Konflikty bez vítězů?
Loňská „letní válka“ Izraele s libanonským hnutím Hizballáh přinesla nepředpokládané výsledky. Přestože nebylo zpočátku jasné, zdali je některou ze stran možno označit za vítěze, je s odstupem času možno říci, že tento konflikt posílil Hizballáh. Ten upevnil v Libanonu svou pozici „státu ve státě“. Zároveň došlo k další polarizaci už tak velmi roztříštěné libanonské společnosti, což svým dílem přispělo i k letošním květnovým násilnostem v Libanonu.
I pro Izrael se ukázal důsledek války jako traumatický. Nejen proto, že Izrael nedosáhl žádného ze svých cílů (osvobození zajatých izraelských vojáků a výrazné oslabení Hizballáhu), ale odhalil i slabost současných izraelských politických a armádních špiček, hlavně premiéra Olmerta, ministra obrany Perece a důležitých generálů. Izrael na takové výsledky válek rozhodně není z historie zvyklý. Pod Olmertovým vedením ztratila izraelská politika svou vcelku jasnou koncepci „jednostranného stažení“, kterou zahájil dnes již klinicky zesnulý premiér Ariel Šaron. Případná výměna zmíněných izraelských politiků tak může izraelskou politiku opět vrátit do zřetelnějších kolejí.       

Situace na Blízkém východě stále nepřehlednější
I současný vývoj izraelsko-palestinského sporu a samotné dění v Palestinské autonomii neztrácí na své důležitosti, přičemž se zároveň stává čím dál méně přehledným. Důležitý bod dnešního dění v Palestině představuje neutuchající boj mezi Fatahem (a dalšími složkami OOP, které po dlouhou dobu dominovaly palestinské politice) na straně jedné a Hamásem na straně druhé. Scény v ulicích palestinských měst někdy již výrazně připomínají občanskou válku. Počet obětí vzájemných srážek mezi stoupenci Hamásu a palestinskými nacionalisty v posledních měsících jde již do stovek. Izraelsko-palestinský konflikt tak získal po smrti Jásira Arafata další výraznou dimenzi, která v konečném důsledku neprospěje nejen Palestincům, ale ani Izraelcům.

Neslučitelné pozice a eskalace konfliktu
O mírovém procesu spojeném s reálným dialogem obou stran nelze již delší dobu hovořit. Jedním z průvodních znaků tohoto vývoje je aktuálně i eskalace napětí související s ostřelováním izraelského území raketami Kassám z dílen Hamásu a tvrdé izraelské odvetné údery. Vzájemná eskalace násilí ale nikdy zdejšímu dění dlouhodobě neprospěla. Současné diplomatické úsilí na Blízkém východě také příliš hmatatelných důsledků nepřináší. Na Blízký východ v poslední době sice již poněkolikáté přijela americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová a někteří další američtí diplomaté, nic konkrétnějšího však zdejšímu vývoji podobné návštěvy nepřinesly. Pokud občas dojde k setkání amerických, izraelských a palestinských politiků, sice se většinou všechny strany ujistí, že jejich cíl je v podstatě stejný: klid v oblasti a Palestinský stát po boku Izraele, ve skutečnosti však má každá ze stran o tomto pojmu dost odlišnou představu. Palestinci vidí svůj stát bez většiny židovských osad a s hlavním městem východním Jeruzalémem. Izraelci naopak usilují o připojení větší části židovských osad k izraelskému území, přičemž Jeruzalém obkroužený řetězcem osad považují za nedělitelné hlavní město Izraele. Vzájemných   sporných bodů však zůstává podstatně víc. Vše komplikuje navíc fakt, že v současné palestinské vládě národní jednoty jsou zastoupeni i členové islamistického hnutí Hamás, se kterými se Izraelci odmítají bavit. Tato taktika ale z dlouhodobého hlediska nikdy nevedla k pozitivním důsledkům. Radikálové jako Hamás jsou dnes již příliš silní a doma populární (mj. i díky ze Západu importovaným demokratickým principům) a zároveň navzdory všem represím a vojenské síle stále silnější.

Řešení v pragmatismu
Zmírnění blízkovýchodního konfliktu tak zřejmě může jít pouze pragmatickou cestou, při které si strany zdejšího dění nebudou vybírat či jednostranně podporovat jen momentálně výhodné a pohodlné partnery, ale bude jednat i mezi znepřátelenými stranami. Byl to koneckonců právě pragmatismus, který v 90. letech dovedl znepřátelené strany blízkovýchodního konfliktu (které se navzájem obviňovaly z používání teroristických metod) k jednacímu stolu a po desetiletích násilí a bojů se podařilo dosáhnout prvních opravdových vzájemných ústupků.  

Marek Čejka
Autor je právník a politolog