Islámský fundamentalismus vycházející ze saláfismu zapustil v Čečensku kořeny po skončení první čečensko-ruské války v roce 1996, kdy v zemi zůstala řada dobrovolníků z islámských zemí. Na jejich stranu se přidali i mnozí vlivní polní velitelé a separatističtí politici jako ideolog čečenské nezávislosti Zelimchan Jandarbijev, mediálně nejznámější bojovník Šamil Basajev či šéf čečenské propagandy Movladi Udugov. Taková politická síla byla dosti komplikujícím faktorem pro presidenta Aslana Maschadova, který jí nebyl schopen účinně čelit. Hlavní postavou saláfistických skupin byl jistý arabský mudžahedín Habíb Chattáb, jenž se stal chráněncem Basajevova klanu.

Ačkoliv tedy svodům islámského fundamentalismu podlehlo mnoho vlivných čečenských velitelů a warlordů a z počátku s ním sympatizoval i pozdější proruský president Achmad Kadyrov, který svůj později velký obrat prodělal na počátku 21. století a v roce 2004 byl saláfisty zabit, nelze říci, že by tento směr infikoval celou čečenskou společnost. Je tomu spíše naopak. Podle Emila Souleimanova oslovil saláfismus zhruba 5 – 10 % čečenské populace, přičemž jistá disproporce spočívá v tom, že mu podléhají především mladí lidé a dává to tedy v rámci čečenské společnosti problému ráz generačního konfliktu.

Starší generace totiž setrvává na starých čečenských tradicích, které se opírají o tzv. lidový islám vycházející ze súfistických tradic. A jestliže je něco saláfismu z duše protivné, je to právě súfismus, jakožto nános, který se na islámskou víru nalepil v průběhu věků. Přesně od takových prvků chce saláfismus islám očistit a vrátit se k původním kořenům.

Příklon k saláfismu měl u mnohých warlordů zcela pragmatické důvody, poněvadž to pro ně znamenalo přísun peněz z bohatých (saúdsko)arabských nadací a podle slov šéfa antikorupčního výboru pro severní Kavkaz Musy Sadajeva či bývalého Maschadovova ministra Abdully Istamulova mnohé saláfistické džamaáty svým členům za členství platí, takže je pro chudé čečenské mladíky často otázkou spíše socioekonomickou než ideologickou. Nadto v momentě, kdy volí variantu mezi saláfistickou buňkou nebo kriminálním gangem. V takovém případě si ve svém svědomí ospravedlní spíše saláfistickou buňku, jelikož učení jako takové má dozajista svůj půvab.

Nabádá k sebezdokonalování, půstu, askezi a návratu k čisté víře. Problém nastává ve fázi, kdy začne být interpretován džihád jako bezprecedentní násilí proti všem odpůrcům saláfistické myšlenky. Ostatně pro takové reprezentanty saláfistického hnutí se hodí spíše označení džihádisté. Mnohé z participantů saláfistických či jiných islamistických skupin nemotivuje k jejich činnosti nic jiného než nenávist vůči nemuslimům a pro ně je označení džihádisté asi to nejtrefnější.

Ačkoliv stará saláfistická garda z Čečenska je již víceméně po smrti, fenomén z oblasti zdaleka nezmizel a saláfismus, popř. obecný džihádismus se z Čečenska naopak rozšířil do dalších oblastí Severního Kavkazu, především do sousedního Ingušska, kde je poslední době situace mnohem problematičtější než v samotném Čečensku, ale i do Dagestánu, Severní Osetie, Kabardino Balkarska a dalších oblastí.

Saláfisté, v jejichž čele je nyní druhdy též známý polní velitel Doku (Dokka) Umarov, vyhlásili na severním Kavkaze Kavkazský emirát, jehož prvním emírem se stal právě Umarov. Ostatně Umarov je také příkladem bojovníka, který se z původně etnonacionalistického válečníka a warlorda (sloužil pod Ruslanem Gelajevem, což byl muž, který vládal drogové kanály do Ruska a Gruzie) proměnil v zapáleného islamistu. V letech 2006 – 2007 byl presidentem povstalecké republiky Ičkeria. Umarov a jeho lidé jsou podezíráni ze styků s afghánským hnutím Táliban a ideové podobnosti mezi nimi a táliby jsou vcelku zřejmé.

Existují názory, že Rusové, chtějí – li situaci na Severním Kavkaze uspokojivě vyřešit, budou muset se saláfisty vstoupit do jednání. Ostatně jistou ochotu k tomu naznačil i Movladi Udugov, šéf čečenské propagandy již z Dudajevových dob a jeden z hlavních činitelů onoho Kavkazského emirátu, který je i v rámci těchto radikálů považován za jestřába. Povaha a kořeny konfliktu jsou zcela jiné než v Afghánistánu a je důvodné se domnívat, že skutečná povaha severokavkazských islamistů je jiná než u tálibů.

Rétoricky a ideově se ovšem velká část čečenských separatistů dostala skutečně na úroveň tálibů. Jejich deklarovaným strategickým cílem je utvoření na Moskvě nezávislého Kavkazského emirátu, který by sahal od Černého moře ke Kaspickému a pokryl by tedy celý severokavkazský region. Jeho centrum by mělo být v Čečensku a jednalo by se o teokratický stát postavený na právu šaría. Ostatně už dnes má virtuální kavkazský emirát krom svého emíra i předsedu Nejvyššího šarišského soudu Anzora Astemirova, etnického Kabardince, který se v roce 2005 přemístil na jihozápad Čečenska, který Rusko ani jeho spojenec proruský president Čečenska Ramzan Kadyrov plně neovládají a kde vládu po Gelajevově smrti převzal právě Umarov.

Jelikož Rusové dále pojímají celý severokavkazský konflikt jako hru s nulovým součtem, je důvodné se domnívat, že ostří radikalismu se bude spíše přibrušovat, než že by byl utopeno. Ostatně nejlepším ukazatelem toho je fakt, že i přes ruskou nadvládu a teroristickou zvůli vládnoucích kadyrovců půvab islamistických myšlenek na severním Kavkaze nevyprchal a naopak spíše vzrůstá, jak ukazuje třeba případ Ingušska.

Na islamismus v oblasti nelze ale pohlížet jako na izolovaný jev týkající se výsostně světa idejí a víry, ale naopak má mnoho politických a socioekonomických souvislostí a také je třeba mít na zřeteli fakt, nemnozí warlordi a gangsteři se jeho nálepkou pouze kryjí, aby působili „vznešeněji“, než ve skutečnosti jsou. Každopádně tato hrozba na severním Kavkaze od konce první čečensko-ruské války přetrvává a neslábne, pouze se vyměnily generace.

Tomáš Šmíd
Oddělení bezpečnostních a strategických studií
Katedry politologie Masarykovy Univerzity