Soukromé vojenské společnosti: nepostradatelná podpora

2. července 2007  12:39
Všudypřítomný trend privatizace se nevyhnul ani vojenství. Asi nejznámějším příkladem jsou soukromé vojenské společnosti, jež jsou v podstatě pokračovateli fenoménu žoldnéřství. Bývají spojovány zejména se zeměmi třetího světa, avšak bez jejich služeb už by se dnes nemohly obejít ani armády nejvyspělejších států.  

Soukromé vojenské společnosti (SVS, anglicky Private Military Corporations) se pomalu a nenápadně, ale jistě staly nepostradatelnými.

Tři úrovně působení
Soukromé vojenské společnosti jsou soukromé subjekty poskytující různé služby vojenského charakteru za účelem zisku. Na rozdíl od klasických žoldnéřských skupin však jde o naprosto legálně založené a provozované firmy, byť z hlediska mezinárodního práva se jejich působení stále nalézá v právním vakuu. Operují ale na základě standardních smluv s uznanými vládami suverénních států a mívají ekonomické vazby na další soukromé firmy, např. takové, které se zabývají těžbou nerostných surovin.

SVS nabízejí opravdu široké spektrum služeb. Právě nabídka se stala základem nejrozšířenější typologie SVS, která je známa jako „Hrot kopí“ (The Tip of the Spear). Dělí SVS podle toho, v jaké vzdálenosti od bojiště působí. Nejnižší úroveň představují podpůrné společnosti, jejichž doménou je zejména logistika. Zajišťují dopravu, dodávky munice, paliva a proviantu, stavějí vojenské základny a provádějí údržby a opravu techniky.

Na vyšší úrovni pracují společnosti konzultační, které se zabývají různými formami výcviku a poradenství. A konečně nejvyšší stupeň SVS reprezentují tzv. vojenští poskytovatelé (military providers), což jsou firmy operující přímo na bojišti. Ty se nejvíce blíží klasickým žoldnéřům, neboť se bezprostředně zapojují do obranných či útočných vojenských operací. Všechny typy SVS mají společné to, že v nich pracují špičkoví profesionálové, v naprosté většině vysloužilí vojáci. I technická výbava SVS je na skvělé úrovni a nezřídka je mnohem lepší než vybavení národní armády státu, pro který firma pracuje.

Logistické oddělení Pentagonu
Veřejnost si spojuje žoldnéře i SVS především s akcemi ve třetím světě, převážně v Africe či jihovýchodní Asii. V případě žoldnéřů je to celkem oprávněné, zatímco SVS už dnes pracují pro daleko širší spektrum klientů. Skutečností je, že zákazníky prestižních SVS jsou zejména ty nejmocnější a nejvyspělejší státy světa, které by se bez jejich podpory už zkrátka nemohly obejít. Ukazuje se totiž, že SVS mohou celou řadu činností vykonávat daleko efektivněji než vojáci nebo občanští zaměstnanci.

Pro vyspělé země pracují SVS na všech třech úrovních. Asi nejvíce se „zabydlely“ v sektoru logistiky, ve kterém už prakticky dominují. Typickým příkladem je obří americká korporace Halliburton, bez níž by USA mohly jen těžko vést své zahraniční operace. O Halliburtonu se někdy říká, že je „logistickým oddělením Pentagonu“. Dodává totiž americkým silám většinu materiálu a zásob, staví základny atd. Jiné společnosti se specializovaly na leteckou dopravu (Volga-Dněpr) či vzdušné tankování (Omega Air Refueling).

Rovněž bez konzultačních firem by se vyspělé země neobešly. Je známo, že závěrečnou fázi výcviku amerických vojáků v Kuvajtu provádějí soukromé firmy. A když nějaká země, která patří mezi spojence USA, požádá o pomoc s výcvikem, nedorazí instruktoři americké armády, nýbrž zaměstnanci některé z firem jako MPRI nebo DynCorp. Soukromé firmy dnes zajišťují i letecký výcvik; společnosti jako ATSI a ATAC dokonce provozují stíhačky, jež při tréninku fungují jako letouny imitující protivníka („Agresoři“).

Zastánci a odpůrci
A pro vyspělé země pracují i vojenští poskytovatelé. Typickým příkladem je dnešní neklidný Irák, kde jejich zaměstnanci často provádějí společné operace s armádami mezinárodních sil, hlídají základny a doprovázejí konvoje. K nejznámějším firmám tohoto typu patří Blackwater USA nebo ArmorGroup. Odhaduje se, že v Iráku působí okolo 20 000 zaměstnanců SVS, což představuje druhou největší „armádu“ po jednotkách USA! (Pravdou ale je, že většinu jejich personálu tvoří Iráčané, nikoli cizinci.)

Mezi SVS se postupně zařadili i producenti vojenské techniky. Typický kontrakt na dodávku bojových letadel totiž zahrnuje nejen samotné letouny, ale i dodávky náhradních dílů, údržbu a opravy a výcvik pilotů. A někteří výrobci jsou schopni zajistit i obsluhu dodávaných zbraní, čímž se dostávají na nejvyšší úroveň SVS. Např. během války Etiopie s Eritreou byly z Ruska a Ukrajiny získány nejen letouny MiG a Suchoj, ale i piloti. Také část systémů na amerických lodích obsluhují osoby ze soukromého sektoru.

Zastánci SVS poukazují na jejich vojenskou i finanční efektivitu a také politickou necitlivost (tvrdě řečeno, mrtvý „žoldnéř“ nikomu nesníží preference). Velice silný je však i tábor jejich odpůrců, podle nichž je narůstající úroveň privatizace vojenství velmi neprozřetelná. Armády vyspělých zemí ztrácejí své schopnosti a stávají se závislými na subjektech, jejichž primární motivací je finanční zisk. Řadu let se diskutuje také o možnosti outsourcingu mírových misí OSN. Dosud však platí slova, která k tomu řekl bývalý generální tajemník OSN Kofi Annan: „Cítil jsem, že svět není připraven na privatizaci míru.“

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM

natoaktual.cz

Barista i záchranář u kanónu

Říjen 2019

Poprvé v historii nechala armáda záložáky pálit z kanónů ostrými

Dny NATO v Ostravě

Září 2019

Dny NATO navštívilo 220 tisíc lidí, ukázaly i nové vrtulníky pro armádu.

Továrna na instruktory

Červenec 2019

Britský poradní tým s pomocí Čechů vyškolil už přes 9 500 vojenských instruktorů.

Mraky prachu, vedro a léčky

Červen 2019

Jak vypadá příprava českých vojáků na misi v africkém Mali.