Výsledkem je kontinuita
Základní úkol Aliance, tedy zajištění míru a svobody pro členské státy na bázi vzájemné solidarity, zůstal zachován. Aliance má dále sloužit jako nástroj transatlantické bezpečnostní vazby a fórum pro diskusi bezpečnostních problémů. Od skončení studené války se vyprofilovaly kromě kolektivní obrany další dva klíčové úkoly NATO, které Aliance potvrdila, totiž provádění krizového managementu zejména v podobě vojenských operací na podporu míru a rozvoj spolupráce s nečlenskými státy. Severoatlantická aliance se má nadále opírat o jaderné odstrašení a o vhodný mix jaderných a konvenčních vojenských kapacit. Vyjednání konsensu v této otázce ale vůbec nebylo jednoduché, protože ze strany některých evropských států se ozývaly požadavky více se při provádění krizového managementu koncentrovat na regiony, ze kterých by mohla přijít přímá hrozba severoatlantické oblasti. Otevřena byla také otázka jaderného deterentu. Německo požadovalo jeho reinterpretaci a při přípravě koncepce nastolilo (prozatím neúspěšně) otázku stažení taktických jaderných zbraní ze svého teritoria.

Podobně jako v posledních dvou koncepcích je i zde zdůrazňováno nízké riziko přímé vojenské agrese proti teritoriu členských států. Rovněž pojmenování hlavních bezpečnostních hrozeb zůstává podobné jako v koncepcích minulých, byť došlo k určité změně priorit. Za hlavní bezpečnostní hrozbu je označeno šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, terorismus, extremismus a nestabilita za hranicemi členských států NATO. Větší důraz než v minulosti je kladen na riziko útoků proti počítačovým sítím a klíčové infrastruktuře. Zmíněna je i otázka dostupnosti zdrojů, environmentálních hrozeb a klimatických změn.

Co se týče kroků, kterými chce NATO tato rizika eliminovat, je možné i zde pozorovat velkou míru kontinuity s minulostí. Dle strategie má být zachován princip jaderného odstrašování a NATO má být schopné jak kolektivní obrany, tak expedičních operací mimo teritorium členských států. Potvrzením dosavadního vývoje je rozhodnutí budovat alianční protiraketovou obranu a posilovat kapacity k ochraně proti následkům použití zbraní hromadného ničení.

Nicméně je třeba brát v potaz celkový kontext tvorby nové strategické koncepce, který je formován tématy Afghánistánu a vztahu s Ruskem. Strategická koncepce byla utvářena pod silným vlivem afghánského angažmá, kde se NATO pokouší prosadit moderní způsoby organizace společnosti v etnicky roztříštěné zemi, jejíž nikoli nepodstatné části žijí v podmínkách evropského středověku. Toto úsilí generuje odpor samo o sobě, odpor, který je dále posilován nezamýšlenými důsledky vojenských operací a s tím spojenými civilními oběťmi. Jinými slovy, NATO se v Afghánistánu snaží vytvořit moderní stát v zemi, ve které nikdy neexistoval, a proto potřebuje kromě kapacit vojenských i kapacity civilní. Důležité je i získat nástroje umožňující efektivní spolupráci s ostatními aktéry zapojenými do výstavy státních struktur v Afghánistánu.

Okouzlení Ruskem: Na místě je pragmatismus
Víra, že Rusko pomůže Alianci řešit otázku Afghánistánu, stojí v pozadí řady vstřícných kroků, které byly na summitu v Lisabonu učiněny. Otázka, kterou by si měla položit zejména Obamova administrativa, ale zní, proč by Rusko mělo Alianci pomáhat? Jistě, Rusko může být ohroženo v případě bezhlavého aliančního ústupu nestabilitou vycházející z Afghánistánu. Proto si nemusí přát, aby NATO z Afghánistánu odešlo poraženo. Nicméně je v zájmu Ruska takové ukončení konfliktu, které by mohl svět interpretovat jako vítězství NATO? Pokud budeme analyzovat dlouhodobé trendy ruské zahraniční politiky a trendy adaptačního procesu NATO, můžeme dojít k závěru, že ani tato varianta není pro Rusko lákavá. Aliance s afghánskou koulí na nohou se nemůže dostatečně soustředit na politiku, která byla v minulosti trnem v ruském oku, totiž politiku podpory demokratické stabilizace nejprve střední a později i východní Evropy, se kterou se ruku v ruce pojí i otázka rozšiřování NATO. Ruská podpora bude proto vždy pouze taková, aby udržela Alianci v Afghánistánu a nikoli aby NATO umožnila se z Afghánistánu vítězně stáhnout. Jestliže Jakub Kulhánek ve své stati z 20.9.2010 na stránkách natoaktual.cz uvádí, že "Rusko se díky své geografické poloze nabízí jako potenciálně lákavý pozemní a vzdušný koridor pro zásobování aliančních vojáků v této zemi", je nutné vidět i druhou stranu této mince. Tou je případná větší závislost na nevypočitatelném Rusku, které by se NATO naopak mělo vyvarovat a držet si Rusy co nejdál od těla.

Momentální okouzlení Ruskem je v NATO realitou a není generováno výlučně afghánskými problémy. Podle mého soudu to ale neznamená, že by se Aliance chystala obětovat své partnery ve východní Evropě na oltář svého staronového milce. Hysterické reakce nejsou na místě. Naopak je vhodné ze spolupráce s Ruskem racionálně vytěžit maximum možného a být připraven na nové kolo ochlazení vztahů. Mylnou je totiž podle mého představa, že formalizace nového strategického dialogu s Ruskem napomůže rozvoji vzájemných vztahů. Obdobných platforem zde již bylo po skončení studené války více, byly do nich vkládány velké naděje, a přesto to Rusku nebránilo v tom, aby se vůči Severoatlantické alianci velmi kriticky vymezovalo.

Také summitů oznamujících kvalitativně novou etapu vztahů s Ruskem jsme po skončení studené války zažili několik. Konec konců o sbližování Ruska a NATO hovoří v Moskvě stejná politická garnitura, která se domnívá, že Česká republika leží u ruských hranic (jak předváděla v debatě o protiraketové obraně) a neváhá bezdůvodně vyhrožovat jiným státům svojí vojenskou silou. Proto je jejich náhlé zalíbení v NATO krajně nevěrohodné. Historické poučení ze vztahů Ruska a NATO po skončení studené války zní, že líbánky trvaly pouze tak dlouho, dokud to bylo pro Rusy výhodné. Pokud bude mít NATO tento závěr na paměti a přizpůsobí tomu svoji strategii, nemusí v této hře tahat za kratší konec provazu.

Zdeněk Kříž
Autor působí jako docent na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity
a je členem týmu pro přípravu Bílé knihy obrany ČR