Stále více se totiž ukazuje, že teroristé, kteří zabíjeli v Paříži, patřili vlastně mezi slušně zavedené „firmy“. Kdy s nimi přišla policie do kontaktu? A jak je možné, že, přestože je sledovala jako nebezpečné osoby celé roky, se jejich stopa nakonec ztrácí?

Dovolujeme si uvést několik skutečností, které na vše vrhají nové světlo. A také snad lépe vysvětlují, proč premiér Manuel Valls mluvil o “trhlinách” v bezpečnostní systému, když s takovou autoritou poprvé vystoupil v parlamentu, a mluvil i o nutnosti francouzský bezpečnostní aparát posílit. Na druhou stranu se zde ukazuje, že právní stát a ochrana soukromí jsou hodnoty, na něž je stále brán velký zřetel.

Terorista Amedy Coulibaly, který přepadl obchodníka s košer potravinami a chladnokrevně pozabíjel několik rukojmí, byl v hledáčku bezpečnostních složek několik let. Byl dokonce pravomocně odsouzen a trestán, avšak pro příkladné chování mu byly tresty odnětí svobody nakonec zmírněny. Vykazoval totiž údajnou upřímnou ochotu se začlenit do společnosti a najít si práci. Nakonec ho přestali sledovat v březnu 2014. Jeho družka vedla s manželkou jednoho z bratří v minulých měsících na pět set telefonních hovorů. Je proto důvodné podezření, že sluchátka nedržela jenom ženská ruka, ale že se mezi sebou domlouvali i jejich muži. Věděli, že jejich telefonní čísla byla odposlouchávána? Naučili se toho tolik, že úspěšně začali unikat z radarů bezpečnostního aparátu?

Coulibaly měl v době útoku k dispozici celý arzenál zbraní. Podle francouzské policie je dnes hned po drogách v zemi nejrozvinutější právě nelegální obchod se zbraněmi. Zbraně přicházejí nejčastěji z východu Evropy, především z Balkánu. Jsou-li dodávány v malém množství, tak se jen těžko dají vysledovat stopy k nějaké organizaci a nelegální obchod se zbraněmi navzdory úsilí policie kvete.

Automatické zbraně, s nimiž Coulibaly provedl útok na samoobsluhu, zakoupil u obchodníka s nelegálním zbožím v Belgii. Pocházely mimo jiné z české produkce. Jak se však dostaly až tam? Podléhají-li všechny podobné zbraně velmi přísné vývozní licenční proceduře, jakou cestou se dostaly zbraně určené vojákům na černý trh v Evropské unii? Stojí možná za úvahu našich poslanců a senátorů, a nemusí jít výhradně o členy bezpečnostních výborů, aby na patřičném fóru projednali otázku zbraňových exportů z České republiky. Bylo by jistě prospěšné, aby zákonodárci rozpravu ke kontrole obchodu s municí a se zbraněmi zařazovali na pořad jednání pravidelně.

Zde stojí za pozornost další okolnost. Přestože Coulibaly jednal sám, rozhodně měl okolo sebe celé zázemí, které mu napomáhalo - byl viděn v doprovodu muže, když kupoval automobil, s nímž přijel na místo činu. Využíval konspiračních bytů, které mu sloužily jako skrýše. Na útok se pečlivě připravoval a stopy se mu podařilo za sebou průběžně zametat. Zároveň se musel spoléhat na pomoc ostatních. I proto se dnes mluví o rostoucí prostupnosti mezi světem drobného zločinu a terorismem, která se v prostředí měst a chudých předměstí rozvinula.

Příkladné chování Coulibalyho nakonec vedlo k tomu, že se bezpečnostní složky rozhodly po projednání s dozorujícím soudcem veškeré odposlechy zastavit. Byl březen 2014. Ale přesto ještě něco chybí: Coulibaly se totiž objevuje v policejním spisu ještě jednou. Při rutinní kontrole vozidla Seat Ibiza, které pocházelo z půjčovny na letišti Orly, je zastaven policejní hlídkou k rutinní kontrole dokladů.

Za volantem sedí Coulibaly, jako spolujezdkyně Hayat, partnerka, kterou - jak se ukazuje později - zrovna odváží do bezpečí. Službu konající policisté konzultují databázi hledaných, kde nacházejí upozornění, že může jít o osobu potenciálně nebezpečnou. Pokyny v takovém případě upřesňují, že nemají zbytečně budit pozornost, rutinními otázkami získat maximum informací a zároveň upozornit službu konajícího velitele na to, koho mají před sebou. Hlídka dodržuje služební postup bezezbytku. Na jejich výzvu službu konajícímu důstojníkovi nepřichází výzva k další akci. Vracejí proto osobní doklady řidiči a vozidlo nechávají odjet. Záznam nese přesnou hodinu i adresu silniční kontroly. Proběhla 30. prosince 2014. O týden později se jméno Coulibaly dostane na první stránky novin.

Tady by stálo za to vložit poznámku. Je vlastně povzbudivé číst, že předběžná opatrnost (policejní hlídka zastavuje muže, jehož trestní rejstřík je slušně popsaný) docela neudusila prostor osobních svobod (kontrolovaný pokračuje v cestě, není důvod ho dále zdržovat).

U dvou teroristických bratří je čtení z policejních a soudních spisů ještě napínavější. Zatímco Said je na policejních odposleších 15 měsíců, jeho bratr Cherif je sledován téměř po tři roky. Každý takový odposlech podléhá opakovanému schvalování. Proceduru schvaluje soudce. Po celou dobu se jeho chování zdá banální, z hlediska nezákonné činnosti se dokonce proměňuje v obchodníka s padělky. Jeho zájem o pašované sportovní boty a oblečení nakonec vede dozorující orgány k tomu, aby překvalifikovaly případ a svěřily dalším orgánům pouze k rutinní kontrole. O ukončení odposlechů rozhodla Národní komise pro kontrolu odposlechů. Bezpečnostní složky byly povinny sledování ukončit.

Bydliště bratří je předmětem sledování i nadále, a to až do června 2014. Pak se stopa ztrácí. Stěhují se z Paříže pryč. V Remeši, kde se usazují, sice policejní složky případ řádně převzaly, ale v opatření nepokračují. Bratři se dostávají z radarů a v klidu se připravují na teroristickou operaci.

Podle všeho se objevují ještě jednou, a to v záznamu z komisariátu jedenáctého pařížského obvodu. Do míst, kde sídlí na utajené adrese redakce Charlie Hebdo, totiž přicházejí dva muži. Kolemjdoucích se ptají po sídle satirického týdeníku. Jejich zvláštní chování vzbudí podezření občana, který později na policejním komisariátě celou událost vysvětluje a dokonce poskytuje SPZ automobilu, jímž oba výtečníci odjeli. Je vytvořen záznam a je založen ad acta, již se jím nikdo dále nezabývá. Stopa se ztrácí.

Případů, které naopak končí úspěchem, tedy dopadením atentátníků dříve, než přejdou k činu, jsme ve Francii za minulý rok byli svědky hned několikrát. Od srpna 2013 do prosince 2014 bezpečnostní složky zmařily na pět pokusů o významný teroristický útok. Každá taková operace něco stojí. Sledovat jednoho podezřelého 24 hodin denně vyžaduje na tři desítky expertů a materiální zázemí. Proto je třeba stanovovat priority a současně všechny zapojené bezpečnostní orgány vystavovat průběžné demokratické kontrole soudů a parlamentu.

Na opačné straně zákona stojí velká síla. Atentátníci dnes operují nezávisle, shánějí si finance, hledají doktrínu, zajišťují výcvik. To vše něco stojí. Pokud měl Coulibaly k dispozici auta, náhradní byt a skrýše, nebo pokud měli bratři teroristé peníze na nákup zbraní nebo letenek na cesty do Iráku a do Jemenu, nemohlo jít o úplné začátečníky bez zázemí. Najít jejich sponzory je další úkol.

Ubránit zákon proti takové síle, která navíc nebere ohled ani na lidský život, ani základní právo na svobodu nebo na dodržování pravidel, je skutečně velká výzva. A před ní dnes stojí každá z členských zemí Evropské unie.

Co lze nyní dělat konkrétně? Sledování podezřelých nelze přeci navyšovat bez limitů. Rozpočtové možnosti nejsou neomezené a právo na soukromí nebo na svobodné vyjádření názoru patří k tomu vzácnému, co dnes evropské společnosti získaly. Jak by tedy měla společnost v právním státě reagovat, aby se prostor osobních svobod jednotlivce zbytečně nezužoval? A co by si z toho měla odvodit bezpečnostní komunita v naší zemi? A jaká doporučení by měli předkládat politici občanům?

Ve Francii se nyní politická diskuse shoduje, že je třeba ještě více semknout kooperaci na mezinárodní úrovni, v rámci EU i v rámci NATO. Bude třeba posílit kontrolu aktivit na internetu a na sociálních sítích. Analytické schopnosti jednotlivých bezpečnostních složek se budou integrovat do společných pracovišť. Zvyšuje se rozpočet tam, kde drastické škrty po léta oslabovaly bezpečnostní sbory. Budou se přijímat noví experti, vyhledávaným profilem je znalost arabštiny a schopnost interpretovat náboženské texty.

Nakonec se vede diskuse o tom, jak napomoci vzniku odborných pracovišť na fakultách humanitních studií. Ukazuje se totiž, že se nedostává expertů, kteří by propojovali výzkum společenských věd, bezpečnostních studií a politologie s kvasem, který pozorujeme mezi muslimy v Evropě a na jejím jižním sousedství. A tady leží možná vůbec ten nejtěžší úkol. Umírněný islám sice existuje, ale jeho hlas je slabý. Dokud se nedostane na vědecká pracoviště, budou slyšet jenom křičící hlasy připomínající to nejhorší tmářství z učebnic o středověku.

Dovolujeme si na závěr položit jednu otázku do vlastních řad. Jak bychom mohli pomoci našim politikům, aby úkoly doby převedli do konkrétní politické agendy a jasně stanovili priority? Zde lze uvést jeden příklad pro ilustraci. Francouzské ministerstvo zahraničí vytvořilo pracoviště pro geopolitiku náboženství. Propojování náboženské agendy s mezinárodní politikou je realitou. Francouzské diplomacii pomáhalo orientovat se ve světě, který je náboženských otázek a fundamentalismu plný. Možná by se stálo za to zajímat se o to, jakou učinili zkušenost a zda podobné pracoviště nezaložit i v České republice.

Pavel Fischer
autor působil jako český velvyslanec v Paříži