Rakouská situace v Evropě rozdělené Železnou oponou byla po uzavření Státní smlouvy v roce 1955 relativně jednoduchá. Rakousko zaplatilo za znovuzískanou plnou suverenitu vyhlášením trvalé neutrality relativně nízkou cenu. V období Studené války navíc mohlo z pozice neutrálního státu profitovat a také tak v kladném slova smyslu činilo. Po roce 1989 nicméně muselo Rakousko, jak jsme naznačili, začít reagovat na novou situaci - neutralita ztrácí svůj lesk.

Rakouská integrace do Evropy
Rakouské opouštění neutrality začalo pozvolna vlastně již v 60. letech, kdy se Rakousko stalo nejprve zakládajícím členem EFTA (1960), podepsalo dohodu o volném obchodu s EHS (1972) a konečně vyjednalo vstup do EU (1995). Tím se prostor reálné rakouské neutrality zúžil na otázky bezpečnosti. Po vstupu do EU muselo Rakousko rovněž zaujmout postoj ke Společné zahraniční a bezpečnostní politice. Vzhledem k rozsahu a povaze této spolupráce v době rakouského přistoupení se o výrazný rozpor s trvalou neutralitou nejednalo, ovšem další posilování této spolupráce může být pro Rakousko s neutrálním statusem složité.

Past neutrality
Bezpečnostní politika je každopádně jedno z velmi horkých témat rakouského politického života. Nejedná se jen o zásadní otázky dlouhodobé profilace Rakouska v evropské bezpečnostní strategii, ale i o technické otázky. Jednou z premis neutrálního postavení je nutnost vynakládat relativně vyšší náklady na zajištění vlastní obrany ve srovnání s aliančně vázanými státy. Diskuse ohledně nákupu nových stíhacích bitevníků pro rakouské vojenské letectvo ukázala, že veřejné mínění a politici Zelených a sociálních demokratů sice nechtějí opustit posvátný háj neutrality, avšak nechtějí učinit ani nic pro to, aby byla neutralita něčím více, než jen prázdnou deklarací. I toto představuje jednu z pastí rakouské bezpečnostní politiky.

EU nebo NATO
Rakousko je od konce 90. let postaveno před nutnost volby nové bezpečnostní strategie. V podstatě má jen dvě možnosti. Za prvé, může počítat s rozvojem a prohlubování bezpečnostní dimenze evropské integrace. Tuto strategii zastávají zejména sociální demokraté (SPÖ), kteří nechtějí o ukončení neutrality zatím ani slyšet a představují si vytvoření široké bezpečnostní architektury pro Evropu mimo rámec NATO.

Druhou možností je samozřejmě vstup Rakouska do NATO. Tuto myšlenku opatrně podporovaly na přelomu 90. let a tohoto desetiletí strany rakouské pravice. Vstup do NATO by nepochybně zvýšil rakouskou bezpečnost a naopak snížil náklady na rakouskou obrannou politiku. Toto řešení by ovšem znamenalo jednoznačné opuštění zásady trvalé neutrality. Nezdá se však, že by toto téma bylo v dohledné době reálně nastoleno.

V době první Schüsselovy koaliční vlády Lidovců (ÖVP) a Svobodomyslných (FPÖ) v letech 2000-2003 sice vládní strany sondovaly přinejmenším možnosti odklonu od tradiční vojenské neutrality, ale opozice a zejména veřejné mínění nebyly a nejsou těmto změnám nakloněni.

Stačí se podívat jen na skutečnost, že jedno z klíčových témat volební kampaně vítězného sociálně demokratického kandidáta Heinze Fischera bylo právě hájení neutrální pozice Rakouska v mezinárodním prostředí a že to byla kampaň, na kterou voliči slyšeli.

Neutrální i do budoucna
Přes evidentní anachronismus tak zřejmě Rakousko neutrální zůstane. I když lze očekávat větší evropskou bezpečnostní angažovanost Rakouska, nic nás neopravňuje domnívat se, že by Rakousko mohlo posílit svou transatlantickou vazbu. V tomto směru není rakouská bezpečnostní politika pro české rozhodování vhodným příkladem.

Vít Hloušek
Mezinárodní politologický ústav a
Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.