Libor Frank, politolog z Univerzity obrany
Podpis lze vnímat v několika rovinách. Může být dokladem úspěšného restartu americko-ruských vztahů po nástupu Baracka Obamy, lze jej také vnímat jako signál zemím usilujícím o získání jaderných zbraní, v každém případě je to zřetelný doklad jiného směřování americké zahraniční politiky, než která byla za Bushe. Určitě je to doklad diplomatických schopností nové americké administrativy, která aktivně a úspěšně smlouvu dojednala. Vnímám ji jako prostředek a důsledek zvyšování vzájemné důvěry a ochoty spolupracovat mezi USA a Ruskou federací. Je to možná krok k postupnému a dlouhodobému jadernému odzbrojení (nebo vytvoření jen minimálních odstrašujících arzenálů).

Osobně nepochybuji o tom, že se obě země se potýkají s důsledky ekonomické krize, USA s enormním nárůstem výdajů jak v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, tak ambiciózních vnitropolitických projektů (zdravotní reforma aj.). Rusko bylo významně zasaženo ekonomickou krizí, státní rozpočet je silně závislý na cenách exportovaných surovin. Domnívám se, že ekonomické důvody hrají velmi významnou roli.

Jiří Šedivý, bývalý náčelník generálního štábu
Podpis smlouvy je významným krokem k zlepšení vztahů mezi dvěma největšími velmocemi držícími jaderné zbraně. Vedle bezpečnostních aspektů má tento krok i význam v podobě silného signálu ostatním státům a to, že použití jaderných zbraní není v současné době cestou pro řešení vzájemných neshod. Ekonomický aspekt je samozřejmě součástí tohoto řešení. Má ovšem větší význam pro Rusko než pro USA.

Ivo Samson, Slovenská společnost pro zahraniční politiku
Podpis pod dokument budou obě strany evidovat jako svůj zahraničně-politický úspěch. Diplomaticky je to, samozřejmě dobrá zpráva, protože rovnováha dvou zemí s největším jaderným potencionálem je od prosince loňského roku založena na provizoriu. Ani jedna strana však nic neztratí: Rusko se může jen zbavit nepotřebných zastaralých jaderných zbraní, USA si ponechají jadernou technologickou převahu. Důležitý je ale psychologický moment - svět se bude cítit bezpečněji.

Petr Suchý, politolog z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity
Dopad podpisu nové smlouvy START na globální bezpečnost vnímám jako dosti omezený - vyjdeme-li z předpokladu, že oba signatáři pro sebe představují mnohem menší nebezpečí, než tomu bylo za studené války. Představa, že tento "dobrý příklad" povede k větší zdrženlivosti zemí jako je Severní Korea nebo Írán je dosti přehnaná. Takový automatický zákon akce a reakce se v mezinárodních vztazích příliš často nevyskytuje. I ekonomické důvody zde samozřejmě hrají roli. Zvláště na ruské straně. Bez smlouvy by v následujících letech muselo redukce provést unilaterálně.

Alexander Duleba, politolog ze Slovenské společnosti pro zahraniční politiku
Samotný podpis dohody ještě nic neznamená. Důležité je, aby byla ratifikovaná. START II byla dohodnuta v roce 1993, START III v roce 1997 - avšak nebyly ratifikované a proto nevstoupily v platnost. Detaily nové dohody o počtech redukovaných hlavic a nosičů známe, neznáme však detaily týkající se propojení redukce strategických zbraní s protiraketovou obranou. Byl to základní ruský požadavek. Jestliže nebyl dostatečně naplněn, předpokládám opětovné problémy s ratifikací dohody v ruské Státní Dumě.

Z pohledu globální bezpečnosti, hodnotím podpis dohody pozitivně. Je však jen prvním krokem ve správném směru - následovat by měla revize existujícího mezinárodního režimu kontroly nešíření zbraní hromadného ničení. Dohodnuté snížení stavů strategických zbraní postačuje na to, aby plnily funkci jaderného odstrašení z pohledu USA i Ruska. Vojenský konflikt mezi těmito dvěma zeměmi s použitím strategických zbraní nemá a nebude mít vítěze - na tomto vojenském faktu nezmění nic ani nové snížené stavy jaderných zbraní. Udržování většího jaderného arzenálu bylo vojenským i finančním nesmyslem pro obě dvě strany, proto se dohoda dala očekávat.