v OSN a k ní přidružených organizacích, rozvojovou pomoc, dodržování lidských, sociálních a ekonomických práv ve světě a na ochranu životního prostředí, na předcházení ozbrojeným konfliktům a řešení sporů mírovou cestou. Za zmínku stojí závazek vlády přijmout v návaznosti na zákon o státní službě i zákon o zahraniční službě. "Jeho součástí bude i podpora špičkové přípravy potenciálních pracovníků z České republiky v institucích EU a v dalších mezinárodních organizacích." Právě malý úspěch při prosazování Čechů do vysokých pozic v mezinárodním společenství je často české diplomacii vytýkán (například ve srovnání se Slovenskem, které je v tom mnohem úspěšnější).

Ani v obranné politice nastupující vláda žádnou revoluci nechystá. Budoucí koaliční partneři upozorňují, že i na "zdánlivě klidnou středoevropskou zemi bez zřetelných nepřátel mohou dopadnout následky nezvládání globálních hrozeb, jako jsou organizovaný zločin, terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, zhoršování životního prostředí, nestabilita globálního ekonomického a sociálního systému". Řešení vidí v efektivní obranyschopnosti či v aktivním členství v EU. Přestože považují za základ obrany členství v NATO, chtějí se aktivně podílet na společné bezpečnostní a obranné politice EU. Pro obě organizace stejně jako pro potřeby OSN chce vláda i nadále poskytovat kapacity pro vojenské i civilní operace a mise. Požadují však, aby tyto mise měly "odpovídající mandát". Velkým problémem pro každou vládu je rozpočet české armády. S tím bude muset bojovat i tato vláda, čehož si jsou koaliční partneři vědomi. Navrhují zavedení "nového způsobu tvorby rozpočtového rámce resortu obrany v podobě víceletých rozpočtových výhledů, schvalovaných vládou a Poslaneckou sněmovnou". Slibují zajištění ochrany českého vzdušného prostoru "vlastními prostředky" a provedení "revize systému zadávání veřejných zakázek".

U jedné věci se ale přeci jen na chvíli zastavme, i když je uvedena v jedenácté podkapitole věnované vnitřní bezpečnosti, nicméně má přímou vazbu na resort obrany. V koaliční smlouvě totiž nalezneme určitý odkaz na kauzu z jara loňského roku, kdy vyšlo najevo podezření ze zneužití některých pracovníků Vojenského zpravodajství ke sledování tehdejší manželky tehdejšího premiéra Petra Nečase. Strany vznikající vládní koalice odvolávající se "na nedávný vývoj a události" slibují "změnu v mechanismech kontroly zpravodajských služeb, kde se ukázaly nedostatečné možnosti parlamentních kontrolních orgánů". Tuto záležitost chce budoucí vláda řešit prozkoumáním zahraničních zkušeností "s působením (…) občanského kontrolního orgánu složeného z důvěryhodných, bezpečnostně prověřených a veřejně respektovaných občanů, který by mohl doplnit dosavadní kontrolní mechanismy a provést i kontrolu vnitřní činnosti zpravodajských služeb a poskytnout informaci o tom, zda nedošlo k porušení zákona a zda služby konají podle svého poslání a zákonného určení". Vláda si od plánované reformy slibuje nejen rozšíření kontroly tajných služeb, ale i strukturální změny v kompetencích, zvýšení efektivity a rozdělení odpovědnosti.

Personální dimenze

Podobu zahraniční a obranné politiky bude ale významně formovat i personální obsazení příslušných postů ve vládě. Ministrem zahraničních věcí má být dlouholetý čekatel na tento post, místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek. Ten se na zahraničně-politických (a v době diskusí o umístění amerického radaru v České republice i na vojenských) tématech profiloval dlouhodobě, a to nejen jako člen stínové vlády ČSSD zodpovědný za tento resort, ale i ve svých předchozích ústavních pozicích předsedy a místopředsedy Poslanecké sněmovny či ještě předtím v pozici předsedy Zahraničního výboru dolní parlamentní komory. Na post ministra zahraničních věcí tedy předpoklady má. O tom, jak se svého úřadu ujme možný ministr obrany Martin Stropnický lze však v současné době jen spekulovat. Otázka je, jak nakonec do obsazení obou postů zasáhne prezident Miloš Zeman. Sám již vyjádřil své pochybnosti o Stropnickém coby ministru obrany. A že Zemanovy vztahy se Zaorálkem rovněž nejsou dlouhodobě ideální, není žádným tajemstvím. I kdyby ale oba koaliční nominanty Zeman jmenoval, na klid zbraní asi nebude spoléhat nikdo. Jisté je, že Zeman bude chtít do zahraniční politiky nadále velmi výrazně zasahovat. A s tím musí budoucí vláda počítat, ať se jí to líbí nebo ne. Přestože v obecném rámci hlavního směřování české zahraniční a obranné politiky bude patrně panovat mezi vládou a prezidentem shoda, v dílčích – nikoli však bezvýznamných – otázkách na sebe mohou zájmy kabinetu (či stran v kabinetu zastoupených) a hlavy státu narazit. Ať už půjde například o personální nominace na obsazení některých diplomatických postů či o některá konkrétní dílčí zahraničně-politická témata.

A že Miloš Zeman umí využít všech možností k prosazení své, už dal za necelý rok ve funkci několikrát najevo. Jak si tedy vláda představuje součinnost s prezidentem v otázkách zahraniční politiky? To zatím nevíme, respektive to z koaliční smlouvy nevyčteme. V této souvislosti stojí za zmínku hned první odstavec kapitoly "1.12.3 Zahraniční politika". Budoucí vládní strany v něm konstatují, že "za zahraniční politiku je primárně odpovědná Vláda České republiky" a že při jejím vytváření a realizaci budou "úzce spolupracovat s příslušnými výbory obou komor Parlamentu České republiky". O spolupráci s prezidentem se koaliční smlouva nezmiňuje.

Petr Just
autor je politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha