Euroasijský tygr
Odborníci pokládají ruskou ekonomiku za jednu z nejdynamičtějších na světě. Jestliže rychle se rozvíjející asijské státy jsou označovány za „asijské tygry“, pak Ruská federace si zaslouží přízvisko „euroasijský tygr“. HDP dlouhodobě roste o 6 až 8 % ročně (od roku 2003 do roku 2007 se zvýšil téměř o třetinu!), rostou reálné mzdy a životní úroveň, klesá zadlužení, inflace i chudoba. Rusko vlastní třetí největší devizové zásoby na světě a státní rozpočet se pohybuje ve velkém přebytku. Rusové mohutně investují doma i po celém světě, ale zároveň do Ruska přichází i silný zahraniční kapitál.

Příčinou těchto úspěchů je kombinace dvou faktorů, a to razantních reforem vlády Vladimira Putina a přírodního bohatství Ruska. Putinovy tvrdé pragmatické reformy obsahují prvky jak jasně pravicové (mj. prosazení rovné daně), tak spíše levicové, především odkupy kontrolních balíků akcií v privatizovaných firmách či tvorbu státních holdingů. Kreml proto ovládá těžbu, transport a zpracování nerostných surovin, energetiku, zbrojní, leteckou a kosmickou výrobu. Ohromně vzrostl význam Ruska jako dodavatele ropy a zemního plynu na světový trh a nová ložiska na Sibiři a v Arktidě jeho postavení ještě upevní.

Stabilizace a hospodářské úspěchy Ruska však mají podle některých kritiků svou odvrácenou stranu v podobě vnitřních politických poměrů. Za Západu znějí hlasy, jež zpochybňují úroveň demokracie a lidských práv v Rusku a viní Kreml z autoritativních praktik. Nelze pochybovat o tom, že Vladimir Putin je silný vůdce, jehož vládnutí vykazuje některé autoritativní rysy. Je ovšem přehnané označovat jej za diktátora a Rusko za nedemokratickou zemi. Mnozí experti poukazují na chaos, do něhož uvrhla Rusko „divoká“ liberalizace za Borise Jelcina, a usuzují, že vzhledem k historii, kultuře a aktuální situaci Ruska je vláda „osvícené silné ruky“ možná tím nejlepším, resp. nejméně špatným řešením.

Boje o oblasti vlivu
Rusko se během Putinovy vlády stalo nespornou ekonomickou supervelmocí. Na tyto úspěchy logicky navazuje iniciativní zahraniční politika Moskvy, která hodlá potvrdit obnovený status supervelmoci získáním, resp. znovuzískáním sfér mocenského vlivu. Na seznam ztrát muselo Rusko zapsat středovýchodní Evropu, jež se kvůli rozšiřování NATO a EU stala jednoznačně „západní“ sférou zájmů. Za spojence Ruska v této oblasti lze pokládat pouze Bělorusko (jehož režim se drží u moci hlavně díky Moskvě) a Srbsko (jež vždycky považovalo Rusko za svého „ochránce“, což dnes Kreml dokládá svým postojem k otázce Kosova).

Skutečně aktivní a úspěšná je ruská diplomacie v regionu střední a východní Asie. Základním nástrojem v této oblasti je Šanghajská organizace spolupráce, jejímiž členy jsou Rusko, Čína, Kazachstán, Tádžikistán, Uzbekistán a Kyrgyzstán; status pozorovatele má Mongolsko, Indie, Pákistán a Írán. V rámci „Šanghaje“ existuje intenzivní ekonomická, energetická a především bezpečnostní kooperace. Probíhají společná vojenská cvičení zaměřená na boj proti terorismu, extremismu a separatismu. Rusko usiluje o to, aby se „Šanghaj“ postupně proměnila v asijský protějšek OBSE a perspektivně snad i NATO.

K největším úspěchům ruské zahraniční politiky patří zisk vlivu v Latinské Americe, jež byla dříve téměř výhradně regionem zájmů USA. Od přelomu tisíciletí se však situace začala měnit s příchodem levicových vlád orientovaných proti mocenskému vlivu Washingtonu. Jde hlavně o Venezuelu, Brazílii, Argentinu a Bolívii. Rusko také obnovuje pozice v arabském světě, což dokládají politické, ekonomické i vojenské smlouvy s Alžírskem nebo Egyptem. Souhrnně lze říci, že ruská diplomacie dosáhla v prvních letech 21. století mnoha úspěchů a Ruská federace jako znovuzrozená supervelmoc může ve světě počítat s řadou spojenců.

Bezpečnostní témata
„Kamenem úrazu“ ve vztazích Západu s Ruskem se však staly vojenské otázky. A nejedná se pouze o záměr USA umístit v Česku a Polsku prvky své protiraketové obrany. Také v oblasti konvenčních zbraní se objevila řada problémů, které 14. července 2007 vyvrcholily sdělením Moskvy, že odstupuje od Smlouvy o konvenčních silách v Evropě (CFE). Jako důvody uvedla mj. otevření základen USA v Bulharsku a Rumunsku a také skutečnost, že státy NATO dosud neratifikovaly Smlouvu o adaptaci CFE v Evropě (tzv. CFE-II), která v podstatě přizpůsobuje původní CFE podmínkám po studené válce. Země NATO naopak požadují odchod ruských sil z Moldávie a Gruzie a zaručení bezpečnosti tří pobaltských států.

Někteří odborníci upozorňují, že Rusko se může cítit do jisté míry „obkličováno“ základnami USA a NATO v Evropě a střední Asii. A případné umístění protiraketové obrany poblíž svého území může vnímat jako nepřímý útok na svůj strategický arzenál (a to bez ohledu na to, jaký je skutečný účel tohoto systému). Rusko v každém případě odpovídá velice ostrou rétorikou i praktickými kroky, kromě odstoupení od CFE mj. testy nových strategických raket. Vyřešení těchto otázek ale není věcí dnů či týdnů, ale spíše měsíců nebo let, nehledě k tomu, že na jaře 2008 bude zvolen nástupce Vladimira Putina ve funkci prezidenta.

Ekonomické a diplomatické úspěchy i bezpečnostně-vojenské činy Ruské federace potvrzují, že tato země se znovu stala supervelmocí s globálním vlivem. Svoje postavení si uvědomuje a postupuje tak, aby prosadila své mocenské zájmy, jež se mnohdy nemusejí shodovat se zájmy USA a Evropy. Pesimistické předpovědi o „nové studené válce“ zatím nejsou na místě. Západ si ovšem musí uvědomit, že Rusko potřebuje, a to nejen jako zdroj energetických surovin, ale především jako bezpečnostního partnera, který může a chce převzít svůj díl zodpovědnosti za neklidný svět v novém tisíciletí.

Lukáš Visingr
Autor je spolupracovníkem redakce časopisu ATM