Vývoj těchto zbraní byl do značné míry pochopitelný (jak si následně ukážeme), což ale neznamená, že jejich vlastnictví nepřináší významná rizika, a to nejen regionální.

Proč má Pákistán jaderné zbraně?
Nejtradičnějším vysvětlením proč se státy snaží získat jadernou zbraň směřují do oblasti národní bezpečnosti a zajištění základního národního zájmu, tedy vlastní přežití země v soupeření s ostatními aktéry mezinárodních vztahů. Celá historie šíření jaderných zbraní však tuto tezi víceméně zpochybňuje, když do hry vstupovaly i jiné významné (a mnohdy významnější) faktory, týkající se zejména prestiže vlastnictví jaderné zbraně, vyjádření emancipačních snah daného státu, eventuelně jsou jaderné zbraně součástí domácí kampaně zaměřené na voliče. V případě Pákistánu jsou tyto ohledy daleko slabší a obava o vlastní bezpečnost se zdá být pohnutkou nejvýznamnější. Důvodem pro toto tvrzení je přítomnost mocného východního souseda, se kterým má Pákistán letitý územní spor, přičemž je tento soused ve všech významných ukazatelích mnohonásobně silnější. Velikost Indie, její ekonomický a vojenský potenciál je pro Pákistán téměř nepřekonatelnou hrozbou. Disproporčnost v oblast konvenčních zbraní se tak Pákistán snaží vyrovnat právě vlastnictvím jaderné zbraně. Navíc je to Indie, která byla ve vývoji jaderného programu vždy o krok (či spíše o několik kroků) napřed, přičemž zároveň ilustruje předešlé tvrzení, že bezpečnostní ohledy jsou při snaze získat jadernou zbraň až druhořadým faktorem.

Proč jsou pákistánské jaderné zbraně problém?
Jestliže je tedy držení jaderné zbraně Pákistánem z bezpečnostních hledisek do značné míry pochopitelné, neznamená to, že by nebylo problematické. Právě naopak. Pákistán je z pohledu mnohých nejhorší možný vlastník absolutní zbraně. Jako důvod bývá uváděna především obrovská moc armády, silná pozice fundamentalistických islámských hnutí a angažmá Pákistánu ve vleklém a obtížně řešitelném územním konfliktu. Pokud jde o moc armády, ta je v současnosti na vrcholu, když v čele státu stojí téměř neohroženě generál Párvéz Mušaraf. Armáda je však v Pákistánu zcela rozhodující silou i v dobách kdy země experimentuje s demokracií, jak tomu bylo v 90. letech. Zcela zásadní je angažmá armády v kašmírském konfliktu a rovněž fakt, že celý vývoj jaderného programu byl pod její kontrolou a pod její naprostou kontrolou je i současný jaderný arzenál. Tento stav je přesným opakem situace v sousední Indii.

Na druhou stranu je to právě armáda, která je schopna kontrolovat fundamentalistické islámské proudy, které by v případě převzetí moci ve státě byly obrovskou hrozbou. Toto tvrzení je do určité míry komplikováno spekulacemi o islamizačních tendencích uvnitř pákistánské armády a rovněž historickou zkušeností s vládou generála Zijáula Haka a jeho devastující islamizační kampaně na přelomu 70. a 80. let.

Se značnými komplikacemi se setkává snaha vysvětlit význam jaderných zbraní v případě kašmírského konfliktu, který se mnohým jeví jako nejpravděpodobnější rozbuška jaderné války mezi Pákistánem a Indií. Významné hlasy zaznívají i na straně těch kteří tvrdí, že jaderné zbraně a z nich plynoucí stav vzájemného odstrašování bude mít naopak stabilizační účinek. Dosavadní vývoj a především pak krize v letech 1999 a 2002 však svědčí spíše o opaku a ochotě pákistánské armády podnikat provokativní akce i pod jadernou hrozbou.

To co politiky, experty i světovou veřejnost v případě pákistánského jaderného programu děsí nejvíce je jeho potenciál na poli jaderné proliferace, kdy by v nejhrozivějším případě mohly pákistánské jaderné zbraně skončit v rukou teroristů. To že tyto obavy nejsou zcela liché, dosvědčuje i případ Abdula Qadira Khana, „otce“ pákistánského jaderného programu, kterému byl prokázán prodej jaderných technologií do Íránu a Libye.

Jak k situaci přistupovat?
Pákistánské jaderné testy v roce 1998 byly ostře odsouzeny téměř celým mezinárodním společenstvím v čele se Spojenými státy, které na Indii i Pákistán okamžitě uvalily ekonomické embargo. Postupně však docházelo k normalizaci vztahů, jejíž konsekvencí bylo vtažení Pákistánu do koalice bojující proti globálnímu terorismu. Při operaci v Afghánistánu se Pákistán stal nepostradatelným spojencem a tento status si udržel dodnes. Vyvrcholením narovnáváni americko-pákistánských vztahů je uvolnění americké dodávky několika desítek bojových letadel F-16, které Pákistán zaplatil a USA zadržovaly od počátku 90. let.

Otázkou zůstává, co by měly země NATO a ostatní zainteresovaní aktéři dělat, aby snížily riziko zneužití pákistánských jaderných zbraní, jejich náhodné použití, šíření do dalších zemí či do rukou teroristů. Politický nátlak a ekonomické sankce se prokázaly jako kontraproduktivní, stejně tak přímá spolupráce v oblasti jaderných zbraní je politicky nepřijatelná, neboť by vyznívala jako povzbuzení pro další kandidáty toužící po jaderných zbraních. Na západ a sever od indického subkontinentu však existuje dostatečně velká vědomostní databáze, která by mohla Pákistánu a Indii pomoci vyrovnat se s otázkami velení a kontroly, stejně jako s řešením krizových situací a eventuálně i v oblasti systémů včasného varování. Ať už ale budoucí vztah zemí NATO a Ruska k Pákistánu bude jakýkoliv, je zřejmé, že současná politika naprostého odmítání respektovat jeho jaderný status nepřináší žádné výsledky.