S výjimkou Libanonu se nejedná primárně o akce zaměřené proti Čechům, což však vůbec neznamená, že bychom se jim náležitě neměli věnovat a být do budoucna připraveni na další podobné situace.

V novodobé historii Československa a samostatného Česka došlo celkem ke dvanácti únosům, při nichž bylo uneseno 93 osob. Tato statistika zahrnuje i různorodou pětici našich občanů, kteří zmizeli v libanonském údolí Bikaa před více jak 14 dny.

Pokud jde o největší počet unesených, tak ten se stal 12. března 1983 v Angole, kde tento neblahý osud potkal 66 občanů tehdejšího Československa, včetně žen a dětí, které zajala povstalecká skupina UNITA. Česká společnost asi nejvíce prožívala zmizení Antonie Chrástecké a Hany Humpálové, které zajali a odvlekli ozbrojenci v pákistánském Balúčistánu 13. března 2013. Ty už jsou po více jak dvou letech doma.

Ne všichni unesení byli zadržování dlouho dobu. Některým, jako podplukovníkovi Jaroslavu Kulíškovi, se ze svého zajetí z rukou gruzínských rebelů v roce 1998 podařilo uprchnout. Doposud pouze jeden občan při těchto kriminálních činech zahynul, a to již ve zmíněné Angole. To, že všechny dosavadní nedobrovolné pobyty našich občanů v cizích rukou, až na jeden, dopadly dobře, však rozhodně neznamená, že tomu tak bude i do budoucna.

Akty únosů jsou všeobecně na vzestupu. Jen za rok 2013 bylo registrováno sto tisíc takových případů po celém světě. Největší tempo nárůstu zaznamenala Indie, zejména stát Uttar Pradesh, kde se nachází turistické lákadlo Tádž Mahal. V Mexiku vzrostl tento počet o 245 % na 1600 případů. Venezuela registruje 1000 případů, její hlavní město Caracas drží neslavný světový primát v počtu vražd. Mezi další země, kde lze snadno přijít k úhoně, patří Libanon, Filipíny, Kolumbie, Brazílie a Keňa. Řada únosů v latinské a jižní Americe se omezuje na zadržení do 48 hodin, během kterých jsou zadržení okradeni fyzicky a jsou jim vybrána konta a finance na platebních kartách. Úplně nejhorší je však situace v destabilizovaných zemí Blízkého a Středního východu – Afghánistán, Sýrie a Irák. Ty ale nejsou atraktivní turistickou destinací pro nikoho, natož pro Čechy objevující svět. 

Ruku v ruce s růstem ekonomické síly některých spoluobčanů spolu s těmi, kteří hledají dobrodružství „exotiky“, stále více lidí opouští zavedené turistické destinace. Navíc řada dříve relativně bezpečných zemí se dnes nachází v mnohem složitější vnitropolitické situaci či v občanské válce, která má přímý vliv na samotnou bezpečnost. Blízký a Střední východ je bezprecedentně destabilizován a pásmo nestability zachvátilo téměř celou severní Afriku, kromě Maroka. Navíc nízké platy v zemi vedou častěji lidi k tomu, že hledají zaměstnání u nadnárodních korporací v zahraničí. Ty mnohdy působí v rizikových zemích, což je případ Pavla Hrůzy, který pracoval v Libyi pro rakouskou společnost. Jeho případ je o to složitější, že stát při pátrání po něm má mnohem těžší situaci, neboť země je destabilizovaná, má dvě vlády, které nám těžko mohou být nápomocny v místech, kde jejich síla je nulová.

Je dobře, že již nežijeme v zemi, která by bránila svým občanům svobodně cestovat dle vlastního uvážení a finančních možností. Každý občan, který využije svého práva pobývat v cizině služebně či soukromě, by však měl pečlivě zvažovat, čemu se může případně vystavit, jaké bezpečnostní hrozby ho mohou nepříjemně překvapit, či jaká místa jednoduše vynechat.

Cestovní kanceláře by měly mít více na paměti bezpečnost svých klientů než vlastní zisk. Občan by měl zvážit, zda je pro něj výhodné úsporou v řádu jednotek tisíc korun riskovat život v nestabilní destinaci, oproti běžným cílů dovolené. Není lepší zůstat doma, když prostě nemám na „bezpečnou dovolenou“? Jenomže, dnes nelze říci, že všude je bezpečno na sto procent.

To, že se stát bude vždy snažit pomoci uneseným či vypátrat zmizelé, je sice hezké, ale nemusí to vždy takzvaně “vyjít“. Jeho možnosti jsou krajně limitované a politická či ekonomická síla země je relativně malá ve vztahu k zemím, kde mohou být naši občané ohrožení na životě či uneseni. Česká republika má omezené schopnosti, jak na tyto situace reagovat. Rozhodně bychom se ale měli zaměřit na jejich neustálé vylepšování, neboť tato „síla“ není dostatečná. Pomoc ze strany velmocí/spojenců totiž nemusí být vždy v jejich vlastním zájmu, neboť únosci mohou požadovat výměnu rukojmí za vězněné kumpány ve věznicích právě těchto zemí. Spojené státy loni poměrně bezprecedentně vyměnili pět Tálibánců z Guantanáma za dlouho zmizelého amerického vojáka v Afghánistánu.

Současný, médii velmi ostře sledovaný únos pěti Čechů je podtržen tím, že do Libanonu odjeli čtyři naši občané na základě soukromého kontraktu doplněni vojákem z povolání. Údolí Bikaa je rozhodně nejnebezpečnějším místem v Libanonu. Zcela jistě není v nabídkovém katalogu cestovní agentur, ani místem individuální adrenalinové turistiky. Toto velké území je pod kontrolou vojenského křídla Hizballáhu, organizace, kterou již dlouho podporuje Sýrie a Irán s cílem dominance šíitské větve islámu v zemi.

Od roku 2013 zde Saudská Arábie cíleně vytváří sunnitské teroristické skupiny k eliminaci vlivu právě zmíněného Hizballáhu. Aktivně zde působí protibašárovská An Nusrá, která je i proti Islámskému státu. Jeho bojovníci jsou připraveni aktivně destabilizovat Libanon vojenskými akcemi na jeho území. Tím zdaleka výčet různých teroristických skupin nekončí. Občanská válka v Sýrii, která sousedí s tímto územím, má negativní vliv na jeho stabilitu, dá-li se o ní v našem slova smyslu vůbec hovořit.

Je i rovněž oblastí, kde vždy kvetlo pašování. A najednou je tu skupina Čechů, kteří zde, až na jednoho, pobývají vícekrát. Voják Psík tam však nejel na základě vlastního rozhodnutí. Dostal se tedy do potíží při práci pro stát. A to je něco jiného, než v případě těch čtyř, přestože se stát snaží pomoci každému, byť jeho možnosti, jak již bylo napsáno, jsou vždy limitované.

Ministr zahraničí vyzývá, aby se o celém případu co nejméně publikovaly dostupné informace s tím, že to ohrožuje životy unesených. Má zcela jistě pravdu. Jenže zmíněná čtveřice sama nejvíce ohrozila svůj život. Všichni dobře věděli, kam a proč jedou, byť mi povídání o tom, jak se jedna jindřichohradecká televize rozhodne dobýt svět investigativní žurnalistiky právě v popsaném regionu, příliš nesedí. Ale budiž. Osoba pátého uneseného však zřejmě nejela o své vůli, a proto právem čeká, že stát udělá i nemožné, aby byl zachráněn. Věřme, že se to povede.

Bohužel se dá předpokládat, že v kontextu výše uvedeného, bude logicky docházet k zvýšenému počtu unesených občanů Česka, což rozhodně bude napínat možnosti státu do krajní meze. Proto by si všichni měli uvědomit, že šťastný osud většiny těch, kteří se dostali v minulosti do potíží, nemusí v jejich případě nastat.

brigádní generál (v záloze) Andor Šandor
autor je bývalým náčelníkem Vojenské zpravodajské služby